Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Išel kmotr s kmotričkú na huby.
On náš kmotr suché huby lúbí.
Obrátił si kmotričku na ruby.
A jak došli na vrch vinohradu.
Už sa kmotr na kmotričku hrabú.
Ej, kmocháčku, chuďučičký, chudý.
Jak sa vám ta robotěnka lúbí?
Ej, kmotričko, lepší jak ty huby.
Ja, kmotričko, tusťuličká, tustá.
Je to ale robotěnka hustá.
Nevím, kde tu sedláckou v roce 1968 Matěj Miškeřík zapsal, ale reáliemi nezapadá snad nikam lépe, než na kopec Žerotín nad Radějovem, který leží pár kilometrů východně od horňáckých hranic. Na úbočích vinohrady, sady a staleté oskeruše, na plochém vrcholu šípákový háj, jako stvořený pro těžkou práci, o které je řeč.
Posledně, když jsem tam byl, rostly sice jenom muchomůrky ježatohlavé a kmotričkú mi byla moje štíhlá žena se dvěma ratolestmi na krku, nicméně robotěnka to byla docela hustá i tak. Když konečně usnuly obě děti (jako zázrakem společně), obrátili jsme se naruby oba dva a taky jsme si pár hezkých chvilek pod dubem dopřáli. Co se nám zdálo, si ale necháme pro sebe…
Janek Běťák