VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když si uvědomuji některá svá setkání s přírodními zátišími na obrazech, ať v galeriích, při návštěvách u přátel v jejich domovech, v zámeckých či hradních interiérech, nebo v prodejnách s uměním, vybavuji si jen tenkou linii mezi kýčem a uměním a sama nedokážu popsat, kde nastává ten moment, kdy se ty vážky vychýlí. A vím i to, že i některý z kýčů může být líbezný a majitelovu srdci drahý. Neočekávejte tedy nějaké uměnovědné rozbory a hodnocení. Chci jen upozornit na zátiší, jak je vidím svýma očima.

Je nutno už předem prozradit, že na představovaných obrazech se sice jedná bezesporu o reálné druhy hub, které však lze určit s mnoha otazníky. Přece jen umělec realitu trošku přizpůsobuje svému estetickému cítění, barvy se léty mění…

Jako první představíme dvě zátiší Simona del Tintore (1630-1708), barokního italského malíře působícího celý život v rodné Luce. Jeho Zátiší s houbami a květinami je krásnou přirozenou kompozicí, která působí, jakoby mimo záběr stála kuchařka připravená proměnit právě z koše vysypané houby, ale i šneky a kraby v chutnou krmi, kterou přinese na stůl ozdobený křehkou růží. Druhý obraz Zátiší s houbami, ovocem, košíkem květin a kočkou působí ledabyle, tentokrát se chce věřit, že někdo vylákán krásným podzimním ránem vyběhl s chatrným košíkem utrhnout nějaké ovoce a květiny a z lesa na něj dýchla ta vábivá vůně hub, a tak se vypravil, aby přinesl jen trochu, kterou hodí na pánev. S olejem, kmínem a česnekem, možná s čerstvou petrželkou, která ještě zbývá na zahradě.

Zcela jiné a velmi promyšlené zátiší namaloval Otto Marseus van Schrieck (1619/20-1678), malíř zlatého věku nizozemské malby, malíř lesní flóry a fauny. Houby, hady a motýly, stejně jako ještěrky, květiny či stromy komponuje, romanticky a mnohdy strašidelně, v exteriéru. Všechny detaily jsou propracovány s filigránskou přesností. Mimo hlavních aktérů lze najít na obrazech i velmi podrobně propracovaný drobný hmyz. Marseus dokonce pro svá pozorování chová mimo město hady a ještěrky v ohrazených prostorách, vše nepřetržitě zakresluje, v lese i na zahradě. Přezdívají mu „čmuchal“. V mládí cestuje do Říma a Florencie, pracuje pro toskánského vévodu, později procestuje Anglii a Francii. Po návratu se usadil v Amsterodamu.

Třetím malířem zátiší, kterého chci představit, je Ital Antonio Mara (1680-1750), mistr tzv. trompe l’oeil - klamů oka. Jejich cílem je probudit iluzi trojrozměrných prostorů či objektů. Samozřejmě jsem vybrala Zátiší s houbami na stole jako úplně odlišné zobrazení, avšak stejně půvabné a působivé. Zrovna to láká odsunout ty houby stranou, odložit si na stolek klíč, abyste si uvolnili ruce k rozepnutí pláště.

Protože mám zátiší ráda, hledám v nich příběhy, v divadle bychom řekli „za oponou“, v tomto případě tedy „za plátnem“, a o čtyři z nich jsem se ráda s vámi podělila.