Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Krajina jako toulavý obraz duše


Ivo Pospíšil, č. 4/2020, s. 31

Jsou krajiny reálné, alespoň potud, pokud je za reálné pokládáme. V subjektivistickém solipsismu tzv. ostrovní, tedy britské, filozofie je vlastně vše výtvorem lidského vědomí, tedy obrazně a nepřesně řečeno, tento svět se nám jenom zdá, sami si ho modelujeme. V tomto pojetí je krajina vlastně reflexí lidské duše, našeho „já“. Krajina je - obecně řečeno - nějaký prostor, v němž se pohybujeme, a když to má být krajina milovaná, je to krajina určitého typu. Z tohoto pohledu může být krajina i město nebo jeho část, třeba - brutálně řečeno - i prostor továrny nebo elektrárny, to je však jen výjimka, potvrzující pravidlo, neboť člověk většinově považuje krajinu za přírodu v užším slova smyslu, tedy něco krásného, původního, v čem se dnes příliš nepohybujeme a už jsme někdy i zapomněli, jak vypadá. To jsou ty útěky, „útěkovost“ jako znamení naší doby: do lesa, na chatu, na louky, do hor, k moři: cítit dotek toho, od čeho se člověk záměrně odpoutal, kolem čehož vytvořil takřka neprodyšnou clonu kultury nebo toho, co se dnes za kulturu pokládá (neprodyšná ovšem zcela není: když pomineme vesmírné události, které tu byly a zase budou a o nichž nic podstatného nevíme, nebo alespoň jim nejsme schopni zabránit a často je ani předvídat; příroda nám ostatně dává svou moc najevo občasnými a stále silnějšími gesty: orkány, záplavy, cunami, zemětřesení, tornáda). Romantismus byl vlastně nepopiratelný důkaz, že člověk už přírodu v původním slova smyslu definitivně opustil, proto ji hledá a vrací se k ní, utíká se k ní, jsa její součástí, a o tom samozřejmě dobře ví.

Mám vztah ke krajině v širokém slova smyslu, tedy jako k nějakému prostoru, jejž si kultivujeme, protože příroda v čisté podobě existuje už opravdu jen na málo místech naší planety. Mohl bych říci, že oblíbenou krajinu mám tam, kde si mohu připadat doma, ale nerad se zcela vážu na jeden prostor, i když jinak jsem poměrně stálým člověkem. Člověk se někde narodí a první krajinou, kterou vidí a v níž se pak pohybuje, je krajina dětství. Ta krajina a dětství je opět něco širšího než jen louka, les nebo rybník - je to i dům a rodinný kruh, všechny ty půvaby i nepříjemnosti s tím spojené. V mém případě je to podhůří Českomoravské vysočiny mezi Velkým Meziříčím (jak místní říkají „Medříčí“) a Třebíčí. Je to krásná krajina, ale asi jí z vůle našich mocných zvoní hrana: zasvěcenci vědí, oč jde. Václav Štěpánek ve svém výrazném textu v mezigeneračním Sborníku třinácti (2019), který jsem zorganizoval, přiléhavě psal o krajině a lidské identitě. Musím říci, že ani v této krajině jsem zcela nezakotvil (i když v raném dětství jsem trávil hodiny a hodiny v lese, většinou se svým dědečkem, pozoroval zvěř a sbíral houby, chytal motýly a sbíral léčivé rostliny). Bylo to dáno také tím, že jsem vlastně od svých patnácti let pobýval někde jinde, mimo úzkou lokalitu, nejprve studoval v menším městě, padesát let žiju v relativně velkém městě, ale ani v této „krajině“ jsem svou identitou nezakotvil a necítím se zde zcela doma. Je to možná i proto, že se tyto „krajiny“ mění: lesy na Vysočině zničila lidská bezohlednost, mamon a kůrovec, což je také do značné míry produkt lidského chování, město se také změnilo k nepoznání, za posledních padesát šedesát let jeho význam radikálně upadl.

Mám rád surrealismus s jeho fantaskními krajinami, jež často povstávají ze snu, tedy snové krajiny, které však mají tzv. reálné základy - dobře to věděl Karel Hynek Mácha, který při svých cestách zjevně vyhledával místa energeticky zajímavá, ony průduchy, jimiž Země možná dýchá a které jsou na celé planetě patrně nějak propojeny. Mnozí si pamatují jeho deníkový zápis, kdy se ocitl v nějaké časové průrvě, kterou obdivovatelé nekonečných amerických seriálů znají jako hvězdnou bránu, a uviděl cosi, co silně připomínalo dnešní svět. A hned uvedl, jak je rád, že v takovém světě nemusí žít. My musíme nebo můžeme. I tak v něm zůstala zrnka krásy: i na Vysočině něco zbylo, jsou tam krásná místa, která člověka povznášejí a cítí, jak tento svět a vesmír vznikly záměrně, teleologicky: řeky Jihlava s Oslavou, mnoho míst výše položených směrem k české straně, ale i mnoho dalších míst v českých zemích a na Slovensku.

Vysočinský les mám spojený také s tím, co ho prozářilo lidskou činností: poezie a myšlenková reflexe slovesné tvorby vůbec zrozené z kamenitých políček, vznášející se k Bohu nebo snící o ráji již v tomto slzavém údolí, často se však mýlící, neboť člověk asi není schopen dobro a krásu trvaleji udržet. Jakub Deml, Jan Zahradníček, Otokar Březina, Miloš Dvořák, Ladislav Novák, ale také Vítězslav Nezval, Bedřich Václavek a jiní, kteří - každý svým způsobem - zasáhli do mého vnímání světa a člověka, neboť jejich tvorba vyrůstala z této krajiny, o níž jsem se pokusil několikrát psát i pro cizinu - ve stati o zahradách jako kulturním fenoménu a o ekfrázi, literárním popisu výtvarného díla, neboť tito lidé viděli v umění a v komentářích k němu také odraz krajiny skutečné i snové.

Jsou i krajiny vzdálené, jež se vryjí do mysli, ale které už třeba podruhé neuvidíme: Rujana, severní Wales, polské kresy; někdy i nudná krajina středního Polska může oslnit, sibiřská tajga. Řekl bych, že krajina je v mé duši obrazem rozostřeným, rozmazaným, rozptýleným, disperzním, jako ostatně vše kolem nás: ta neurčitost je ovšem zraňující, oslabující, znejišťující, neposilňuje lidskou identitu, spíše ji nutí k neustálému těkání a hledání. To není dobře zejména s postupujícím věkem, kdy člověk stále více touží po spočinutí, usebrání. Tak to však mám a nic s tím už asi neudělám. Je to osud, snad ne zcela špatný: hledání znamená pohyb, vzrušení, jež sice ne vždy přináší radost, ale sama činnost vyvolává v člověku možná falešný dojem, že stále funguje. Kruh se uzavírá: tohle pojetí krajiny je sice podivné, ale koneckonců je zase odrazem duše, lidské, bloudící.


Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc., literární vědec, slavista, komparatista a genolog. Je vedoucím Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu