VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Biodiverzita je bohatost, početnost a různorodost rostlinných a živočišných druhů a společenstev a ekologických procesů, které je propojují spolu navzájem a s půdou, vzduchem a vodou. Tak ji definuje americká organizace The Wildlife Society. Všimněte si, že se nehovoří jen o druzích, ale i společenstvech, neživé přírodě a procesech. Často se totiž biodiverzita překládá jako druhová rozmanitost. Není to přesné - správný výklad je přírodní rozmanitost. V tom už je zahrnuto vše a na všech úrovních.

Rozmanitostí máme mnoho typů. Asi nejpřesněji ji vystihuje dělení na základě úrovní: na prvky (compositional biodiversity), struktury (structural biodiversity) a procesy (functional biodiversity). Prvky zahrnují samotné druhy či populace a postupně se skládají od genu až po ekosystémy. Strukturní biodiverzita řeší rozmístění pestrosti v prostoru, kdežto funkční biodiverzita je rozmanitost v čase. Funkční rozmanitost zahrnuje procesy jako sukcese nebo narušování (disturbance). Vše je provázáno a jednotlivé kategorie se vzájemně mohou ovlivňovat. Velký důraz je v poslední době kladen na podporu strukturní a funkční biodiverzity.

Pestrá zahrada

Krajina by měla být rozmanitá nejen druhově, ale i stanovištně a procesně. Názornou ukázkou jsou zahrady. Klasickým příkladem jsou trávníky a péče o ně. Nízko střižený trávník tvořený pouze jedním druhem trávy, nadto střižený desetkrát ročně, vyhovuje pár druhům hmyzu, řekněme deseti druhům. Naopak trávník, který není sekán pravidelně a celoplošně a kde je větší zastoupení bylin, může obsahovat třeba sto až dvě stě druhů.

Zahrada bez dřevin není zahrada. Stromy a keře doslova navyšují počty druhů a zároveň vytváří nový biotop v zahradě. Avšak pozor, jedna jablůňka moc životního prostoru nemusí nabídnout. Aby to vše fungovalo lépe, musíme přidat další stromy (jeřáb, třešeň, lípu) a skupinku keřů. Tím velmi jednoduše vytvoříme nabídku pro řadu ptáků a opylovatelů.

Pestrou mozaiku stanovišť zajistíme i dalšími prvky. Můžeme vytvořit kompost (úkryt pro mnohonožky a ponravy), kamennou zídku (pavouci, ještěrky, hadi), jezírko (splešťule, žáby, utopenci). Hned pak zahrada vypadá jinak a daleko více to tam žije. Oproti tomu zahrádka s deseti tújemi, rozsypanými oblázky a dřevěným trakařem a lucerničkou sice oku může lahodit, ale těch druhů tam je poskrovnu. V takové zahradě příliš nefungují potravní vztahy, nejsou zde potřebné interakce (komunikace) mezi druhy, společenstvy a neživou složkou, jako je například vodní režim půd nebo živiny. Navíc do takové „umělohmotné zahrady“ musíme dávat hodně vkladů, ať už to je chemie (brouka postříkáme) nebo lidská síla (ach to pletí, ach ty pampelišky, pořád tu jsou).

Zapomenuté děje

Na zahradě s vyšší biodiverzitou se pořád něco děje. Ať už v dobrém, nebo špatném smyslu. Mohou to být zahradní oslavy, kvetení třešní a vřesů, vysušení jezírka, kvákání žab u napuštěného jezírka, bzučení komárů z odtékajícího jezírka, povodeň z jezírka, které protrhlo prase divoké nebo nenávistný soused. I když ponecháme zahradu ladem a nechodíme na ni, pořád se tam něco děje. Zahrada začne zarůstat, nejdřív růžemi, pak hlohy, svídami (pořadí keřů může být různé), břízami, osikami a jinými stromy.

Nástrojem jak efektivně pečovat o zahrádku je hraní si se sukcesí. Víceméně je to přátelské utkání o blokování a posilování sukcesních pochodů nebo ponechání přirozenému stavu. Blokujeme-li sukcesi, znamená to, že sečeme, ořezáváme, ryjeme. Pokud posilujeme, sázíme stromy, sejeme květnatou směs bylin, kopeme jezírko. Důvodem blokace je zpomalení či zabrzdění procesů. Urychlujeme-li, podporujeme procesy, protože přirozeně by to trvalo léta. Bez zásahu můžeme ponechat část a dát přírodě prostor - kolik by té plochy mělo být, je individuální rozhodnutí. Nic nám ale nebrání nechat v rohu zahrady divoký kout.

Všechno to dění je navíc poučné. Mnohem lépe chápeme různé zákonitosti přírody. Když se naučíme přírodní pochody využívat, máme vyhráno. Moc se nenadřeme, protože budeme vědět, co je potřeba a čím je zbytečné se zaobírat. O to máme více času přemýšlet a pozorovat. Zároveň se můžeme radovat, kolik nám toho v zahradě roste a poletuje. V neposlední řadě odpočíváme.

Biodiverzita je zásadní věc, aniž si to uvědomujeme. Čím máme větší nabídku stanovišť, tím máme více druhů. Větší druhová pestrost vytváří více vazeb a interakcí, které mohou zvyšovat ekologickou stabilitu, například krajiny. Máme-li větší stabilitu krajiny, krajina lépe odolává negativním vlivům. Stabilní krajina poskytuje mnoho ekosystémových služeb, ať už je to nabídka zdravých potravin, regulace živelných pohrom nebo to jsou relaxační účinky. Jak vidíte, biodiverzitu potřebujeme.