VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Věnováno památce Františka Kotlaby.

Kácet (nebo jinak zasahovat) v pralese je jako trhat jablka ze stromu poznání. To, co získáme, sice nejde ochutnat, ale dá se to aspoň docela dobře spočítat. Horší je to s tím, co ztrácíme - to už se totiž bohužel nikdy nedozvíme. Současná kůrovcová gradace, o jejíchž příčinách a možných důsledcích se vedou dlouhé diskuse, je na pozadí mnoha tisíců let, po které na Boubíně probíhají spontánní přírodní procesy, jen událostí srovnatelnou v lidském životě s návštěvou trochu bláznivého, nicméně geniálního kadeřníka. Je jenom na nás, kolik jeho tvořivosti uneseme, a kolik za nejbližším rohem zaplatíme spořádanější konkurenci za následné úpravy sestřihu, abychom se odvážili do společnosti („… hlavně to proboha nějak zarovnejte a přebarvěte mi ty šediny…“). Stejně jako by ovšem byla škoda, abychom kvůli své úzkostně uměřené vizáži přišli o charisma, neměli bychom se smiřovat s názory, které radí pečovat o poslední zbytky divoké přírody v naší zemi tak, aby příliš nevyčnívaly ze svého okolí a aby ho, nedej bože, nesvedly na šikmou cestu.

Současná situace v národní přírodní rezervaci Boubínský prales, která chrání nenahraditelný (jelikož v minulosti člověkem přímo neovlivněný) jádrový porost (asi 47 ha) i rozlehlý okolní lesní komplex (asi 638 ha), zahrnující řadu enkláv, které představují první generaci po pralese, a snad i místa, kde se nikdy nezasahovalo, je toho smutným příkladem. Místo abychom tiše, trpělivě a s úžasem sledovali, jaký zázrak se odehrává v lese, když ho prostě necháme být (jsme přece v NPR, kde je zákonem jasně stanoveno, že přírodní prostředí se má vyvíjet k lepšímu nebo alespoň uchovávat ve stávajícím stavu), licitujeme s lesníky, argumentujícími zcela neadekvátním slovem „škůdce“, které zřejmě díky lesnické lobby proniklo do téhož zákona o ochraně přírody a krajiny (sic!), kolik stromů obětujeme pro zachování dobrých vzájemných vztahů.

Příznačně při zvukové kulise motorových pil, které pod záminkou ochrany okolních hospodářských porostů před kůrovcem kácí usychající smrky jen o pár desítek metrů výše ve svahu, byl téměř po čtvrtstoletí neúspěšného hledání v červnu tohoto roku v jádru Boubínského pralesa potvrzen výskyt jednoho z nejvzácnějších druhů naší mykobioty - boreálního choroše ohňovce rezavohnědého (Phellinus ferrugineofuscus). Tento ikonický pralesní druh je typickým glaciálním reliktem, který se v Evropě mimo Skandinávii, ruskou tajgu a Bělověžský prales do současnosti zachoval pouze na několika lokalitách ve vyšších pohořích (Alpy, Vysoké Tatry, Šumava, Novohradské hory) s přirozeným výskytem smrku, který je jeho hlavní hostitelskou dřevinou (v severní Evropě je velmi vzácně nalézán i na borovicích a známé jsou i ojedinělé nálezy z jedle). Jeho biotopem jsou ve středoevropských podmínkách pralesní horské smrčiny a smíšené horské smrko-(jedlo)-bukové lesy s nepřerušenou kontinuitou bezzásahovosti - tedy stanoviště v současné době jen těžce vzdorující rostoucímu tlaku ze strany lesohospodářských zájmů.

O. rezavohnědý u nás prvně nalezl v roce 1964 právě v Boubínském pralese nedávno zesnulý nestor české mykologie F. Kotlaba a od té doby zde byl pravidelně sbírán. Na poslední nález z roku 1995 se však i přes pozdější intenzivní a cílené pátrání dlouho nedařilo navázat. Protože ani jeho jedinou další lokalitu u nás (Žofínský prales) se rovněž více než dvacet let nedaří ověřit, začali mykologové pomalu spekulovat, proč tento pralesní druh z našich nejstarších pralesů vymizel. V podezření stály hlavně probíhající klimatické změny, nicméně přímé důkazy je v podobných případech pochopitelně obtížné získat.

Ohňovec rezavohnědý má velmi specifické ekologické nároky - jeho plodnice se objevují totiž prakticky výhradně na padlých, stále však ještě relativně tvrdých a kůrou zčásti pokrytých smrkových kmenech (ojedinělé jsou nálezy i na stojících pahýlech), které však odumřely dlouho před svým pádem a po mnoho roků jako stojící souše z různých důvodů přestály nepřízně počasí. Mohlo to být třeba i díky chůdovitým kořenům, které stromu poskytují větší mechanickou odolnost (jak je tomu v případě jednoho stromu na Boubíně), nebo díky mikrostanovištním podmínkám a struktuře porostu, které ho ušetřily nárazům těch nejprudších větrů. Zásadní roli může jistě hrát i složení společenstev hub, které jsou zčásti přítomny již v živém stromě a zčásti pak po odumření postupně strom osídlí. Zajímavé je, že plodnice druhu se zpravidla objevují na kmenech, které po pádu zůstanou ležet zaklíněné na pahýlech svých opadaných větví, na terénních nerovnostech nebo na jiných padlých kmenech nad povrchem půdy, a rozkládají se tedy pomaleji, než kdyby ležely větší plochou na zemi. Nálezy druhu na pokácených nebo oloupaných kmenech jsou zcela ojedinělé a jsou doloženy pouze z rozsáhlých lesních celků ve Skandinávii, kde má druh (přestože ani zde není hojný) optimální podmínky a dosahuje mnohonásobně vyšších populačních hustot.

Kdy a jakým způsobem pronikne náš druh do hostitelského stromu, není stále zcela jasné. Řada indicií však napovídá, že by mohl napadat ještě stojící, možná dokonce i živé stromy. Preference pro tvrdé kmeny, přítomnost charakteristické hniloby na bázích některých osídlených kmenů (často v jádrové části) a občasná tvorba plodnic i na stojících vysokých pahýlech, doložená ze Skandinávie - to vše jsou známky pomalého prorůstání mycelia druhu stojícím stromem. Obvykle se však mladé plodnice počínají tvořit až několik let po pádu suchého stromu. Často se tak děje nenápadně na spodní straně kmene, někdy ve štěrbinách kůry, prasklinách dřeva nebo i ve vytesaných dutinkách od datlovitých ptáků. Plodnice vyrůstají zpravidla jen v určitém úseku padlého kmene v délce několika jednotek (až desítek) metrů - zde je však pro většinu ostatních druhů hub v zápase o živiny příliš silným soupeřem. Z ostatních chorošů mu dokáže konkurovat jen málo druhů - např. rovněž na přirozené lesy vázaný velmi vzácný troudnatec růžový (Fomitopsis rosea) nebo naopak nenáročná outkovka řadová (Antrodia serialis) byly v Boubínském pralese nalezeny bez výjimky na všech sedmi smrkových kmenech, na nichž byl přítomen i ohňovec rezavohnědý. Častým sousedem mu bývá i žilnatka bledá (Phlebia centrifuga), v současnosti se šířící druh, který byl ještě v nedávné minulosti rovněž považován za přísně vázaný na přirozené horské lesy. O. rezavohnědý patrně disponuje velmi účinnými enzymy, které způsobují značně intenzivní bílou hnilobu - původně tvrdé smrkové dřevo dokáže postupně rozložit na měkkou, bělavou, vláknitě komůrkatou hmotu. Laboratorní experimenty naznačují, že může za určitých okolností vytvářet myceliální provazce - svazky houbových vláken, pomocí nichž může efektivně přesouvat vodu a živiny na nová mikrostanoviště a snad i snáze pronikat do nového substrátu či přečkat v latentní formě kratší nepříznivá období. Je tedy možné, že se šíří především na krátké vzdálenosti, takříkajíc z kmene na kmen. Taková životní strategie však v našich podmínkách v kombinaci s kriticky malou populací zapříčiňuje jeho mimořádnou zranitelnost. I zdánlivě drobné zásahy typu výběrového kácení jednotlivých kůrovcových stromů nebo jejich odkornění nastojato mohou pro křehkou populaci tohoto pralesního specialisty znamenat zúžení nabídky potenciálně vhodných substrátů k osídlení pod kritickou mez, a v důsledku i jeho vymizení.

V podobných případech, kdy jsou extrémně vzácné druhy s kriticky malými populacemi vázány na mimořádně ohrožená mikrostanoviště, není nad čím spekulovat a je zapotřebí začít bít na poplach. Nejde zde pochopitelně jen o ohňovec nebo o další druhy s podobně přísnými ekologickými nároky - p říkladem budiž další kriticky ohrožený choroš pórnatka sporná (Junghuhnia collabens), který zřejmě upřednostňuje dřevo napadené právě ohňovcem rezavohnědým. Jde především o ojedinělý proces spontánního a dlouhého (od)umírání, který má v přirozeném lese svoje nezastupitelné místo, a který jaksi mimoděk umožňuje postupný vývoj specifických společenstev, jež v sebelépe obhospodařovaném lese nemají k vytvoření šanci.

Zdálo by se, že přísná ochrana oploceného jádra Boubínského pralesa je pro uchování těchto procesů dostačující, jenže… Dlouhodobá opakovaná měření stromového patra na Boubíně ukazují, že smrků (a jedlí) postupně ubývá ve prospěch buku. Do budoucna se bude tvář pralesa proměňovat a bude ubývat i věkovitých smrkových souší, jejichž kontinuální přítomnost je pro přežití našeho druhu klíčová. Ze smrku se v jeho přirozeném prostředí postupně stává mizející dřevina a ze spontánně odumírajících (byť i kůrovcových), desítky let stojících smrkových souší jeden z nejohroženějších substrátů pro citlivé dřevožijné organismy. V jádru pralesa je takových souší v současnosti jen asi 50, přitom však jen zlomek z nich bude splňovat nám stále zčásti neznámou, jedinečnou kombinaci faktorů (zahrnujíc v to i náhodu), nutných pro osídlení vzácným ohňovcem. Spolu s kácením umírajících stromů v okolí turistické cesty vedoucí okolo oplocenky (bezpečnost nade vše!), je současná asanace kůrovcových smrků v NPR další nedomyšlenou ranou do přirozeného života běhu zdejšího ekosystému, kterou v mimořádně hodnotném komplexu Boubínských lesů míjíme původně vytčený cíl. Namísto naší nezištné (a levné) pomoci postupnému návratu lesa k přírodním procesům a k jeho přirozené struktuře, volíme pod záminkou zastavení šíření škůdce (pokolikáté už?) nákladné loupání, drážkování a kácení. Kromě plýtvání veřejnými zdroji a nejasného efektu na okolní smrkové monokultury (bohudík dříve či později stejně odsouzené k přeměně v životaschopnější lesy s pestřejší druhovou skladbou) tím dáváme zelenou především fragmentaci, a nenahraditelným a nevyčíslitelným ztrátám přírodních hodnot možná nejcennějšího zbytku horských lesů, který u nás máme. Zda to náš ohňovec a s ním i další reliktní boubínské druhy přežijí, by nás ale vlastně nemuselo tolik zajímat - to zjistí až další generace…

František Kotlaba (20. 5. 1927 - 11. 6. 2020) se zprávy o znovunalezení ohňovce rezavohnědého na Boubíně nedožil jen o pár dní - zpráva o jeho odchodu mne zastihla v den mého odjezdu na Šumavu. Minulost se však alespoň na chvíli zpřítomnila - stejně jako při prvním Kotlabově boubínském nálezu, jemuž o rok předcházelo objevení druhu v Západních Tatrách (jeho celoživotním kolegou Z. Pouzarem), jsem i já měl poprvé v životě možnost spatřit tento druh před pár lety právě v Tatrách, a to mimo jiné i přímo na místě někdejšího Pouzarova nálezu v Hlinské dolině.

Mgr. Jan Běták (1979) pracuje ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví na odboru ekologie lesa.