VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Role hub v přírodě

Když se v naší zemi řekne slovo houba, většina lidí si představí košík, smaženici a nasušené plátky do bramboračky. Je nešťastné, že tento jednostranný pohled zakrývá veledůležitou roli, kterou houby hrají v hospodaření přírody. Mykorhizní houby žijí v symbióze s kořeny vyšších rostlin a pomáhají rostlinám včetně stromů žít na chudých půdách a nehostinných stanovištích, saprotrofní houby rozkládají mrtvá těla rostlin i živočichů (třeba opadané listí, jehličí, větve a kmeny stromů) a podílí se tím na tvorbě životodárného humusu, parazitické houby usmrcují oslabené nebo staré jedince. To všechno udržuje v chodu koloběh živin na naší planetě.

Když půjdeme na úroveň konkrétních lokalit v krajině, pak zejména u lesních stanovišť víme, že počet druhů hub, které tam žijí, několikanásobně převyšuje počet druhů rostlin. V běžném českém lese roste několik desítek druhů rostlin, ale několik stovek druhů hub. A to většinou myslíme jen houby s okem viditelnými plodnicemi (těm říkáme „velké houby“ neboli makromycety). Stejně významné a druhově početné mikroskopické houby (mikromycety) většinou zcela opomíjíme.

Mykologický průzkum není jednoduchý

Když je to tak, proč se houby tak málo využívají k ochraně zajímavých lokalit? Důvody jsou prosté - dobrých znalců hub (mykologů) je mnohem méně než botaniků a zoologů a ochranářské kruhy si zatím nezvykly na to, že houby jsou stejně významné jako rostliny a živočichové (lepší se to, ale pomalu). Houby naneštěstí žijí velmi skrytě, není vůbec jednoduché je v přírodě odhalit. Jejich plodnice, které indikují výskyt podhoubí (což je hlavní část těla houby), se často objevují jen na krátkou dobu, třeba jen několik dní v roce. Výjimkou jsou choroše a některé další dřevožijné houby s vytrvalými plodnicemi - ty najdeme při každé návštěvě lokality. Abychom věděli, že určité houby na lokalitě žijí, musíme ji navštívit několikrát v roce, navíc za podmínek příznivých pro tvorbu plodnic (fruktifikaci). Teprve když sepíšeme jarní, letní, podzimní a zimní druhy - protože každá houba tvoří plodnice v jinou část roku - získáme alespoň orientační přehled o mykobiotě lokality (tj. o diverzitě hub na daném místě). Orientační proto, že ideální by byl alespoň tříletý průzkum - ne všechny druhy hub tvoří plodnice každoročně a některé roky jsou navíc postiženy suchem, kdy houby skoro neplodí. Tak dlouhodobé výzkumy většinou ochranářské instituce typu Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) nemohou nebo nechtějí financovat… Ano, mykologický průzkum je časově náročný, a tudíž drahý. Druhou možností je, že konkrétní mykolog má svou oblíbenou lokalitu poblíž místa, kde žije (nebo je to území, kam rád jezdí), a soupis druhů tam pořizuje zadarmo ve svém volném čase.

Určování hub do druhu je velmi náročné - i zkušený mykolog musí obtížnější druhy kvůli přesnému určení mikroskopovat. Je navíc třeba studované plodnice preparovat sušením a uchovávat jako dokladový materiál, aby se určení dalo kdykoli ověřit. Ideální je, když mykolog dokladové položky (exsikáty) uloží ne do svého osobního herbáře, ale do sbírek vybraných muzeí, která zaměstnávají mykology, umí doklady profesionálně uchovávat (např. herbáře v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Jihlavě) a pak poskytovat zájemcům ke studiu.

I přes zmíněné nesnáze jsme získali soupis druhů hub na určité lokalitě. Jak jej vyhodnotíme a použijeme k ochranářským účelům? Využijeme tzv. ochranářsky významné skupiny hub.

Zvláště chráněné druhy hub

V ČR jich máme 46 druhů a jsou uvedeny v Příloze II vyhlášky č. 395/1992, která navazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny (114/1992). Je paradoxní a matoucí, že houby jsou ve vyhlášce řazeny pod rostliny… Některé chráněné houby jsou poměrně dobře poznatelné a mají desítky lokalit (třeba hřib královský - Boletus regius, dnes Butyriboletus regius), jiné jsou na určení velmi obtížné (např. zvonovka Babingtonova - Entoloma babingtonii) a moc toho o jejich rozšíření nevíme, a několik z nich má u nás jednu nebo dvě lokality, např. ucháčovec šumavský (Pseudorhizina sphaerospora) vyskytující se v Boubínském a Žofínském pralese. Zvláště chráněné druhy mají největší „ochranářskou sílu“. Jejich výskyt na konkrétních lokalitách dává šanci vzepřít se případným nepříznivým zásahům, např. zastavění, odvodnění, hnojení, necitlivému kácení a sečení, za pomoci zákona. Musí ale být k dispozici schopný a vytrvalý člověk nebo skupina lidí, která ochranu lokality zvláště chráněných druhů hub důsledně prosazuje během nejrůznějších jednání a správních řízení. Houby lze dobře využít k ochraně následujících biotopů, neboť v nich pravidelně rostou, často i ve větším počtu druhů: 1. přirozených lesů (od lužních lesů přes olšiny, doubravy, dubohabřiny, bučiny, horské smíšené lesy, horské a podmáčené smrčiny až po suťové lesy), 2. mokřadů všeho druhu, 3. stepních a lesostepních lokalit v teplých oblastech.

Máme ale jen málo chráněných druhů luk a pastvin a kulturních jehličnatých a smíšených lesů! I tam se mnohdy vyskytují cenná společenstva hub (zejména v „čistých“, imisně málo postižených a málo hnojených oblastech), která by často potřebovala ochranu víc než poměrně stabilizované populace vzácných druhů v maloplošných chráněných územích. Typickými příklady jsou houby na hrázích rybníků, v parcích, ve starších porostech kulturních doubrav, borů na písčitých půdách. Tam je třeba prosazovat ponechávání stojících i padlých starých stromů na místě, rovněž jen výběrovou a nikoli holosečnou těžbu a co nejcitlivější zásahy v porostech, tak aby nebyl narušen půdní kryt. Chudé a nehnojené trávníky a pastviny jsou zase domovem krásně zbarvených a mnohdy vzácných hub z rodu voskovka, kterých je mezi chráněnými druhy zastoupeno také málo.

Mykologové dobře vědí, že současný seznam zvláště chráněných druhů hub (který myšlenkově a datově pochází z 80. let 20. století) není optimální. Už desítky let se ho snaží změnit a doplnit, aby byly vyřazeny sporné druhy (taxonomicky a ekologicky nejasné, špatně poznatelné) a naopak doplněny druhy málo zastoupených biotopů (viz výše); nikdy ale zatím nedošlo k oficiálnímu schválení navržených novel. Nejnovějším příspěvkem k této snaze byl grant Technologické agentury ČR (TAČR) z let 2018-2020 (TITBMZP710: Metodika druhové ochrany hub), během něhož mykologové všechny stávající chráněné druhy i druhy k ochraně nově navržené (celkem 87 druhů) prověřili, sepsali historické i současné lokality a na stovkách z nich výskyt plodnic ověřili. Výstupem jsou „karty“ druhů s popisem, stručnou ekologickou charakteristikou, fotografiemi a mapou rozšíření v ČR. Nové nálezy těchto druhů může do databáze Biolib přidávat kdokoli další.

Je třeba říci, že ochranu hub je třeba prosazovat rozumně. Podhoubí se může v rámci lokality „stěhovat“ (rozrůstat jinam) a nová podhoubí na jiných lokalitách neustále vznikají díky dálkovému přenosu výtrusů. Některé z chráněných druhů rostou i na místech vytvořených člověkem (např. muchomůrka Vittadiniho - Amanita vittadinii: okraje hřišť) a nemá cenu rozpoutat vyhrocený spor o zachování takové lokality, když je jasné, že není prakticky udržitelná a časem z ní houba stejně zmizí přirozeným způsobem (a pomocí výtrusů se přesune jinam - rozhodně nevyhyne v celém areálu). Cenu to má v případě biotopově hodnotných území (např. pěkné olšiny, zachovalého suťového lesa, malého rašeliniště), kde je kumulace chráněných druhů hub větší. Tam má smysl bojovat za omezení těžby, zastavení fragmentace porostu a citlivější způsob hospodaření (omezit hnojení a intenzitu pastvy apod.). Vždy je dobré získat na svou stranu vlastníky nebo správce lokality (lesníky, vodohospodáře, zemědělce), význam hub jim vysvětlit a dohodnout s nimi takový režim hospodaření, který houby nepoškozuje, nebo jim dokonce prospívá. Právní nebo mediální boj je až poslední možností, když např. hrozí nenávratné zničení celého stanoviště a druhá strana nechce slyšet rozumné argumenty.

Ohrožené houby - druhy uvedené v Červeném seznamu hub (makromycetů) ČR

Červený seznam pro houby vyšel už v roce 2006 (Holec J., Beran M., editoři, Příroda 24: 1-282, AOPK ČR). Obsahuje 903 druhů velkých hub (makromycetů), které byly z celkového počtu asi 5 000 druhů našich makromycetů vyhodnoceny jako ohrožené nebo zasluhující zvýšenou pozornost. Jsou rozděleny do 6 mezinárodně uznávaných kategorií (nezvěstné, kriticky ohrožené, ohrožené, zranitelné, téměř ohrožené, nedostatečně známé). Tím, že jich je hodně, je na konkrétní lokalitě obvykle možné najít větší počet těchto ohrožených druhů. Naše nejlepší mykologické lokality (např. pralesy Boubínský a Žofínský) hostí kolem stovky druhů z Červeného seznamu, další cenné lokality jich mívají vyšší desítky, stále hodnotné lokality nižší desítky. Při mykologických průzkumech lokalit se počet nalezených druhů z Červeného seznamu standardně udává jako jedno z důležitých kritérií jejich biologické hodnoty. Je to ovšem jen podpůrný údaj, který může nebo nemusí být vyslyšen - ani druhy z Červeného seznamu nejsou „pod zákonem“ a jejich praktická ochrana tedy není právně vymahatelná. Opět vystupuje do popředí nutnost trpělivého vysvětlování hodnoty společenstva hub na dané lokalitě se snahou přesvědčit vlastníky a správce lokality, že je něčím výjimečná a stojí za to se k ní chovat šetrně. Houby jsou v tomto ohledu cenným ochranářským doplňkem rostlin a živočichů, protože např. v běžných kulturních lesích téměř žádné zajímavější rostliny a živočichy nenajdeme (když už, tak v mizivém počtu), zatímco z hub tam mohou být desítky druhů z Červeného seznamu (např. lošáky, čirůvky, holubinky, ryzce, pavučince, hřibovité houby; typickým příkladem jsou např. některé cenné kulturní lesy na Vysočině a v jižních Čechách).

Indikační druhy hub

Tato kategorie ochranářsky významných druhů hub je poměrně mladá. Vznikla v roce 2016 jako výsledek projektu TAČR - Stanovení indikačních druhů živočichů a hub pro typy přírodních stanovišť uvedené v Katalogu biotopů ČR. Typy přírodních stanovišť neboli habitaty jsou jednotky používané v soustavě Natura 2000. U nás je díky široce používanému Katalogu biotopů České republiky (Chytrý et al. 2010) lépe znám pojem biotop. Biotopy jsou úžeji pojaté jednotky, vymezené podle rostlinných společenstev, které postihují všechna přírodní stanoviště České republiky. Katalog biotopů jich uvádí více než stovku. Naproti tomu habitatů, tedy „evropských“ jednotek, je pouze 60, protože některé z nich sdružují několik biotopů dohromady. Cílem bylo vytvořit mykologickou pomůcku k ohodnocení stavu habitatů na konkrétních lokalitách, zejména v maloplošných chráněných územích a na evropsky významných lokalitách (EVL), ale podle potřeby i kdekoli jinde - systém indikačních druhů se dá použít i na „remízek odvedle“. Z obecného hlediska jsou indikační druhy organismů praktickým nástrojem hodnocení biodiverzity v situacích, kdy není možný komplexní dlouhodobý průzkum posuzovaného území a zároveň potřebujeme rychle a efektivně získat podklady pro nějaké ochranářské rozhodnutí. Vhodně zvolené indikační druhy slouží jako zástupci (tzv. deštníkové druhy - „umbrella species“) jiných druhů s podobnými ekologickými nároky.

Mykologové pro jednotlivé habitaty vypracovali seznamy indikačních druhů, v nichž jsou některé druhy označeny takzvanými atributy: Konst: druhy konstantní, které jsou pro daný habitat typické a vyskytují se v něm pravidelně; Dm: druhy dominantní, vyskytující se tam s vysokou (nadprůměrnou) početností; Dg: druhy diagnostické, s výraznou preferencí daného habitatu; Rar: druhy všeobecně vzácné, avšak s charakteristickým výskytem v rámci habitatu; Nat: druhy charakterizující vyšší kvalitu konkrétního stanoviště (vyšší míru přirozenosti nebo zachovalosti).

Seznamy indikačních druhů hub vznikly pro 36 habitatů. Jednotlivé seznamy obsahují od 6 druhů hub (např. habitat č. 6260: panonské písčité stepi) až po 129 druhů (120-129 druhů obsahují seznamy pro květnaté bučiny a některé habitaty doubrav a dubohabřin). Velký počet druhů u posledně jmenovaných habitatů je odrazem jejich velké mykodiverzity, přítomnosti většího počtu druhů dřevin (pro květnaté bučiny jsou např. typické i mnohé mykorhizní a lignikolní druhy vázané na jedli nebo smrk), dobré znalosti jejich mykobioty (u květnatých bučin jsou např. standardem nejvyšší kvality tak skvělé lokality jako Boubínský a Žofínský prales) a velkého plošného rozšíření těchto habitatů v české krajině. Snahou bylo vytvořit co nejlepší nástroj ke klasifikaci lokalit z pohledu výskytu hub, a to ve škále od horších po ty nejlepší.

Vysokou kvalitu habitatu lze přiřadit takové lokalitě, kde je přítomen alespoň jeden druh z kategorie diagnostický druh (Dg) a zároveň alespoň jeden další druh z kategorie vzácný druh (Rar) nebo druh indikující vyšší kvalitu stanoviště (Nat). Střední kvalita znamená, že na lokalitě žije alespoň jeden druh z kategorie diagnostický druh (Dg) nebo vzácný druh (Rar) nebo druh indikující vyšší kvalitu stanoviště (Nat). U lokalit s nízkou kvalitou daného habitatu nejsou přítomny žádné druhy z kategorií diagnostický druh (Dg), vzácný druh (Rar) či druh indikující vyšší kvalitu stanoviště (Nat). Je to poměrně jednoduchý systém a první zkušenosti ukazují, že vcelku účinný, zejména když se porovnává několik lokalit v určité oblasti (typu okresu, CHKO apod.), např. s cílem vybrat jednu z nich k územní ochraně. Mykologové ovšem dobře vědí, že se jedná o velké zjednodušení reality, je to zkrátka systém pro praxi, ne vědecký výstup. Je to podobný styl hodnocení jako známky ve škole - ty také nepostihují všechny aspekty znalostí žáka, ale široce a vcelku efektivně se používají. Veškeré detaily o celém systému lze najít v časopisu Mykologické listy (Holec et al., Mykologické listy 136: 75-82, 2017).

Závěrem

Ukazuje se, že ochranářskému využití hub nic nestojí v cestě - základní principy, systémy a dokumenty existují. Teď už to chce jen důsledné a rozumné „ochranářské“ lidi, kteří to vše v praxi využijí. Nemusí se jednat přímo o mykology - ti dodají podklady a hodnotu hub na lokalitě zhodnotí. Dobré odborníky zastřešuje zejména Sekce pro výzkum diverzity a ochranu hub (makromycetů) České vědecké společnosti pro mykologii. Celkově je ale „pokrytí“ hub v ochranářských organizacích velmi slabé - nemáme jedinou pozici mykologa, která by byla zaměřena výhradně na ochranu hub. Mykologové (kterých je celkově málo) nesedí ani na správách CHKO, ani v ústředí AOPK ČR. To je docela nepříjemné a vzniká začarovaný kruh - mykologů je málo i proto, že pro ně nejsou pracovní místa.

Dr. Jan Holec (1968) je mykologem Národního muzea.