VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V řadě významných odkazů geniálního Alberta Einsteina lidstvu je také jeden týkající se významu včel. Informuje veřejnost, jaký destruktivní dopad na životní prostředí by měl zánik včel coby opylovatelů. V době, kdy Einstein vyslovil tuto úvahu, příroda ještě překypovala množstvím rostlinných a živočišných druhů žijících v dokonalé harmonii. Až přibližně počátkem 21. století se odborníci a milovníci přírody dočkali ve sledovaných oblastech alarmujících změn ve výskytu a druhové skladbě opylovatelů. Opylovatelem (digitální aplikace pravopisné korekce tento termín neznají) se rozumí živočich schopný zprostředkovat opylení rostliny. V podmínkách naší přírody je to hmyz řádu blanokřídlých (Hymenoptera) a nadčeledi včely (Apoidea). Pro úplnost připomínám: „opylovačem“ se rozumí rostlina, která svým pylem opylí (oplodní). Kromě blanokřídlých mají jistý význam pro opylování také někteří zástupci jiných řádů hmyzu, např. motýli (Lepidoptera) a dvoukřídlí (Diptera).

Blanokřídlý hmyz a další opylovatelé si během své evoluce, trvající stamiliony let, dokázali poradit se změnami klimatu, s predátory i ostatními vlivy prostředí. Nejenže ve všech minulých změnách evidentně obstáli, ale dokázali se rozšířit do pestré palety rodů a druhů. Určujícím faktorem jejich prosperity a rozšíření byl životní prostor, který jim v minulých dobách nikdo nezabíral a zejména dostatečná základna potravních zdrojů. Po nepředstavitelně dlouhé evoluci se tento hmyz dočkal stagnace prosperity až v době rozsáhlého přetváření krajiny pro účely a potřeby lidské společnosti. V původní zemědělské krajině střídané s lesními kulturami s řízenou obnovou se opylovatelům ještě dařilo.

Intenzivní zemědělství

Změnu přinesl až přechod na intenzivní zemědělství s využitím těžké zemědělské techniky a chemizace. Pro účely obdělávání půdy zemědělskou technikou vznikaly plošně rozsáhlé lány. Z takové krajiny se vytratila různorodost a pestrost.

Na základě chybných rozhodnutí se zabíraly a přetvářely cenné biotopy se vzájemně věky vyladěnými přírodními mechanismy. Náprava takových chyb, někdy pod slibným názvem „revitalizace krajiny“, přinesla často jen převedení zmíněných oblastí na park městského typu s nekvetoucími dřevinami a krátce sekaným trávníkem. Někdy byla oblast doplněna parkovými lavičkami, případně tělocvičným nářadím. V takových podmínkách se opylovatelům těžko žije. Potravní základna chybí, hmyz zde nenachází příležitosti pro své hnízdění. Nežijí zde ani drobní savci, jejichž opuštěná hnízda využívají ke svému hnízdění čmeláci. V průmyslových oblastech opylovatelům škodí znečištění ovzduší. Zhoubné vlivy používaných insekticidů, pesticidů i průmyslových hnojiv škodí nejen hmyzu, ale všem.

Když je včel příliš mnoho

V jiných oblastech zase velké škody způsobuje příliš intenzivní včelaření. V těchto případech včelaři s extrémně vysokým počtem včelstev překročí možnosti potravních zdrojů v oblasti jejich působení. Pokud včelstvo v takové oblasti hladoví, může být včelařem přikrmeno. Divoce žijící opylovatelé takto exploatované krajiny ale tuto možnost nemají a hynou nedostatkem potravy. Potravní zdroje v přírodě nejsou nevyčerpatelné, postupem let stále ubývají a rozvinuté včelstvo má spotřebu značnou. Při velkém počtu včelstev se častěji vyskytuje vzájemné loupení zásob. Častým navštěvováním cizích včel v úlech se zvyšuje riziko šíření nemocí a parazitů.

Podpora čmeláků umělým chovem

V letech před rokem 2000 jsem získal jednu významnou osobní zkušenost. Řada pozemků v okolí Prahy měnila v této době majitele a ležela tudíž ladem. Prosadilo se na nich mnoho druhů hluchavkovitých rostlin (čeleď Lamiaceae) a žila zde početná populace hlodavců. Bylo zde možno pozorovat mnoho druhů samotářských včel, např. atraktivní teplomilnou drvodělku fialovou (Xylocopa violacea), a žily zde také početné a druhově pestré populace čmeláků. Některé z druhů zde žijících se vyskytují již vzácně: čmelák pruhovaný (Bombus subterraneus), čmelák humenní (B. ruderatus), čmelák lesní (B. sylvarum). Byl jsem fascinován, jak rychle se příroda umí zotavit, pokud dostane šanci. Všichni z vyjmenovaných druhů čmeláků byli nadáni schopností prosperovat v mém umělém chovu v laboratoři a následně v úlcích. Umělým odchovem čmeláčích matek lze přírodní populace značně posílit. Čmeláci jsou převážně velmi plodní živočichové a v umělých podmínkách, kde je lépe možné chránit je před škůdci a nepříznivými vlivy prostředí, je vysoká pravděpodobnost úspěšného dokončení vývoje hnízda. Z matek, které jsem odchoval, jsem si ponechal některé za účelem dalšího chovu a ostatní vypustil do oblasti jejich původu. S realizací projektů nových majitelů pozemků však cenné oblasti postupně zanikaly a já jsem přišel o možnost získávat z přírody nepříbuzné jedince chovaných druhů, nepostradatelné pro vitalitu chovných linií.

Jak můžeme ohroženým opylovatelům pomoci?

Především nebuďme lhostejní k dalšímu zabírání přírodně významných a pro život opylovatelů vhodných lokalit. Mohou být označovány jako „nevyužité pozemky“ s příslušným příslibem pofidérních výhod, které by jejich „využití“ společnosti přineslo. Plánovaná přeměna krajiny může být oznámena nenápadně, aby ušla pozornosti občanů. Tím se může zabránit případným protestům, a pokud nikdo neprotestuje, nic nebrání, aby bylo schváleno uskutečnění zamýšlené proměny. Multimediální zveřejnění celé akce může být naplánováno až po tomto schválení, kdy na „pozdní“ reakci veřejnosti už není brán zřetel.

Pokud máme zahrádku, popřípadě jsme vlastníky nějakého pozemku, pokusme se volbou vegetace opylovatelům vyjít vstříc. Dnes již existuje pro takovou úpravu zahrady řada návodů a tipů.

Chraňme potravní zdroje opylovatelů a jejich hnízdiště v přírodě. Zde bych rád připomněl velmi časté případy vyhrabávání opuštěných hnízd malých savců psy. Prosím majitele psů, aby svým miláčkům vyhledali jiný druh zábavy. Čmeláci jsou na těchto hnízdních příležitostech závislí.

Úbytek přirozených hnízdišť čmeláků lze také nahradit umělými hnízdišti - úlky.

Chov čmeláků v úlcích je zajímavou a atraktivní činností. Nejedná se však o snadnou záležitost, jak bývá někdy mylně prohlašováno. Chovatel nese odpovědnost za dobrou potravní základnu v oblasti, za správnost konstrukce úlku, za ochranu proti nepřízni prostředí i před škůdci. Při nezodpovědném chovu se mohou úlky lehce změnit na množírnu čmeláčích škůdců, ohrožujících pak populace v okolí. Nejčastěji chovaným druhem je čmelák zemní (Bombus terrestris), který je také masově využíván pro opylování v rostlinné výrobě. V přírodě pak dominuje na úkor jiných druhů, pro které je příliš silným konkurentem ve využívání potravních zdrojů a hnízdišť. Případné rady a tipy chovatelům čmeláků sdělujeme na webu www.cmelaciplus.cz.

Umělých hnízdišť se dočkaly také různé druhy samotářských včel. I zde existují ta vhodná a méně vhodná. Chov samotářských včel vyžaduje rovněž odpovědný přístup chovatele, je však daleko snadnější ve srovnání s chovem čmeláků.

Nejúčinnější službou ohroženým opylovatelům, popřípadě dalším živočichům a rostlinám, by byla umělá tvorba jim vyhovujících biotopů. V zahraničí takové projekty často vznikají v oblastech bez možnosti využití, např. území pod větrnými elektrárnami apod. Dobrým příkladem z tohoto oboru jsou výsledky práce týmu odborníků a dobrovolníků pod vedením Dr. Nikki Gammans ve Velké Británii.

Jaromír Čížek (1951) se několik desetiletí věnuje chovu vzácných druhů čmeláků a jejich biologii, nyní je v důchodu.