Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Příčiny ubývání opylovatelů v krajině

Jaromír Čížek, č. 3/2020, s. 2-4

Tvorba regionálních lučních směsí

Ivana Jongepierová, č. 3/2020, s. 8-9

Doufám v objevování stále nových krajin svého srdce

Jan Lepš, č. 3/2020, s. 30-31, pro předplatitele

Jan Lacina výtvarník

Ivo Dostál, č. 3/2020, s. 36-37, pro předplatitele

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Černé díry


David Veselý, č. 3/2020, s. 51

„Máme doma ve sklepě malou černou díru, na co přijde, sežere, v ničem nezná míru,“ zpíval před časem Karel Plíhal. Tak nějak se mi zdá, že se spousta černých děr vloudila i do naší krajiny, do našeho každodenního života. A že v ničem „neznají míru“, to je zatraceně pravda.

Už roky jezdím každé léto na stejné místo na Vysočině. Kousek od Křižanova vyroste na louce každé prázdniny několik tee-pee. To, že si letos málo užijeme lesa, jsem vzhledem k okolnostem předpokládal. Já ale kůrovce vlastně za „černou díru“ nepovažuji, tou je spíše nekonečně dlouhé období nerozumného hospodaření v našich lesích. Každopádně na místech, kde jsme pod mohutnými smrky za horkých nocí rozkládali nocleh, roste dnes vrbovka úzkolistá a chomáče malých smrčků, mezi které naštěstí občas pronikne bříza nebo jeřáb. Je to něco přes rok, co les zmizel pod motorovou pilou (když nepočítám těch pár stromů, co dva roky před tím, přímo před našima očima, vzala vichřice), a už si příroda začíná pomáhat sama. Nebýt našich nostalgických vzpomínek, vlastně to po roce vypadá překvapivě k světu. Jen mám strach, aby někdo nezačal lesu pomáhat a všechnu tu samovolnou a svobodnou krásu nezlikvidoval.

Horší je to ale s koupáním. Jako všude na Vysočině, je zde spousta rybníků. Letos nebyl ke koupání ani jeden. Ne že by se i dříve nestalo, že některý z rybníků zezelenal, letos si ale černá díra intenzivního rybářského hospodaření vybrala oběť absolutní. Není divu, v lepším případě stojí na břehu zásobník na krmení ryb, v tom horším je u břehu vysypaná hromada hnoje. Jak se říká, jeden neví, po čem ztloustne. Někde jsem totiž slyšel, že ryby v přeživeném rybníce rostou tak rychle, až se vyplatí riskovat, že občas některý z rybníků zcela zkolabuje. V účetnictví to možná vychází dobře, ale rozhodně to není dobrá zpráva pro krajinu a ani pro moje koupání. Rybníku u našeho tábořiště se takový kolaps před několika lety skutečně stal, takže rybník byl následující rok zcela bez ryb. A světe div se, celou sezonu bylo tenkrát v rybníce prima koupání. Křišťálovou vodou bylo na dně rybníka u hráze stále vidět rozházenou kukuřici, o kterou nikdo nestál. Černá díra si vzala na rok dovolenou.

O dramatickém úbytku nejen opylovačů, ale veškerého hmyzu tak důležitého pro naši krajinu, se píše na mnoha místech tohoto čísla. Takže o těchto černých dírách se rozepisovat nemusím.

Plíhal svou díru nakrmil zbytky od oběda. A co my uděláme s těmi našimi?

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu