VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Měli bychom si zodpovědět otázku, zdali potřeba městského obytného prostoru v nás skutečně odumřela. Nebo trvá dál a čeká jen na nové probuzení?

Jestliže se obyvatel jižního města dává pomaleji vytlačovat z veřejného prostranství, je to proto, že se mu pobyt venku stal zvykem, nezbytností, kterou důrazně prosazuje.

Ale přes chladnější a nestálejší počasí mívala i severní města svá obývaná veřejná prostranství, která upadají v zapomenutí. Tuto tradici uchovává dosud malé město, kde obyvatelstvo po pracovních hodinách promenuje kolem náměstí, bez zřejmého dopravního cíle, jen za účelem zotavení, zábavy a společenského styku. Takové „korzo“ se udržovalo v Praze ještě do roku 1924-25 na Národní třídě, na Příkopech a na Václavském náměstí. Představa korza je omylem spojována s představou maloměsta. Ve velkých světových lázních, ať jsou to Karlovy Vary, Cannes, Rimini nebo Ostende, je promenáda součástí lázeňského života.

Městský člověk v sobě utlumuje vlastnosti prochazeče jen dočasně a tato vlastnost, krčící se v jeho duši mezi hrozivými stíny autobusů, vystupuje občas do popředí. Tak například v neděli potkáváme na ulicích chodce, kteří se zřejmě nepřipojili k onomu panickému davu víkendových uprchlíků a kteří zůstávají i v době rekreace věrni městu. Se svými rodinami způsobují návaly na úzkých chodnících města a v nedostatečně vybavených zahradních restauracích. Přes jakýsi archaický a nečasový nádech, jaký má jejich nedělní promenování, náleží tyto vrstvy prochazečů k jediným divákům a ctitelům města a několik zahradních kaváren jim vděčí za svou existenci.

Druhým typem prochazeče, kterého potkáváme ve městě, je člověk nakupující v obchodech. Vidíme jej, jak stojí přitlačen ke sklům výkladních skříní, nekryt před deštěm a tísněn proudem lidí, kteří spěchají za jeho zády. Ani v pasážích není o něj lépe postaráno, neboť pasáž, tj. průchod, jak už slovo samo naznačuje, je většinou dopravní spojkou, stejně nepohodlnou pro pozorování výkladů a pro soustředění na výběr věcí za výlohou. V tom směru je každé primitivní město v orientu lépe vybaveno svými bazary, kde se soustřeďuje prodej a nákup detailního zboží. Jsou to široké ulice nebo haly, opatřené střechou, které jsou vyhrazeny jen pro pěší návštěvníky, a řady obchodů s vyloženým zbožím. Z této formy veřejného prostranství, pocházející od původního perského bezistánu (bezistán, krytý trh; něco podobného jako turecké bazary nebo arabské súky), se pravděpodobně vyvinuly i známé italské galerie. Italská galerie, vedle italského náměstí, doplňuje obraz diferencovaného jižního života na veřejném prostranství. Je to normální ulice, lépe řečeno soustava několikapatrových ulic, zaklenutých ve výši říms železnou skleněnou střechou a vyhrazených jen pěšímu obyvatelstvu, které se tu prochází, nakupuje nebo sedí u kavárenských stolků. Je-li náměstí sv. Marka příkladem obytného náměstí, je Galleria Vittorio Emanuele v Miláně příkladem obytné ulice.

Konečně je nutné dodat, že perský bezistán nebo bazar neměl původně jen význam obchodní, ale že se v něm soustřeďoval společenský a intelektuální život. Sem se uchyloval nejen nakupující dav, ale také zamyšlený prochazeč, jemuž je třeba věnovat zvláštní pozornost.

Je to typ prochazeče, který asi v současném ryze „dopravním“ městě civilizovaného západu vymírá. Kráčet, pozorovat svět kolem sebe a přemýšlet, jaká to pošetilost a jaká opovážlivost na dnešní ulici! Kontemplativní chodec je stíhán nevraživými pohledy „dopravního“ člověka, který chvátá po chodníku. Filosof se může se svými myšlenkami uchýlit do některé z vedlejších ulic nebo do úzkých ulic starého města. Ale i tu ho jistě dostihne zbloudilé auto a vyruší z úvahy. Zbývá mu ještě park, nalezne- li nějaký. Ale park ve středu města je stejným průchodištěm jako ulice nebo v lepším případě útočištěm dětí, které si nemají kde hrát.

Člověk, který chce o něčem přemýšlet v klidu, zalézá do koutů kaváren, bytů, kluboven. Můžeme uvažovat o tom, zdali tento životní provoz nemá i vliv na mechanismus jeho intelektu a zdali nebyl nějaký hlubší smysl v tom, že řečtí filosofové ve svém peripatetismu slučovali pojem myšlení s pojmem procházky v plenéru.

Karel Honzík

Karel Honzík a pojem obyvatelnosti

Prof. Karel Honzík (1900-1966)
významný funkcionalistický architekt, návrhář nábytku a teoretik architektury, jeho nejznámější kniha Tvorba životního slohu (1946) obsahuje i v tomto čísle citované texty, v současnosti vyšel soubor jeho textů Za obzorem věcnosti (2002).

Zavedl termín „obyvatelnost“, používal ho především pro městské prostředí. Přátelil se s architekty Ladislavem Žákem, který pojem obyvatelnosti rozšířil i na krajinu, a Bohuslavem Broukem, s nímž souzněli v požadavku na rozumnou spotřebu.

Ukázky na s. 3 a 7 jsou převzaty z výboru statí Z tvorby životního slohu (Nakladatelství politické literatury, Praha 1965).