Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Není to vždy tak, jak to vypadá…


Roman Zajíček, č. 3/2020, s. 51

Když mi před časem volala paní, že našla v areálu nemocnice v Židenicích poraněnou sluku, moc se mi to nezdálo. Ne, že by v mlze na tahu nemohla trefit nějaký drát, ale městská aglomerace není pro tento druh zrovna ten nejvhodnější biotop. Opatrně jsem se proto zeptal, jestli si je jistá, že je to sluka. Odpovědí bylo velice rozhodné: „A s čím bych si asi tak mohla splést sluku?“ Napadlo mne, že pro laika třeba s bekasinou otavní, ale ta by tam byla stejně nepravděpodobná jako sluka. Takže jsem vyrazil na místo a nestačil se divit. Paní mi v krabici ukázala krásný exemplář žluny zelené. Raději jsem to nekomentoval, paní poděkoval a odvezl opeřence na ošetření. Tenhle přehmat byl na úrovni splést si autobus s lokomotivou… K omylům dochází poměrně často, mladí holubi se zahnutou špičkou zobáku jsou považováni za dravce stejně jako rorýsi. Takže, když mi volala starší paní, že má ve světlíku sokola stěhovavého, shovívavě jsem se jí ptal, jestli to není mládě holuba. Paní skálopevně tvrdila, že je to sokol. Vyzkoušel jsem ještě poštolku, ale paní mne odbyla slovy: „Dívala jsem se do knížky a je to sokol!“ Nezbývalo, než si pomyslet cosi o další zbytečné cestě a vyrazit pro dalšího holuba, sedícího ve světlíku… Dorazil jsem na udanou adresu, paní mne dovedla ke světlíku - a v něm seděl nádherný sokol stěhovavý… S kroužkem, sokolnickými poutky, takže se ještě ten den vrátil ke svému majiteli, který ho již několik dnů marně hledal. Inu, čas od času mají i starší paní pravdu.

Městská policie se na rozdíl od starších paní většinou nemýlí, takže když mne před časem volali k hadovi, který ležel ve větvích ptačího zobu na ulici Zemědělská, chtěl jsem dopředu vědět, jakou barvu had má. Bylo totiž velice pravděpodobné, že to náš druh nebude, had někomu utekl a nedalo se vyloučit, že může být jedovatý. V telefonu se ozvalo jednoznačné: „Zelenou.“ Ale za chvíli převzal telefon druhý člen hlídky: „Modrou.“ Teď to začalo být zajímavé. Zelených hadů je celá řada, mnozí z nich nepříjemně jedovatí. Modrých moc není, zcela modrý není žádný. Pouze některé samice krajt Morelia viridis z Indonésie mohou mít v období gravidity modrý nádech. Takže jsem chtěl barvu upřesnit a policisté se shodli, že pravdu mají oba - podle úhlu pohledu je had modrozelený. Pobavilo mne to, sdělil jsem jim, že modrozelený had je pouze užovka Elaphe climacophora z Kunaširských ostrovů u Japonska, kterou v Brně na ulici Zemědělské neočekávám a vyrazil jsem na odchyt. Když jsem dojel na místo, z keře ptačího zobu na mne zírala nádherná modrozelená užovka Elaphe climacophora z Kunaširských o strovů u Japonska. Někdy to tedy vůbec není tak, jak to vypadá, a někdy je to zkrátka opravdu tak, jak to vypadá.

Roman Zajíček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu