Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Pazourek, král mezi surovinami doby kamenné


Antonín Přichystal, č. 3/2020, s. 44-45

„Pazourek, pazourek,“ jásal Huňáč. Vyhazoval kámen do výše a zase jej chytal. Přicházeli i jiní lovci z lesa a nejdřív nemohli pochopit, co to Huňáč vyvádí, ale když jim ukázal krásnou velkou pazourkovou pecku, všichni se velice zaradovali. Budou mít ostré pazourkové nože, ostré hroty, ostrá škrabadla, ostré vrtáčky, ostrá šídla…

E. Štorch: Lovci mamutů

Pazourek a rohovec

Jeden typ kamene má mezi ostatními zcela výsadní postavení a zná jej dobře i laická veřejnost. Především v západoevropské literatuře bývá označován jako kámen kamenů nebo ocel doby kamenné. Je to pazourek, klíčová surovina nástrojů zejména v době kamenné, ale používán byl také později třeba k výrobě křesadel. I když se na našem území jeho prvotní zdroje nevyskytují, byl do nejsevernějších částí Moravy i Čech a do českého Slezska přivlečen od severu kontinentálním ledovcem ve starších čtvrtohorách. Sehrál tedy významnou roli i v našem pravěku, nebyl ale tak zcela dominantní, jako tomu bylo v severozápadní Evropě, kde jsou jeho rozsáhlé přírodní zdroje.

Podle naší petrografické terminologie je pazourek speciální varieta rohovce pocházející buď z horniny křídy maastrichtského stáří (nejmladší stupeň období křídy z konce druhohor) nebo z vápenců ze samého počátku třetihor (stupeň dan). Pazourek je tedy usazená hornina mořského původu, obvykle hnědošedé nebo černé barvy, která tvoří v bílé křídě konkrece (vyloučeniny) nebo vrstvy v důsledku akumulace křemičitých schránek mikroorganismů. Veřejnost si často mylně pod termínem pazourek představuje už pravěký nástroj připravený štípáním, ten ovšem často nemusí být z pazourku.

Slova pazourek a rohovec jsou v našem jazyce docela mladá, v odborné literatuře se začala objevovat až kolem poloviny 19. století. Ve starší literatuře najdeme pouze termín křesací kámen nebo slovo „škřemení“, které použil lékař Tomáš Jordán z Klauznburku ve své knize o léčivých vodách moravského markrabství z roku 1580. Bohuslav Balbín v díle „Krásy a bohatství české země“ z roku 1679 mimo jiné sděluje, že on jako křesadla používá mnoho let onyx a karneol. Byl to až Josef Jungmann, jenž ve svém česko-německém slovníku (1837) označil křesací kámen jako „pazaur nebo pazaurek“, podobně ve stejném roce J. S. Presl připravil knihu Nerostopis čili mineralogie a použil také termín „pazaurek (Feuerstein)“. Není celkem pochyb, že názvy pazourek a rohovec pocházejí od vzhledu úštěpů obou surovin, jak je nacházeli rolníci při orání na polích a skutečně někdy velmi připomínají části zvířecích paznehtů nebo rohů.

Výskyty pazourku v Evropě

Klasická území s výskytem pazourku nalézáme v okolí průlivu La Manche, konkrétně jižní Anglie, severní pobřeží Francie, Holandsko, Belgie, Dánsko, pro většinu z nás představuje pazourkový ráj zřejmě ostrov Rujana na baltském pobřeží Německa. Na všech místech je vidět podobný obraz: moře vlnami rozrušuje křídové nebo vápencové útesy a na jejich úpatí se hromadí miliony tmavých až černých pazourkových konkrecí. Tvary konkrecí jsou často velmi bizarní, mohou připomínat hlavy ptáků nebo plastiky zvířat, velikost obvykle nepřesahuje lidskou hlavu, jsou ale známy i velké prstencovité útvary o hmotnosti až několik desítek kilogramů. Pohybem v moři se pazourkové konkrece postupně zakulacují až na valouny a jako odolný materiál vytvářejí někdy před křídovými útesy několik metrů vysoké a desítky metrů široké valy.

Skandinávské ledovce zasáhly na naše území nejméně dvakrát během starších čtvrtohor a přivlekly sem od severu také pazourky. V naprosté většině jde o kousky vážící jen několik dekagramů. Vzácně jsou ale nalézány i velké kusy, největší známý pochází z Bohušova a váží 29,5 kg, jiný z Libhoště má hmotnost 21,5 kg. Chceme-li pazourky z oblasti zalednění blíže charakterizovat, musíme znát primární zdroje ve Skandinávii a v Německu. Ty popsali na základě makroskopického vzhledu dánští badatelé a vyčleňují 17 typů podle barvy, skvrnitosti, uzavřenin či okem viditelných fosilií.

Pravěká těžba a distribuce suroviny

Na některé čtenáře může termín pravěká těžba působit jako přehnaný, archeologické výzkumy v druhé polovině 20. století však ukázaly, že v mladší a zejména pozdní době kamenné se bez nadsázky jednalo skutečně o těžbu v až 12 m hlubokých šachtách, ze kterých pak byly raženy kratší horizontální štoly. Z tohoto období, to je přibližně před 7 700 až 4 000 lety, známe v Evropě více než 250 takových dobývacích míst, alespoň tolik jich evidovaly katalogy vydané koncem 20. století v Bochumi a ve Varšavě. Tyto katalogy ovšem zahrnují místa exploatace nejen pazourku, ale i surovin jemu podobných a zpracovávaných stejnou technikou na tzv. štípané nástroje. Tam, kde se „kámen kamenů“ nevyskytoval, probíhalo pravěké dobývání různých typů rohovců či křemenců, což je charakteristické právě pro území střední Evropy. V České republice máme doklady o pravěkém dobývání rohovců v Krumlovském lese na jihozápadní Moravě, u Olomučan v Moravském krasu nebo na Stránské skále v Brně, pravděpodobně také nápadně zbarvených chalcedonů (křemičitých zvětralin) na serpentinitech u Jevišovic. V Čechách jsou nejznámější pravěké doly na křemenec u Tušimic, nalezené v roce 1962 při budování technických sítí pro elektrárnu Tušimice I. Dobývány byly zřejmě i další křemence u Bečova a Skršína v okolí Mostu.

V jihovýchodní Anglii, kde je klasické území tvořené křídou s pazourky, jsou nejznámější pravěké doly zvané Grime´s Graves nedaleko města Brandon. Na ploše kolem 7,6 ha je zachováno 433 kruhových depresí po zavalených šachtách či jamách. Již v letech 1868-1870 se podařilo dokázat, že se jedná o těžbu pazourku hornickým způsobem v mladší době kamenné. Dnes je jedna z prozkoumaných šachet, jako jediná v celé Velké Británii, přístupná veřejnosti. Po ocelovém žebříku sestoupíte do hloubky 9 m, kde se pak můžete plazit nízkými štolami, které sledovaly vrstvu pazourku.

Mnohem blíže k našemu území leží asi nejkrásnější ukázky pravěké těžby v Evropě - doly na pruhovaný rohovec (polští archeologové jej označují jako pazourek) v Krzemionkach Opatowskich ve středním Polsku. Lokalita loni získala statut památky UNESCO a doly jsou přístupné veřejnosti. Prohlídková trasa má délku asi 1,5 km, z toho 500 m vede v podzemí, neboť dvě hornická díla z doby kamenné jsou dnes propojena moderní štolou. Dostanete se až do hloubky 11,5 m pod povrchem. Pravěcí horníci zde těžili před 5 000 lety atraktivní surovinu, ze které se v nedaleké osadě zhotovovaly štípáním a následně broušením překrásné sekery. Ty pak byly transportovány zejména po Visle až stovky kilometrů daleko a část z nich se dostala až na Moravu, kde jich známe dvacet. Dvě takové sekery byly nalezeny třeba na Starých Zámcích v Brně-Líšni. Od zdroje suroviny jsou vzdáleny 400 km vzdušnou čarou.

Antonín Přichystal


Prof. RNDr. Antonín Přichystal, DrSc. (1950), Ústav geologických věd PřF MU v Brně. Specializuje se na vulkanismus a kamenné suroviny v pravěku. Dlouhodobě pracoval na sopkách v Nikaragui nebo se podílel na výzkumu suroviny Willendorfské venuše v Rakousku.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu