VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

První krajina mého srdce bylo určitě Vřešťovsko. Většině z vás to asi nic moc neříká. Je to okolí Velkého Vřešťova - ale ten asi také neznáte. Je to území mezi Dvorem Králové nad Labem, mým rodištěm a bydlištěm než jsem odešel na vysokou, Jaroměří a Hořicemi. Co je na něm tak zvláštního? Když jsem začínal někdy v šesté třídě s botanikou, tak to bylo území, které bylo po botanické stránce nejzajímavější z celého okolí Dvora Králové, a protože jsme bydleli na okraji Dvora Králové, mělo to ještě tu výhodu, že leželo mým směrem, takže se tam dalo dojet na kole, aniž by člověk musel přes město. Ano, to byla šedesátá léta, a vyjet si na kole do 10 km vzdálené vesnice nebyl problém ani pro dítka školou povinná. Nepamatuji se přesně, jestli to bylo už v šesté třídě, možná to bylo později, ale provoz na silnicích byl takový, že nebylo nebezpečné ani pro nás děti vyjet na kole do 12 km vzdáleného Vřešťova. A tohle území bylo (a do značné míry dosud je) skutečnou botanickou perlou. Koncem padesátých let zorali traktoristi místního JZD z velké části krásnou lokalitu hořce jarního (to už znám jen nepřímo), ale pamatuji se, že jsme byli hledat hořec na těch kouscích, co nebyly zorány těsně předtím, než napustili Vřešťovský rybník a poslední zbytky lokality se ocitly pod vodou (nepamatuji se, že bychom ho tehdy našli). Ale trochu mám pocit, že to byla výprava, na kterou mě vzali naši a která mě přivedla k botanice. Matně si pamatuji, že výpravu vedl primář ušního oddělení ve Dvoře MUDr. Kopecký a naši jako kolegové z nemocnice byli přizváni. Ale i poté, co ten rybník napustili, a na hořec už nebyla naděje, tak v jeho okolí a směrem na Dubenec a dál byly fantastické kytky, na které už jsem jezdil buď s našimi, nebo samostatně. A Vřešťovský rybník byl po svém napuštění skvělou šancí zaplavat si v čisté vodě, a tak spojit botaniku s vykoupáním (ano, já tam pamatuji čistou vodu - to pro ty, kteří tam občas zajedou i dnes). Přes silnici od rybníka byla Vřešťovská bažantnice (dodnes rezervace), s nádherným jarním aspektem kvetoucích dymnivek, na opukových stráních v okolí byly lesy s nádhernými druhy jako zapalice žluťuchovitá. Tehdy se mi moc líbila a to, že je to hodně na západ vysunutá lokalita „karpaťáka“, jsem zjistil až později; a těší mě, že je tam dodnes. To mázdřinec rakouský se mi tam v posledních letech už najít nepodařilo. Listnaté lesy na opukových stráních jsou tam ale stále krásné a stále tam najdete nádherné druhy, jako jsou střevíčníky, vstavače nachové a celá řada dalších. Teprve o hodně později jsem si uvědomil, že největší botanickou perlou tohoto území jsou černavy, vlhké louky s porosty pěchavy bažinné, táhnoucí se od Velkých Poličan kolem Budínského rybníka až ke Lhotkám. I ty louky jsou tam dodnes, ale dopadly podstatně hůř než lesy - jen rychlý výčet druhů, které jsem tam pravidelně nacházel a které tam skoro určitě vyhynuly: ledenec, tolie, hadí jazyk, hořeček hořký a mnoho jiných.

Od patnácti jsem potom s partou z botanické sekce hradeckého „baráku“ (tak se důvěrně říkalo domům pionýrů a mládeže, od osmašedesátého dětí a mládeže, a posléze opět pionýrů a mládeže) začal jezdit na Slovensko. Organizačně to vedla Eva Nováková a botanicky Franta Procházka. A s nimi jsem v osmašedesátém vyjel na svůj první botanický puťák - dvoutýdenní putování slovenskými Karpaty: první týden Roháče (tehdy tam nebyl vůbec problém spát v přírodě), druhý týden Malá Fatra. Ale druhý týden skončil předčasně - byl srpen a přišli Rusáci; dodnes jsem jim neodpustil. Ale od té doby jsem každé prázdniny strávil alespoň dva týdny na slovenských horách, které jsem si zamiloval. Ono se vlastně v té době nikam moc do divočiny jezdit nedalo. Ne tak úplně. Během „vejšky“ jsem byl v rumunských Karpatech, ale i na Kavkaze. Slovenské Karpaty však byly dostupné i bez pasu a navíc za přijatelné jízdné; že jsme při cestě spali celou noc namačkaní na chodbičce rychlíku, protože kupé byla plně obsazena, nám v našem mládí tak moc nevadilo. Podmínky na zpáteční cestu byly často příznivější, protože jsme po týdnech v přírodě byli tak načichlí ohněm, že jsme občas měli i kupé sami pro sebe. Kdybych měl ze slovenských hor vybrat „krajiny srdce“ (je to těžké, tamější hory jsou opravdu krásné všechny), asi bych volil Strážovky, Velkou Fatru a Poloniny (tak jsme říkali Bukovským vrchům). Zvlášť Poloniny byly v sedmdesátých letech ještě opravdová divočina, Nová Sedlica s domy z vepřovic, opravdu jiný svět.

V osmdesátých letech jsem nastoupil do Akademie věd v Českých Budějovicích, od devadesátých let potom z větší části přešel na Jihočeskou univerzitu. Situace s cestováním byla v osmdesátých letech tristní. Pamatuji se, jak jsme chodívali na Kleť v naději, že uvidíme Alpy. A občas se nám to i povedlo. Byl to ale vždycky trochu frustrující pohled - my ty Alpy viděli, ale nevěděli jsme, jestli nás tam někdy bolševik pustí. Proto jsme hned, jak se otevřely hranice, hbitě vyrazili (já poprvé na Velikonoce 1990). Člověk tam hned zjistil, že spousta druhů, které měl zafixované jako „karpaťáky“, tam roste taky. Zároveň také zjistil, že stačí přejet Dunaj, a jsou tu Alpy s rody, o kterých jsem neměl ponětí (třeba Rhodotamnus). Není divu, že jsem si Alpy opravdu oblíbil. Mimo jiné i proto, že mají Rakušáci skvělé dálnice, takže je pro mě rychlejší dojet z Českých Budějovic do Alp než do Brna (a nezničím si auto na D1). Navíc má jejich turistická organizace Alpenverein po horách, kam jde dojít jen pěšky, skvělé boudy s možností přespání za přijatelnou cenu. První Alpy po pádu železné opony byly Totes Gebirge - jsou k Budějovicím nejblíž, krásné a floristicky velmi bohaté. A dá se tam na kytky od dubna až do podzimních měsíců. Viděli jste někdy kvést Callianthemum anemonoides? - neuvěřitelně nádherná kytka. Když se však člověk nabaží rozkvetlých luk na vápenci, tak potěší změna. Mám moc rád Nízké Taury.

Tak snad bude zase líp, pandemii zvládneme, budeme moci cestovat a užívat si krás přírody jak po naší republice, tak do zahraničí. A i když má člověk svoje vyvolené krajiny, vždycky je milé se podívat i na nová místa. Možná najdu i ve vyšším věku své nové krajiny srdce. Já tomu stále věřím. Text byl napsán v době, kdy byly hranice zavřené kvůli koronaviru, a i cestování po Česku bylo hodně omezené. Dnes už opět vesele cestuji, hlavně do Alp, a pevně doufám, že znovu nespadne klec.

Prof. RNDr. Jan Lepš, CSc., (1953), profesor ekologie na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.