VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nečekaný březnový odchod Jana Laciny, člověka, jehož jsem si nadmíru vážil, mě přiměl k tomu, abych opět sáhl po jeho knihách. Ne těch striktně vědeckých, těm bych ani moc nerozuměl, ale těch, v nichž procítěně popisuje svá setkání s různými krajinami a jejich tajemstvími. Bohužel jej vědecká práce od takovéhoto psaní odváděla až příliš, a tak jich není mnoho. Vlastně jen tři - kniha z roku 2000 o jeho zamilované Květnici, hoře, majestátně se vypínající nad Tišnovem, v níž provází nejen Květnicí, ale celým Tišnovskem ve všech ročních obdobích, pak podobná publikace z roku 2017 o Klucanině, kopci protilehlém Květnici, a sbírka fejetonů a črt Kousíček modré z roku 2015. Právě po ní, s krásným Janovým věnováním, jsem sáhl nejdříve. Ne snad kvůli tomu, že většina těch fejetonů kdysi vyšla ve Veronice, ale zejména proto, že v ní popisuje krajiny celého bývalého Československa, od Vihorlatu až po Krušné hory. Právě při četbě této sličné publikace, ilustrované také již zvěčnělým Janem Steklíkem, přijde až líto, že toho Jan Lacina nenapsal více. Vyprávět o přírodě totiž uměl stejně barvitě jako Jaromír Tomeček, ale jaksi zasvěceněji, s větší grácií a také s všudypřítomným smutkem, jejž mu způsobovaly nezvratné změny, které v krajině ani po roce 1989 nepřestaly. Krajinami procházel s evangelickou pokorou, ovšem se znalostí biologa a zároveň také regionální historie a literárního či výtvarného místopisu. Při četbě těch fejetonů jsem si již dávno všiml, že v krajinách Jakuba Demla píše stylem demlovským, tam, kde se koří Jiřímu Mahenovi, vidíme obraty mahenovské, při popisu Neveklovska se dere na povrch inspirace Hrubínem, na krajinu se dokáže dívat i očima básníků - Skácela, Březiny, Halase, Bezruče, Nezvala či svérázné přírodní filozofky Anny Pammrové.

Fejetony Jana Laciny přímo vybízejí k cestám, a snad i zrevidování toho, o čem autor, většinou ne tak dávno, psal. Vydal jsem se v Lacinových stopách proto nejdříve tam, kde to bylo relativně nejblíže, totiž do „Krajiny pro Labutinku“ - do údolí říčky Bobravy, pramenící v lesích u Domašova, jež se po pouti přes Rosice, Tetčice, Radostice a Želešice vlévá u Popovic, nedaleko starobylého Rajhradu, do Svratky. Lacina jí putoval ve stopách Petra Bezruče, já naopak ve stopách fejetonistových. U moravanského Nového mlýna se spolu s oběma poprvé zastavím. Zde totiž v roce 1900 tehdy třiatřicetiletý Bezruč spatřil svou Labutinku, svou platonickou lásku, dívku, která mu ze mlýna přinesla hrnek mléka a kterou vídal také v Brně na trhu. Mlýn pro mě ovšem také nebyl neznámý, nicméně naposledy jsem jej navštívil v roce 1988, když jsem připravoval text pro monografii o Moravanech a povídal si s tehdy již dávno bývalým mlynářem Jindřichem Křivánkem. Ten si již Bezručovu návštěvu pochopitelně nepamatoval, jeho otec koupil mlýn až v roce 1906, ale v krabici měl ještě dopisy, které básník do mlýna posílal i poté, co tam již Labutinka dávno nebyla. Mlýn prý byl za první republiky celý pomalovaný lidovými freskami. Poslední z nich, freska Svaté Trojice, se v době mé návštěvy ještě na průčelí nazírala. Dnes už po ní není ani památky. Mlýn v roce 1988 ani nebyl elektrifikovaný a mlynář se svou ženou tak museli k výrobě elektrické energie využívat turbínu, tutéž, která až do padesátých let 20. století poháněla mlýnské zařízení. Jen tak, mezi řečí, si tehdy posteskl, že elektřinu do jeho mlýna nepřivedli za trest. Byla to pomsta komunistických mocipánů. Nestačilo, že jej na deset let zavřeli, zakázali mu mlít a přinutili jej až dlouho do důchodového věku pracovat v nedalekém lomu. Ani tradiční prodej drobného občerstvení turistům a trampům, díky němuž ostatně i básník spatřil svoji vysněnou dívku, nesměl provozovat… Mlynář Křivánek již dávno nežije, nicméně mlýn kupodivu zůstal víceméně beze změn a je dodnes pěkným příkladem mlýnské architektury.

Krajina pro Lacinovu Labutinku ale začíná teprve za Novým mlýnem, až na střelickém katastru. Představoval si ji tam, kde je ticho „… zelené - louka si podává stébla s nachýlenými větvemi okrajových dubů a zelenohnědá Bobrava si tlumeně hučí po oblých kamenech ve stínu olší…“ Ne, Labutinku jsem tady, v zeleném tichu, kde si ji Jan Lacina vysnil, nespatřil. Zato jsem však uviděl něco jiného, něco, co mne naplnilo tichou radostí: olše tam totiž na několika místech přestaly tvořit říčce proudící přes oblé kameny stín. Ležely přes ni i v ní, v malebném neladu, tvoříce jakousi přirozenou hráz. Nebyly však vyvráceny divokou bouří, ani nespadly pod tíhou sněhové nadílky - taková tady ostatně nebyla již léta. Do špičky pravidelně vytvarované pařezy a třísky v širokém kruhu kolem nich svědčily o něčem jiném. O tom, že říčka opět hostí ve svých březích obyvatele, kteří jí před staletími dali jméno. A kterým nevadí ani cyklisté, prohánějící se luční cestou v množství pro tiché údolí možná až přílišném, aniž by tušili, co nového Bobrava skrývá. Pravda, viděl jsem a potěšily mne bobří okusy a stopy jejich pobytu leckde - na březích Moravy u Spytihněvi, kde měli tito tvorové dokonce skluzavky, aby se snáze dostali do bezpečí z lupu v kukuřičných polích, v divokém údolí Oslavky, na Říčce mezi Šlapanicemi a Ponětovicemi, a dokonce i na Svratce kousek od Brna, na rušné cyklostezce naproti Ikey. Ale nikdy jsem z nich neměl takovou radost jako zde, na říčce, která po nich nese jméno.

Bobrava samozřejmě není jediná, jež vděčí za název po dávných zvířecích obyvatelích. Vždyť jen na Lacinově milované Vysočině leží nedaleko od sebe vesnice Nedvědice, Vlkov, Zubří… Tam už ale asi medvědy, vlky a zubry za našeho života znovu neuhlédáme, jakkoli se především zmíněné šelmy začínají v karpatské horské části naší krajiny znovu tu a tam objevovat. Nicméně říčka Bobrava dnes už opět může být na své jméno pyšná… A Jan Lacina by se při spatření této změny jistě tiše usmíval do vousů a na Labutinku by rázem zapomněl.

Václav Štěpánek