VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V červenci a srpnu jsou naše lesy poněkud nudné. Jen po velikých deštích vzpamatují se poněkud k živější existenci. Čím byly by teprve bez hub! Prázdnota zela by z nich. Aspoň všude, kde není lesních potoků a tůní. Houby je oživují barvami a tvary.

Tu jest liška, zdaleka se žlutající a hojná někdy, že na vozech by se mohla odvážeti, kdyby se našlo pro ni vhodné upotřebení, peprná a ve svém mládí růžově ojíněná jako malá koketka, později vztyčující svůj klobouk v střapatý trychtýřek, bujně žlutý a naspodu hluboce rýhovaný. Tu jsou zase jinak střapatá kuřátka, šedá, která místy tvoří miniaturní lesíky, podivně teskné, nebo žlutá jako lišky, nebo tmavočervená a nikoli do výše bizarně rozvětvená jako předešlé, nýbrž kučeravá jako klučina. Tu pevné, ploské, hnědočervené syrůvky jako vysoustruhované, z nichž teče bílé mléko a které jsou za syrova sladké jako mandle. Tu podborovníky, loupáčky se žlutým tělem a hnědočervenou kluzkou hlavičkou, jež tvoří roztomilé skupinky lemující lesy a jejichž počet bývá také legion, že si můžeme jen ty nejmladší a nejpevnější vybrati do bramborové polévky. Pak hnědé kozáky s černavým tělem, jež ztmaví poněkud na řezu: v mládí stávají jako malé kuželky podobny hříbečkům a v stáří jsou slizké a škaredé jako nedbalé ženské z předměstí, nejsou příliš chutné, ale usušeny konají v zimě dobrou službu v polévkách. Patří k nim i janek, výborný šohaj s vysokým bílým tělem, poněkud černě chlupatým, a s divokou cihlově červenou čepicí, jenž zdržuje se rád v březových hájích a jest, dobře vyvinut, náramnou jejich ozdobou.

O holubinkách zbytečno mluvit: jsou nejdříve a všude, jedlé i jedovaté, mají všelijaké barvy a trpí nejvíce nohama a holemi zklamaných houbařů. A špičky kdo by neznal, útlá a veselá paraplátka; čert aby se však v nich vyznal beze studia odborné příručky, kterou si už slibuji několik let, ale nikdy na ni mi nezbude. Největší úcty z nich zasluhuje špička dubová, nádherně tmavohnědá s tělem prodlužujícím se v ,kořen‘ skoro černý, velmi charakteristický, a rostoucí pod duby v majestátních často kotrčích. Dále jsou tu žampiony svítící svou bledou bělostí. Hřiby modráky s krásně sametovou modrou hlavou, rostou-li ve smrčí, a purpurové růžáky; jejich žluté maso modrá sice na řezu a černá a barví polévku i omáčku, ale je docela jedlé a dobré, jen nespleteme-li si je se žlutým a červeným satanášem. Mezi houbami podobají se povedené exempláře těchto hřibů důstojným církevním hodnostářům nádherně oblečeným; snad proto bojí se jich tak lidé.

Z různých smržů vyniká jedna ošklivě páchnoucí mrška svým bílým vejcem, z jehož žlutozeleného rosolu vyklube se dlouhé bílé tělo s vejčitou poďobanou hlavou, která velice láká masařky. Instinktivně obdivuji se této houbě jen zdaleka. A nezapomeňme na podzimní úrodu: červeně strakaté ryzce s rudým mlékem, tak pěkně harmonující s barvami jeseně a tak znamenitě chutnající, jsou-li naloženy v octě, a na václavky, málo vzhledné, ale dobré, s tílkem u paty jakoby omšelým.

Mohl bych ještě dlouho vypočítávati. Vždyť jsem se nezmínil ani o pýchavkách, jež jsou všude, malé i veliké, hladké i jako ježek ostnité, a na mnoho krásných tvarů jsem zapomněl počínaje tmavofialovými, skoro černými a děsivými kornoutky až po hrachovité tvary všech barev a jazyky skoro lidské. Hlavně na podzim při delších toulkách přijde člověk neodborník vždy na nějakou houbu velmi originální, které ještě neviděl a nad kterou se zastaví, přemýšleje s obdivem o vynalézavosti matičky země.

Zdroj: S městem za zády, Praha: Čin, 1923, s. 90-93
Pro čtenáře Veroniky jako malou houbovou lahůdku připravil Jiří Poláček