VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Více než dvě třetiny vyšších rostlin žijí ve spojení s houbami. Potajmu, pod zemí prorůstají houbová vlákna do kořenů rostlin a běží mezi nimi čilá výměna. Od hub voda a v ní rozpuštěné minerální látky (a případně trochu uhlíku z rozložených zbytků v půdě), od rostlin a stromů zejména uhlík, přesněji řečeno sladké plody fotosyntézy čili cukry. V lese je takto spojen téměř každý s každým, a to právě přes houbová pletiva. Občas se ale v síti oboustranně výhodných vazeb vyskytne černý pasažér, který nedává, ale jen si bere. Příživník, cizopasník, parazit. Hranice mezi spoluprací a vysáváním není zase tak ostrá, jak by se mohlo zdát. A co víc - přes houbová vlákna se načerno veze nejkrásnější rostlinná čeleď - orchideje. Některé přispějí do společného mlýna trochou uhlíku, jiné ale ztratily zábrany a zelené barvivo nezbytné pro fotosyntézu docela.

Tenká trofická linie

Propojení hub s rostlinami a rostlin navzájem houbovými vlákny zásadně rozšiřuje kořenový systém rostlin a houbám zpřístupní organické látky vytvořené zelenými rostlinami. Klíčové je, kdo do oběhu poskytl uhlík a jaký má tato základní stavební látka původ. Houby mají v zásadě dvě možnosti: získat ho z rozkladu odumřelé organické hmoty nebo výměnou za vodu od připojených rostlin. Rostlinám se nabízí pestřejší škála: dokáží jej vyrábět samy (fotosyntézou, autotrofie), mohou jej přímo čerpat z jiných rostlin (parazitismus) nebo ho vytáhnou z hub, případně jiných rostlin, se kterými je houbová vlákna spojují (mykoheterotrofie). A co víc, podíl jednotlivých zdrojů se může lišit v průběhu roku a vývoje rostlin - při dostatku světla převažuje fotosyntéza, v zástinu jiné možnosti. Sdílení výnosů a rizik vlastně posiluje všechny, jinak by houbové propojení nevyužívalo 70 % známých druhů vyšších rostlin. O trvale dvojjediném organismu z houby a řasy nebo sinice - lišejnících - nemluvě. Dokonce to vypadá, že dospělé stromy dokáží prostřednictvím houbových vláken podporovat vlastní semenáčky a posílat jim rodičovské svačinky po dobu, kdy malé stromky rostoucí ve stínu dospělých nemají šanci se plnohodnotně uživit vlastní fotosyntézou.

Nasávám, nerušit

Občas se ale ve všeobecném altruismu objeví slepá ulička, která si jen bere, ale nepřispívá. Není jich moc, ale přece jen jde o úspěšnou strategii - během evoluce vznikl parazitismus u rostlin minimálně dvanáctkrát, nezávisle na sobě, v různém čase a u různých čeledí. Obecně známý je přímý parazitismus, kdy rostlina prostřednictvím speciálního „vrtného a savého pletiva“ tedy haustoria napíchne vodivá pletiva hostitele. Do pletiv vedoucích vodu od kořenů vzhůru (xylém) se připojují poloparaziti, kteří odsud berou minerální látky a vodu - o organické se postarají víceméně sami fotosyntézou. Pokud je rostlina na cizí výživě závislá úplně (holoparazité), tak se musí připojit jak na vodu a minerály, ale také na proud opačný, zdroj organických látek vedených od listů do celé rostliny. Napojení na tato pletiva (floém) je už podstatně složitější. Zatímco připojení na xylém je v zásadě trubka odklánějící část vodního proudu do parazita, v případě floému je nutné důmyslné napojení, které přiměje rostlinu vydat pracně vytvořené produkty fotosyntézy. Obdobně funguje nasávání vody a organických látek u rostlin parazitujících na jiných prostřednictvím houbových vláken - ty si dokonce mohou odpustit tvorbu specializovaných haustorií napojených na rostliny. Pokud jde o poloparazity, tak si přes houbové spojení berou zejména minerální látky a vodu, organický uhlík si dovyrobí samy. Nezelené rostliny vyživující se čistě přes houbová vlákna dotáhly parazitismus k dokonalé sobeckosti: V roztoku, který přijímají, je velmi málo organických látek, je to hlavně voda a minerály. Proto se všemožně snaží, aby jimi protékalo co nejvíce roztoku, z nějž odpaří nebo vyloučí vodu - a nakřečkují si tak dost uhlíku. Podobný princip využívají mšice - napíchnou se na proud výživných látek, vybírají si z něj to potřebné (zejména bílkoviny) a přebytečný cukr a vodu vyloučí zadem. Lesní, medovicový med má tedy zcela nepoetický původ.

Tváře cizopasníků

Poloparazité připojení na kořeny nebo přes houbová vlákna vypadají nad zemí docela jako poctivě se živící rostliny. Čeleď zárazovitých má ve svých řadách pouze (polo)parazity a patří k nim i řada léčivek - třeba všivce nebo světlík lékařský, jehož květy oči připomínají i léčí. Žlutě kvetoucí kokrhele mají sice vlastní fotosyntetický aparát, ale rádi se přiživí na kořenech jiných, zejména trav. Sice je nezahubí, ale oslabí - a co dřív bývalo hrozbou pro zemědělce (pšenice, ječmen, žito - všechno to jsou trávy, na kterých mohou kokrhely cizopasit) se nyní testuje jako cesta k nechemické redukci nežádoucích travin, zejména třtiny křovištní. Kde je méně a slabší třtiny (třeba díky záměrně přisetému kokrhelu), tam se mohou uchytit buď stromky, nebo konkurenčně méně zdatné byliny. Dodejme, že to může pomoci i lučním orchidejím, tedy dalším (polo)parazitům. Zcela bez barviva je pro změnu záraza, která dala čeledi jméno. Ta nad zem vystrčí jen stonek s květem a to až ve chvíli, kdy naparazituje dostatek výživných látek.

Paraziti hezky ukazují dřeň, na kterou je možné ještě osekat život, respektive kam až je možná redukce, aby byla možná reprodukce. Celkem dobře známý je podbílek šupinatý, podivně „růžovo masově“ zbarvená rostlina pevně připojená na kořeny stromů. Nasává vodu s chutí a s živinami a tu nepotřebnou zase vylučuje, rosí. Korálice trojklanná se napichuje do houbového spojení mezi stromy, vytváří podzemní oddenky a nad zemí ukáže jen velmi prostinký květ. Krásný a tajemný sklenobýl bezlistý, vzácná a výhradně lesní orchidej kvetoucí bradou vzhůru - nepřetáčí květy jako všechny ostatní z čeledi vstavačovitých. Jeho název dokonale vystihuje křehkou krásu rostoucí z cizího. Podivnost života se někdy objeví i v názvu rostliny, takový hlístník hnízdák, hnilák smrkový nebo hnědenec zvrhlý nenaznačují nic půvabného. Setkání s nimi je však krásné a vzácné, právě díky skrytému a komplikovanému způsobu života patří mezi ohrožené druhy. Morálka do botaniky nepatří - a paraziti mají plné ruce práce, aby obelstili své hostitele a udrželi se na místě, které v proudu života našli.

Co mají společného rafflesie a krabi?
Spojuje je totální zjednodušení všech tělních struktur a dokonalé přizpůsobení parazitickému životu, kdy jde jen o dokonalé spojení s hostitelem a maximální vlastní množení. Rafflesie žijí uvnitř lián jako soustava vláken a občas na jejich povrch vytlačí vlastní květ, který ale stojí za to - může mít i 10 kilo a průměr přes půl metru. Strašlivě páchne a láká hmyz, který ho mimoděk opyluje, ale nektar za tu službu nedává. Krabům příbuzní kořenohlavci (Sacculina) mají pohyblivé larvy podobné jiným korýším larvám. Ve chvíli, kdy najdou hostitele (obvykle kraba), tak se do něj doslova injikují a prorostou jej vlákny. Aby se hostitel neunavoval něčím jiným, než krmením parazita, tak jej vykastrují a občas vytlačí ven vlastní rozmnožovací orgány. Regresní evoluce - zjednodušení struktur v důsledku parazitického způsobu života - se právě podle nich nazývá sakulinizace.

Mgr. Renata Placková (1985), ekoporadkyně, aktuálně pracuje na obnově šumavských rašelinišť a mokřadů.