Čtení na tyto dny

* * *

nad polem křičí skřivánek
opřený křídlem o vánek
ve mně se dějí zázraky
a za stolem z vrásek
vychází souhvězdí dobrého údělu
pod kterým si dnes ustelu
když hluboká studna nebe
neprozradí ani co by stálo
za tichý neklid

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Houbeles pictus, Houbeles musicus


Petr Maděra, Alžběta Trojanová, Jakub Salaš, č. 4/2020, 14-17

Ptá se Jakub Salaš, odpovídají Petr Maděra (básně/texty) a Alžběta Trojanová (hudba)

Houby jsou fascinující svými různorodými tvary, barvami, vůněmi, chutěmi i svým tajuplným způsobem života. Co Vás vedlo k napsání tolika básní o houbách a k vydání rýmovaného atlasu Houbeles pictus? Rodily se básně dlouho, nebo stačil jeden pořádný liják inspirace?

P.M.: Původně to mělo být skromné leporelo, které jsem začal psát pro svého, tehdy pětiletého syna. Vzpomněl jsem si, jak mě samotného odmalička houby fascinovaly - chodívali jsme na ně s rodiči nejčastěji k takovému tajemnému jezeru uprostřed krušnohorských lesů - a o tématu bylo brzy rozhodnuto. K pár říkankám o našich nejoblíbenějších houbách postupně přibývaly další a další, docela jsme si s tím vyhráli, Matyáš rukopis ilustroval a přidal dokonce i pár veršíků, nikam jsme nespěchali, texty nakonec vznikaly několik let. Ilustrátor Miloš Kopták potom říkával, že to není jedna kniha, ale nejmíň tři. Když přidal svůj podíl a všechno bylo promyšleně propojeno, označil to k naší radosti jeden z literárních kritiků za gesamtkunstwerk. Teď, když k tomu přibyla ještě hudební složka, už to možná nezní tak nadneseně.

Úžasný svět hub spolu poodhalujete dětem i rodičům také ve velmi zdařilém albu Houbeles musicus, na kterém se nezištně podílelo neuvěřitelných 46 interpretů, mimo jiné i členové známých skupin, jako jsou The Plastic People of the Universe, Traband nebo Bezobratři, a také Arnošt Goldflam. Jak vznikl nápad básně z knihy Houbeles pictus zhudebnit?

A.T.: Petr Maděra mě kdysi přizval, abych doprovodila jeho čtení z knížky Houbeles pictus hrou na lidovou harfu. Vůbec jsem si ale nedovedla představit, co bych tak mohla ze svého repertoáru k básničkám o houbách hrát. Tak mě napadlo, že je zhudebním. Rozhodla jsem se tak a si měsíc před představením. Za měsíc už Petr četl na pódiu dětem asi osm hádanek, nechal je hádat, a já jsem jim pak zahrála a zazpívala odpověď. K tomu přibyl ještě recept na smaženici a spousta dalších taškařic z knížky, které jsme pro děti zpracovali formou hry. Přišlo nám, že to děti baví a měli jsme chuť to dále rozvíjet.

Skladatel Václav Hálek (1937-2014) byl známý tím, že dovedl naslouchat hudbě jednotlivých druhů hub přímo v lese, kde jejich melodie také zaznamenával (a vytvořil z nich Mykokosmickou symfonii a Hudební atlas hub). Objevila jste v sobě podobný dar nebo Vás inspirovalo něco jiného?

A.T.: To je vlastně docela intimní otázka. Panu Hálkovi rozumím - já takto už léta naslouchám stromům. Vnímám, že dřevo je nositelem vibrace a každý strom rezonuje vlastní krásnou hudbou. Je to ale jiná hudba, než slyšíte v písničkách z alba Houbeles musicus. U té jsem vycházela z přirozené melodie textů a jejich významu či nálady. Například melodie písně Kovář s kolodějem jde vyloženě po textové linii, a proto jsou jednotlivé sloky melodicky rozrůzněné - je tam otázka, odpověď, melodie se zrychlí s honbou za stonožkou, sklouzne se s plžem a podobně. U písně Lov na lišky jsem se inspirovala tradiční loveckou hudbou, která vstupuje do dialogu s lidovou veselkou. Na hadovku se slétá stále více much, takže tu máme čardáš a smutná houba na nádobí nemůže zpívat nic jiného než blues. Obecně patří podle mě k charakteru hub dechové nástroje. Není náhoda, že jsou houbám podobné svým tvarem - také nálada, kterou navozují, odpovídá jejich tlusťoučkým bříškům a poťouchlým kloboukům.

Nabízí se prastará otázka, co bylo dřív - vajíčko nebo hadovka? Složila jste hudbu, a pak jste teprve k jednotlivým písním hledala hudebníky, nebo jste o muzikantech měla jasno a hudbu jim psala „na tělo“? Jak moc do tohoto procesu zasahoval pan Maděra?

A.T.: První písně vznikly jako prosté melodie a harmonie na lidovou harfu. Když jsme se rozhodli, že je zvěčníme na CD, přizvali jsme Jardu Svobodu a zamýšleli jsme se nad různými hudebními nápady a jinými legráckami. Tím se do písní dostalo časté spojení harfy a harmonia. Jarda se nebál přemýšlet o různých nástrojích a měl tipy na konkrétní muzikanty. Když jsem začala přemýšlet o hudebním ztvárnění, přestala jsem si postupně klást jakékoliv meze, co se týče nástrojového obsazení. U dalších písní, které už vznikaly cíleně na nahrávku, jsem měla představu o konkrétním žánru i základní melodii a harmonii, ale nástrojově jsem je rozepisovala podle konkrétních kapel či hudebníků, které jsme oslovili. U těchto žánrově vyhraněných písní už je zřejmé, které ovlivnil Petr a které já. Já mám ráda lidovou notu a tradiční melodiku různých kultur, zatímco Petr je rocker - takže tam, kde zaznívají exotické nástroje, pentatonika nebo lidová melodika, pocházejí nápady ode mě, zatímco rockovější variace, ale i blues a swing jsem složila na přání Petra. Ten mi naopak lidový ráz rozmlouval a byl vyloženě proti loveckým melodiím a „zahrádkářské dechovce“ v písni Vatovec, když jsem mu sdělila, jak to pojmu. Ale myslím, že nakonec ocenil kouzlo i tohoto pojetí.

Underground a houby jsou přirozenými spojenci, rozmanitost hudebních žánrů je ale v tomto počinu mnohem pestřejší. Jak jste vybírali hudebníky? Odmítl Vás někdo, koho jste na albu chtěli mít?

A.T.: Bylo pro nás milým překvapením, že nikdo neodmítl. A to přesto, že jsme většině muzikantů nemohli slíbit žádný honorář. Většinou to byli naši přátelé a jejich hudební kumpáni. Přemýšleli jsme, kdo z nich by nejlépe interpretoval naši představu o hudební náladě jednotlivých skladeb.

P.M.: Mě napadlo, že by ty jedovaté houby mohli ideálně představovat Plastici. Naděje, že by do toho pánové a dáma šli, se ale nezdála velká, takže když přijali, obrovsky nás to nadchlo. A to jsme ještě neslyšeli, jak se třeba Vráťa Brabenec neopakovatelně převtělí v syrového hřiba satana. I ostatní byli vynikající, jsme jim za to vděčni.

A.T.: Jedovaté houby a jejich zhudebnění jsem si nechala nakonec jako jednu z nejtěžších písní. Bylo už málo času, tlačil nás termín vydání. Plastikům se do toho nechtělo, nebyl čas na to, aby se píseň usadila. Bylo to hodně divoké, jako ostatně celý ten nahrávací maraton. Někteří z kapely to odmítli, ale ti hlavní zůstali, zapojili jsme ještě další přátele a z výsledku jsme nadšení.

Texty, tedy původní básně, zůstaly většinou v původní podobě, nebo byly trochu rozšířeny? Jak moc jednotliví interpreti zasahovali do textů a hudby?

A.T.: Texty hudebníci respektovali, hudbu si upravili podle svého. Rozepsala jsem sice melodie, harmonie a většinou i základní melodické linky pro jednotlivé nástroje, ale byl tam i určitý prostor pro improvizaci, úpravu nebo vstup dalších nástrojů. Muzikanti tomu zkrátka vdechli život. Já nejsem žádný vystudovaný skladatel, takže moje práce s notami byla hodně intuitivní. Zvlášť co se týče rockové hudby nebo swingu to byl pro mě velký krok do neznáma. Zkušení muzikanti to vyšperkovali tak, aby to mělo ten správný říz a zapadalo to žánrově, což místy mírnou úpravu přinášelo. Někdy jsem je musela trochu přemlouvat, aby zachovali můj neobvyklý postup, jindy přemluvili oni mě.

Byla chvíle, kdy Vás Alžběta Trojanová za některý Váš text proklínala?

P.M.: Nedá se říct, že přímo za text, ale při Žampiónech se pěkně vyvztekala. Píseň na mé přání nejprve zpívala na melodii We Are the Champions, ale kvůli autorským právům - Queeni ze zásady nikdy nikomu neudělují souhlas ke coververzi - se pokoušela o parafrázi. Zatímco ostatní melodie jí šly lehce, skoro samy, hymnus opojených fotbalových fanoušků byl jaksi stále spíš melancholickou písničkou Leonarda Cohena o natržené pláštěnce… Nakonec to dospělo tak daleko, že jsem musel jako ve scénce Šípa a Uhlíře navrhovat, čemu by se to ještě mohlo nenápadně podobat. Alžběta skřípala zubama a už to vypadalo, že skladbu k mé velké lítosti úplně vyřadí.

Byly chvíle, kdy jste Petra Maděru za některý jeho text proklínala?

A.T.: S jeho texty jsem neměla žádný problém. Ty pro mě byly inspirací. Horší to bylo s některými jeho představami o jejich zhudebnění. Jak už Petr zmínil, nejvíce sporů jsme měli ohledně toho fotbalového rockového songu pro kluky ve stylu Queenů, na které naráží už v originálním textu knihy, aniž by tušil, že jednou bude zhudebněn. Neumím skládat rockové hymny, nemám ráda fotbal a už vůbec si netroufám konkurovat Queenům. Vymyslela jsem asi deset verzí a žádná se Petrovi nelíbila, pořád měl nějaké připomínky. Sám přitom není hudebník. Ale nakonec přišel se zajímavými nápady, které jsem zohlednila, a řekla bych, že Žampióni patří k největším hitům, tak jak si přál.

Plánujete ve společné tvorbě pokračovat?

A.T.: Máme hodně dalších nápadů, bylo by to ale zase z jiného soudku. Nechte se překvapit.

Běžným čtenářům a posluchačům možná občas unikne, kolik je v básních vtipně schováno determinačních znaků jednotlivých druhů. Máte v knihovně hodně mykologické literatury? Který atlas berete do rukou nejčastěji?

P.M.: Skromnou sbírku atlasů tam mám. Mrzí mě, že v ní chybí (a nepochybně chybět bude i nadále) ten překrásný „atlas“ Julia Vincence von Krombholze s kolorovanými litografiemi Františka Šíra. Tuhle vzácnou knihu nám kdysi velkoryse zapůjčil domů náš přední mykolog dr. Vladimír Antonín a Miloš pak obrázky použil v knize. Některé jsme ale k našemu překvapení museli všelijak upravovat, aby odpovídaly realitě, mykologie holt byla tehdy ještě opravdu v plenkách. Z novějších atlasů považuji za zdařilou třeba knihu s titulem Houby - česká encyklopedie, na které se kromě již zmiňovaného dr. Antonína podíleli pánové Kotlaba a Pouzar. Do té jsem tehdy při psaní nahlížel docela často, jsou tam totiž například i lidové názvy hub, kterými jsem se tu a tam nechal inspirovat.

Jeden z interpretů - Janek Běťák (Bezobratři) - je profesionální mykolog. Měl nějaké připomínky k textům? (Na str. 26 text J. Běťáka, pozn. red.)

P.M.: Spolupráce s Jankem byla perfektní, to, že je mykolog, vysvitlo, až když ho Alžběta oslovila. Pěkně to do sebe zapadalo. Myslel si, že autorem knihy je prof. Petr Maděra z Mendelovy univerzity v Brně… Janek má velký cit pro jazyk, o hudbě nemluvě, a vytříbený vkus, což je na první pohled znát při poslechu znamenitých písní Bezobratrů. Pokud si pamatuji, tak nejméně v jednom případě navrhl vylepšení verše, aby se dal lépe zpívat. Mně to tehdy trochu zaskočilo a z jakési setrvačnosti jsem to nepřijal, ale měl jsem. K „odbornému obsahu“ myslím žádné připomínky neměl. Ještě dodám, že třeba píseň Syrovinka v podání Bezobratrů patří podle mě k těm nejzdařilejším na albu, a to říkám přesto, že duší jsem spíš rocker.

A.T.: Já jsem si zase všimla, že se Janek na hudebních zkouškách dobře bavil a o některých pasážích říkal: „To je výborný text! Tenhle vtip ale může pochopit jen mykolog nebo dobrý znalec hub.“

Úvod písně Podhoubí, ve kterém jsou citována lidová jména hub z Pokladu chudých Mistra Klareta, je v podání Vratislava Brabence velice uhrančivý. Čí to byl nápad sáhnout zrovna po této knize?

P.M.: Alžběta měla představu, že na pozadí skladby by měl Vráťa recitovat nějaký prastarý latinský, nejlépe mykologický text, aby se tam dostalo trochu zaříkávání a magie. Nejprve jsem ji od toho odrazoval, nevěděl jsem, kde takový text seženeme, nahrávání bylo v plném proudu a tlačil nás čas. Pak mě napadl ten Klaretův Glosář, je to tuším nejstarší soupis hub známých v té době, tedy ve 14. století, v českých zemích. Ke staročeským názvům, většinou asi lidovým, z nichž se mnohé od současných liší, přiřadil Bartoloměj z Chlumce také prvotní latinská pojmenování - mnohá prý zřejmě odvodil od těch českých a nikoli naopak. Najednou to začalo dávat smysl, součástí skladby se stalo jakési tajemné etymologické podhoubí současného houbařského názvosloví a Vráťa jakožto nedostudovaný kněz si s tou latinou hravě poradil…

Takový projekt dal jistě spoustu práce. Jak dlouho trvalo, než celé album vzniklo?

A.T.: První písně vznikly v roce 2013. S nápadem, že by bylo hezké, aby z toho bylo album, jsme přišli o několik let později. V lednu 2017 jsme nahráli na ukázku prvních pět písní a pak jsme hledali vydavatele. V létě 2018 nám na to kývlo vydavatelství Indies Scope. Pak začal velký nahrávací maraton ve třech různých studiích v Brně a v Praze, který skončil v březnu 2019. Album vyšlo o pár měsíců později na Den dětí 1. června.

Byly texty a hudba testovány na dětech? Měla zpětná vazba vliv na finální podobu díla?

A.T.: Písně jsem od začátku hrála dětem při různých příležitostech. Díky tomu jsem měla zpětnou vazbu, že se jim líbí a věděla jsem, na co nejvíce reagují. Nevím, jestli to mělo na písně vyloženě nějaký vliv, možná jen v tom smyslu, že jsem věděla, jak děti vnímají náladu jednotlivých písní, co stojí za to více vygradovat a co ponechat jako melancholickou píseň.
Jste s výsledkem oba spokojeni?

P.M.: Já nadmíru, bylo to vyčerpávající, ale stálo to za to.

A.T.: Je neuvěřitelné, že jsme to celé nakonec dotáhli. Z výsledku mám velkou radost. Odměnou byl pro nás loňský podzimní křest CD, což byl takový velký houbový mejdan v kloboucích s malými i velkými posluchači v natřískaném sále.

Děkuji za rozhovor a přeju Vám úspěch v dalších projektech.


Alžběta Trojanová, zpěvačka, harfenice a pedagožka. Vystudovala humanitní environmentalistiku na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Pracovala pro Ekocentrum Podhoubí, vzdělávací centrum Tereza a Středisko environmentální výchovy Modrý dům v Kosteleckých Horkách. Hraje na keltskou harfu a zpívá staré nebo lidové písně různých kultur. Práce s dětmi ji inspirovala ke skládání písní pro děti.

Petr Maděra, básník a prozaik, vystudoval krajinné inženýrství na Vysoké škole zemědělské a v současnosti působí jako odborný redaktor publikací zaměřených na vědy o Zemi. Kromě několika básnických sbírek a románu vydal i dvě přírodovědně laděné knihy pro děti - Houbeles pictus a Zelené báje.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu