VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

První zástupci lidského rodu se objevili kdesi ve východoafrických savanách před necelými 3 miliony roků. Existenci hmyzu, tedy šestinohých členovců s hlavou, hrudí a zadečkem, můžeme vystopovat v sedimentech spodního devonu starých asi 415 milionů let. Hmyz je na světě tedy 140krát déle než my lidé. Nyní je ale zřejmé, že hmyz začíná souboj s naší civilizací prohrávat. Zatímco naše evoluce směřovala k jedinému nespecializovanému modernímu člověku, evoluci hmyzu uvozuje vznik obrovského množství vysoce specializovaných druhů. V současnosti jich je rozpoznáno více než milion. Zatímco člověk zabydlel téměř všechny existující biotopy díky své přizpůsobivosti, většina druhů hmyzu potřebuje úzce vymezené niky v přírodně zachovalých biotopech a přizpůsobovat se nedokáže. Proto má ničení přírody tak fatální vliv na vymírání druhů i celých společenstev hmyzu. Zejména likvidace biomu tropického deštného lesa je příčinou krutého faktu, že velká většina z předpokládaných 6 milionů druhů hmyzu nebude nikdy objevena. Spolu s tropickými lesy zaniknou dříve, než je kdokoli spatří a rozpozná. K všeobecné katastrofě hmyzích společenstev čím dále tím více přispívá i světelné znečištění.

Co to je světelné znečištění z hlediska hmyzu

Lidský i hmyzí organismus snad nemohou být z hlediska stavby těla a fyziologických pochodů rozdílnější. Přesto existuje civilizační produkt, který velmi škodí člověku i hmyzu. Je to světelné znečištění. Co si máme za tím pojmem představit? Z hlediska hmyzu jsou to jakákoli světelná, ale i infračervená a ultrafialová záření vydávaná umělými zdroji, která způsobují poruchy v přirozeném chování a rytmech jedinců hmyzu. Vynález a širší využití elektrických světelných zdrojů spadá do poslední třetiny 19. století a pro nás je to dnes naprosto samozřejmá součást života. Tmu podvědomě vnímáme od dob, kdy jsme žili v afrických savanách, jako cosi nepříjemného, co skrývá nebezpečné noční dravce. Jen málokdo se cítí v nočním lese komfortně. I tento fakt a naše současné technologické možnosti způsobují obrovskou explozi nadužívání elektrického osvětlení. Je velmi těžké připustit, že jde o něco nepřirozeného, silně škodlivého, co vnáší chaos do noční přírody a způsobuje rozvrat společenstev nočních organismů, ale poškozuje i lidské zdraví. Ponocující člověk uvyklý po statisíce let na oranžové světlo táborového ohně nahlodává umělým světlem svou hormonální rovnováhu, což u mnoha z nás přispívá ke vzniku civilizačních chorob.

Jak vypadá neovlivněná příroda v noci

V rovníkové Africe, kde jsme vznikli, je poměr noční temnoty a denního světla zhruba třináct ku jedenácti hodinám po celý rok. Absolutní noční tmu zde ruší pouze vzácné vstupy bolidů do atmosféry, slabá záře nebeských těles, občas blesky v bouřkách, které zapalují savanové požáry, a světlo emitované horkým magmatem při erupcích sopek. Zvláštním případem přirozených světelných zdrojů je bioluminescence - světlo produkované některými živými organismy. Světélkovat dokážou třeba některé bakterie, mořský plankton, láčkovci, hlavonožci a ryby, ale i pralesní houby, několik čeledí brouků a dvoukřídlých. Již jsme zmínili fakt, že hmyz má tendenci rozprostřít šíři druhového spektra do všech možných potravních a ekologických nik. Noční aktivitu se naučily využívat zhruba dvě třetiny druhů bezobratlých. V noci jsou lépe chráněni před predátory, příznivější je i teplota, vyskytuje se více potravy. Hmyz se naučil za desítky milionů let své evoluce plně využívat přednosti nočního prostředí. Obloha v noci září slabým přirozeným jasem, jež vydávají hvězdy, planety a Měsíc. Specializovanému zraku nočních druhů tyto nepatrné hodnoty osvětlení postačují k prostorové orientaci a umožňují normální životní aktivity. Na základě koevolučních mechanismů se nočnímu životu přizpůsobilo i mnoho hmyz žeroucích predátorů. I některé rostliny kvetou a voní pouze v noci a jsou opylovány třeba nočními motýly. Noční příroda je stejně různorodá jako ta denní - pro nás snáze dostupná a pochopitelná.

Globální exploze osvětlování

Po tom, co již zaznělo, snad bude snazší představit si rozsah katastrofy, kterou do křehkého nočního prostředí přináší agresivní vpád umělých silných světelných zdrojů. Když se v osmdesátých letech 19. století u nás rozsvítily první elektrické osvětlovací soustavy, nikdo nic netušil o dopadu tohoto vynálezu na přírodu a lidské zdraví. Lidé doma přestali číst u světla z krbů a petrolejek a začali ponocovat. Bludičky pouličních plynových lamp nahradilo výkonné veřejné osvětlení, přidaly se nasvícené reklamní panely a významné budovy jsou ozářeny tzv. slavnostním osvětlením. U silnic trčí světelné stožáry i daleko za městem. Září dopravní značení, nekonečné kolony aut, výškové stavby a větrné elektrárny kdekoli v krajině. Intenzita osvětlení na celé planetě se násobně zvyšuje a nezasažené oblasti na souši musíme horko těžko hledat uprostřed velkých pouští, tropických pralesů či vysokohorských planin.

Jak hmyz reaguje na rušivé noční světlo

Hmyz se jako jediná skupina členovců naučil létat a tuto schopnost hojně využívá. Dosud nikdo do důsledků nevysvětlil, proč je velké množství nočních druhů lákáno světlem. Je pravděpodobné, že zejména Měsíc funguje jako orientační bod při noční aktivitě a migraci. Výsledek můžeme pozorovat kolem lamp veřejného osvětlení, kde velké množství hmyzu krouží kolem zdroje světla až do úplného vysílení. Není třeba mít zvláštní představivost, abychom pochopili, jaký rozvrat populací způsobí statisíce světel v urbanizovaných oblastech. V poslední době absurdita nočního svícení roste nad všechny meze. Celou noc jsou osvětleny památky, cyklostezky, sportovní a zábavní areály, skladové haly, seřazovací nádraží a fóliovníky s rychlenou zeleninou. Prostředí vyhovující nočním živočichům ve středoevropské krajině již prakticky neexistuje. Noční hmyz je v takové krajině úplně ztracen. Jsou narušeny i vyloučeny periodické vzorce přirozeného chování. Světelný smog znemožňuje obhajobu teritorií, rozmnožování, sběr potravy a odpočinek. Hmyz se stává snadnou kořistí predátorů a umírá u silných zdrojů světla. Některé noční druhy silné světlo naopak odpuzuje, takže ani ty se nemohou chovat přirozeně. Potravní řetězce a vazby v ekosystému se hroutí, nastávají nečekané synergické efekty, v celých oblastech vymírají populace některých druhů.

Jaká jsou východiska?

Zkoumání dopadu umělého světla na rostliny, živočichy i člověka je dosud v plenkách, první výsledky analyzující charakter a rozsah problému jsou však alarmující. Je též zřejmé, že proti snahám omezovat zbytečné svícení vzniká odpor osvětlovací lobby zaštítěný slovy o pokroku a nechuti vracet se zpět do jeskyní. Věřím ale, že brzy přijde doba, kdy bude naopak světelný smog hodnocen společností jako projev nekulturnosti.

Je zřejmé, že světelnému znečištění teď není možné úplně zabránit. Nelze mu ani přisoudit veškerou vinu za katastrofální úbytek hmyzu v posledních desetiletích. I noční druhy jsou likvidovány nadužíváním agrochemikálií, intenzifikací zemědělství, stavem lesů, dramatickým poklesem rozmanitosti biotopů, přímou likvidací krajinné struktury a detailů, stavem půdy atd.

Ve způsobu svícení lze ale pro ochranu nočního hmyzu vykonat mnohé. Pro většinu druhů je důležitá teplota světla, protože jsou více lákány zdroji s výrazným podílem modré složky. Je možné držet se například těchto opatření:

• Veškeré zastaralé zdroje venkovního veřejného a technického osvětlení je třeba nahradit šetrnějšími svítilnami s převažující oranžovou složkou, která je i mnohem příznivější pro lidské zdraví. Energie těchto zdrojů je nižší, nedosvítí tak daleko jako zdroje se studenějším světlem.
• Vyloučit zbytečné nadužívání veřejného osvětlení např. formou biodynamických a inteligentních systémů.
• Tak zvané slavnostní osvětlení by mělo být používáno pouze při slavnostních příležitostech. Mělo by být konstruováno tak, aby pouze slabým teplým světlem naznačovalo siluetu a hmotu památky. Nejpozději v půlnoci by mělo být vypnuto, aby měl hmyz možnost konsolidovat své chování.
• Silné zdroje světla emitovaného do krajiny i k obloze ze skleníků, fóliovníků, osvětlení výrobních a skladových hal atd. je třeba dokonale stínit, a to i v horizontálním směru.
• Venkovní osvětlení výrobních a skladových areálů převést na biodynamické systémy a intenzitu osvětlení volit v rozumné míře.
• U liniových a dopravních staveb, jako jsou silnice, mimoúrovňová křížení, mosty, ale i cyklostezky atd., osvětlovat jen minimálně, biodynamicky nebo vůbec.
• Ve sportovních areálech upravit režim tak, aby jejich osvětlení bylo v provozu co nejkratší dobu.
• Vylučovat silné světelné zdroje poblíž přírodně zachovalých oblasti a lokalit.

Hmyz je druhově zdaleka nejbohatší, ale zároveň nejrychleji mizející skupinou organismů. Ekologickými vazbami je pevně zapojen do většiny ekosystémů a potravních vztahů na planetě. Lze jen těžko domyslet, jaká katastrofa hrozí biosféře, budeme-li pokračovat v likvidaci hmyzu současným tempem. Rekapitulace vlivů a poznání mechanismů působení světelného znečištění může přiblížit některé cesty, jak úbytek hmyzu zastavit.

Ing. Martin Škorpík (1957) je absolventem Vysoké školy zemědělské v Praze, studium bylo zaměřeno na krajinnou ekologii. Z mnoha zájmů (např. astronomie) upřednostnil v mládí entomologii. Profesní dráhu začal ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, kde se zabýval systémy krajinné zeleně. Na Správě CHKO Podyjí ve Znojmě se věnoval zoologii a zemědělství a po vzniku Správy NP Podyjí zastával funkci náměstka ředitele pro ochranu přírody. V současnosti zde působí jako vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování.