VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Houby stále přitahují nejenom houbaře, ale i vědce, publicisty a představitele různých druhů umění. Existují o nich stovky knih včetně rozličných atlasů, a přesto vycházejí další tituly. Jen v posledních deseti letech se na knižním trhu objevily publikace Libuše Kotilové (Můj život s houbami, 2013), Ladislava Hagary (Ottova encyklopedie hub, 2014), Michala Mikšíka (1000 českých a slovenských hub, 2015), Jaroslava Malého a Radomíra Sochy (Pozoruhodný svět hub, 2016), Jiřího Kamena (Báječný svět hub, 2017) či Roberta Hofrichtera (Tajný život hub, 2018).

Rčení, odborné a lidové názvy

Důležité místo hub v našem životě dokládají i četná rčení, jakkoli slovo houba (případně houbec nebo houbeles) je též synonymem slova nic. Každý ví, co znamená růst jako houby po dešti, být na houbách, dělat si z něčeho houby či mít houby s octem. Existují však i méně známá rčení. Pokud se dělají mlhy, to báby vaří houby. Kdo zahálí, hrabe houby. Komu se dobře daří, je mu houby zle. A když se někdo zblázní, pak se najedl bláznivých hub.

Zvláštní kapitolu tvoří odborné názvy hub, přičemž některé z nich jsou už hodně staré. Mistr Klaret (vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce) ve svém Glosáři vzniklém v polovině 14. století již uvádí názvy hlíva, liška, pýchavka, pečárka nebo křemenáč.

Mnohé odborné názvy jsou zase velmi bizarní, například rosolozub huspenitý, kukmák okázalý, slzivka zatvrdlá, strmělka anýzka, rudoušek uťatý, chřapáč kadeřavý či ježatec různozubý.

Další pojmenování mají primárně jiný význam: jde o houby nazvané bochníček, lopatička, mistička, baňka, ouško, kyj a špička, ale i liška, sluka, kališník, příživnice a zemanka. Méně pozoruhodná a přímočará jsou přídavná jména, která charakterizují barvy plodnic (holubinka fialová, hřib hnědý, muchomůrka zelená) nebo sepětí jednotlivých druhů hub se stromy (hřib smrkový, ryzec modřínový, kozák osikový, holubinka habrová, čechratka olšová). Zde běží o známou mykorhizu, leč jiná adjektiva spojují houby se zvířaty (bedla hranostajová, holubinka kolčaví a tchoří, lošák jelení, žampion ovčí), ptáky (holubinka kachní, hlíva holubí, ryzec datlí), ba i s rybami (ryzec lososový) a obojživelníky (čirůvka žabí)! Tady už je spojení dosti volné, což platí ještě více o přídavných jménech, jež houbám přiřazují znaky a vlastnosti povýtce lidské. Lze uvést třeba bedlu polonahou, čirůvku opálenou a smutnou, jakož i mnohé holubinky: nádhernou, sličnou, štíhlou, citlivou, jízlivou, okatou, veselou nebo odbarvenou.

Tvůrcům těchto názvů nescházela fantazie a hravost, ale měli smysl i pro jazykovou expresivitu. Vedle klouzku sličného, penízovky nádherné či holubinky půvabné to dokazují hlavně různé odpudivé názvy, jako jsou slizák mazlavý, ryzec šeredný, líha nečistá, hadovka smrdutá, čirůvka pochybná, bedla podvržená nebo penízovka odporná.

Své kouzlo mají i četné lidové názvy, které patří do hájemství jazykovědy a etnomykologie. Zájemce o ně lze odkázat na Slovník lidových názvů hub (1968), jehož autorem je Svatopluk Šebek. Lidé v jednotlivých krajích houby pojmenovávali podle jejich vzhledu, barvy, chuti a vůně, podle místa výskytu a doby růstu i podle kvality. Inspirovali se věcmi, profesemi či jmény.

Například čirůvka havelka byla pojmenována černoch, havlička, komprda, šedivka, popelka nebo vrabec. Hřib satan dostal jména bliják, krvák, jenerál a kardinál, kotrč kadeřavý byl nazýván střapáč, beranice a baraní kule, pýchavce obecné lidé dali názvy prášivka, čertův tabák či kominík. Slizák mazlavý byl pro ně mazlavec, usmrkánek a voteklík, zatímco václavku obecnou pojmenovali fafrlinka, koženka a podzimka. Pod názvy srnka, medvěd a vousáč se skrývá lošák jelení, kdežto kozák osikový byl někde znám jako janek a horník, ale jinde jako polák, němec a turek.

Z názvů hub vznikla rovněž některá naše příjmení. Vedle příjmení Houba k nim patří třeba Hřib, Kotrč, Kozák, Havelka, Smrž, Strakoš nebo Klouzek. Mezi nositeli těchto příjmení jsou někteří známí lidé: spisovatelé Karel Houba a Jan Kozák, literární kritik Jan Strakoš, herec Ondřej Havelka, pražský primátor Zdeněk Hřib; Bartoloměj Klouzek byl jedním z pseudonymů Jaroslava Haška.

Toulky českou literaturou

Pokud se vydáme do světa literatury, najdeme v něm značné množství spisovatelů, kteří houby rádi sbírali a také o nich psali či aspoň pracovali s jejich názvy. Z autorů 19. století je možno zmínit Svatopluka Čecha a jeho epos Dagmar (1885), v němž tato dcera Přemysla Otakara I. a žena dánského krále Valdemara II. vypráví synkovi pohádku o vládci „říše hub“ Hřibovi a jeho synu Ryzci, v jehož družině jsou Kozák, Žampion, Klouzek nebo Choroš. Dále tu vystupují kněžny Holubinka a Muchomůrka, které slouží Čirůvka se Špičkou.

Na přelomu 19. a 20. století existovala literární skupina Katolická moderna, jejíž příslušník Sigismund Ludvík Bouška byl velký znalec hub: sestavil atlas Houby z Broumovska, který však knižně nikdy nevyšel. Patří sem rovněž Jakub Deml, z jehož rozsáhlého díla je obecně známý soubor apostrof Moji přátelé (1913). Deml v něm oslovuje zejména rostliny, ale i stromy a pět druhů hub - muchomůrku, lanýže, syrůvku, bedlu a žampion (takto je pojmenovává). Začátek jeho apostrofy bedly zní takto: „BEDLO, máš arciť klidnější život než tvoje teta Medusa, protože mezi příbojem mořským a slunečním, jak tě poučila borová šiška, je opravdu rozdíl, neboť živel vodní rozptyluje a slunce shromažďuje.“

V době, kdy Deml vydal toto osobité dílo, žil v Bílovicích nad Svitavou S. K. Neumann. Za svého pobytu v letech 1907-1915 zde propadl rybaření a také houbaření. Na houby chodil často s bratry Čapky, kteří tu strávili několikery prázdniny. Napsal zde báseň Talíř hub otištěnou roku 1913 ve Scéně a Knihu lesů, vod a strání (1914), jakož i fejeton Ke chvále hub, který otiskl zprvu v Lidových novinách a pak ho zařadil do knížky S městem za zády (1923).

Zmínění bratři Čapkové byli též velkými houbaři. Jak píše bratr Karlovy ženy Karel Scheinpflug v knize Můj švagr Karel Čapek (1991), na houby chodili nejenom v Bílovicích nad Svitavou, nýbrž i později během svých dovolených, přičemž Josef „byl mistrem nad mistry“, neboť sbíral „všecko, co roste v lese na zemi, a úžasně tomu rozuměl“.

Karel Čapek uplatnil svoji houbařskou vášeň ve fejetonu České houby, otištěném roku 1919 v časopisu Nebojsa. Vzal si v něm na mušku F. X. Šaldu, Zdeňka Nejedlého, Jaroslava Kvapila, Arna Nováka nebo Viktora Dyka, o nichž pojednal jako o svébytných druzích hub (například o Novákovi psal jako o podivné houbě s latinským názvem arne novum, jež „vystřeluje své výtrusy v celých oblacích“). Dále napsal sloupek Houby a houbaři, který vyšel v Lidových novinách a poté byl přetištěn v roce 1940 v knize Kalendář. V témže roce vydal Josef Lada soubor Straky na vrbě, kde píše též o houbách.

Jestliže Kalendář vyšel již za nacistické okupace, v jejím pátém roce byl vydán také svazek sloupků Jana Drdy Svět viděný zpomaloučka (1943), do nějž Drda zařadil i sloupek nazvaný Sivá holubinko… anebo Vzrušení mykologické. Zaměřil se v něm na rozličné názvy holubinek (uvedl jich jedenáct) a původně ho otiskl taktéž v Lidových novinách. O houbách a houbaření se dočteme i v další knize vydané za okupační tmy, a to v románu Zdeňka Jirotky Saturnin (1943).

Z děl, která vyšla od roku 1945 do dneška, se zastavme u pěti próz. Povídkový soubor Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (1974) obsahuje i povídku Bílé hřiby, v níž se autorova rodina na prahu druhé světové války vypraví na roští do křivoklátských lesů, kde objeví stráň plnou hřibů: „Lezli jsme rychle do dubové stráně. Byla to stráň plná kamenů a mezi nimi rostly stovky bílých hřibů. Omakávali jsme je, některé přerostly a měly nahnědlé popraskané hlavy. Jako by tu rostly sto let a možná více. A každý byl jiný, jak od malíře.“

Lubomír Tomek (vlastním jménem Lubomír Vaculík) vydal v roce 1982 Knížku na houby, ve které spisovatel Budílek, malíř Kočka a stará dáma Carmen Darebová prožívají různé příhody spojené s houbami a houbařením. Zároveň se tu řeší vztah člověka a přírody. Podobný charakter má kniha Jana Žáčka Mykologický kroužek (1983), jejíž vypravěč vyjadřuje svoji fascinaci houbami těmito slovy: „Ach, ten fantastický svět hub mě od dětství přitahoval; nad každičkou houbou jsem postával jako očarovaný. Jaké tvary! A vybarvení! Houby jako živé bytosti vstupovaly i do mých snů…“

Z novějších děl nelze pominout román Miloše Urbana Boletus arcanus (2011), v jehož fantaskním ději hraje důležitou roli zvláštní záhadný hřib, mající řadu neobvyklých znaků. Mnohem realističtější ráz má román Viktorie Hanišové Houbařka (2018). Jeho hlavní postavou je dívka Sára Tichá zvaná Sisi, která žije sama ve staré chalupě na Šumavě a od dubna do listopadu se živí prodejem hub.

Je nasnadě, že by se dali uvádět ještě další spisovatelé, v jejichž dílech se objevují houby a houbaři. Byli by mezi nimi velcí prozaikové jako Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, ale i mnozí básníci od Petra Bezruče přes Konstantina Biebla, Ivana Blatného či Ivana Wernische až po Evu Čermákovou, v jejíchž Říkankách na houby (2018) figurují václavky, hřib satan, ryzec kravský nebo stroček trubkovitý.

Zájemci o další informace, jež se týkají tematiky hub v české literatuře, se mohou poučit například v práci Milady Mikulcové Výchova houbařů v Čechách aneb Co v atlasech nenajdete (2006) či v již uvedené knize Jiřího Kamena Báječný svět hub.

Pokud se ještě zastavíme u spojení hub s hudbou, leckomu se může zdát nemožné. Svérázný skladatel Václav Hálek však o něm nepochyboval. Zprvu houby fotografoval, ale později tvrdil, že slyší jejich hlasy, a tak podle nich začal tvořit. Složil Mykokosmickou symfonii a poté stovky skladeb věnovaných jednotlivým druhům. V roce 2003 vydal Hudební atlas hub, zaměřený na hřiby: na jedné stránce v něm vždy najdeme fotografii plodnice s její charakteristikou a na vedlejší stránce notový záznam skladby. Houby tedy inspirují uměleckou tvorbu mnohdy až překvapivě.

Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc., působí na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je také předsedou Společnosti Jiřího Mahena a redaktorem časopisu Milíř, který tato společnost vydává.