VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Česká republika má jednu z nejhustších železničních sítí na světě. Přestože je železniční doprava považována za nejšetrnější k životnímu prostředí, její využití u nás stále není dostatečné. Za současného stavu totiž české železnice nemohou rychlostí ani spolehlivostí konkurovat operativnější přepravě po silnicích. Naprostá většina železničních tratí vznikla v 19. století a v průběhu času se na mnoha úsecích vytvořila zajímavá stanoviště, která osídlují ohrožené a vzácné druhy rostlin a živočichů. Environmentálně opodstatněná modernizace naší železniční sítě se tak může dostat do střetu se zájmy ochrany přírody. Hledáním vhodných řešení na zmírnění negativních dopadů rekonstrukce či výstavby železničních tratí již při projektové přípravě se dlouhodobě zabývá olomoucká společnost Ecological Consulting, a. s.

Železnice biotopem rostlin a živočichů

Železniční těleso má na rozdíl od ostatních typů dopravních staveb mnohem vyšší potenciál se začlenit do krajiny a stát se tak vhodným prostředím rostlin a živočichů. Na vysychavé a narušované plošky kolejového lože se adaptovaly dokonce i ohrožené druhy stepních rostlin, jako jsou lomikámen trojprstý (Saxifraga tridactylites) a přeslička větevnatá (Equisetum ramosissimum). Na obnažených místech traťové stezky podél kolejí se může příležitostně šířit pískomilná vegetace, např. s paličkovcem šedavým (Corynephorus canescens). Různorodá mozaika otevřených stanovišť a křovin drážního tělesa vytváří ideální podmínky pro plazy. Jejich výskyt je znám především ze zarůstajících vleček a seřadišť (např. užovka stromová Zamenis longissimus), avšak některé vzácné druhy, jako je ještěrka zelená (Lacerta viridis), lze pozorovat i na hlavních traťových koridorech. Pro ještěrku obecnou (Lacerta agilis) představují železniční tratě jeden z nejvýznamnějších typů stanovišť.

V rámci údržby železničních tratí jsou na svazích zářezů a násypů udržovány otevřené plochy bez porostů, na kterých se často vyskytují cenná suchomilná společenstva rostlin a živočichů. Zářným dokladem je objev izolované populace vřetenušky pozdní (Zygaena laeta) při průzkumech v rámci projektu modernizace jedné z tratí na Hané. Nález tohoto vzácného druhu xerotermofilního motýla naznačuje také dosud málo prozkoumanou biodiverzitu našich železnic. Údržba tratí zamezující zarůstání do značné míry nahrazuje původní hospodaření v krajině a nezadá si ani s péčí o některá chráněná území. V tomto kontextu je nutno zmínit národní přírodní památku Váté písky na jižní Moravě, jejíž pískomilná společenstva byla před zalesněním dochována jen díky ochrannému pásu zřízeného pro ochranu lesů před požáry z parních lokomotiv.

Podél některých tratí se naopak dochovala mimořádně hodnotná mokřadní společenstva. Ikonické jsou zatopené výkopové jámy, jejichž materiál byl využit k budování vysokých násypů železničních tratí. Ve vysychavých depresích může být vyvinuta eutrofní vegetace bahnitých substrátů se vzácnými druhy rostlin, jako jsou žebratka bahenní (Hottonia palustris) či voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae). Kromě obojživelníků v nich lze zaznamenat i kriticky ohrožené korýše listonoha jarního (Lepidurus apus) a žábronožku sněžní (Eubranchipus grubii). V přírodní rezervaci Všetatská černava ve středních Čechách tvoří výkopové jámy vápnitá slatiniště s kriticky ohroženou rostlinou mařicí pilovitou (Cladium mariscus). Vzácné vlhkomilné druhy mohou být přítomny i v neudržovaných odvodňovacích kanálech drážního tělesa. Pokud je železniční trať vedena sterilní zemědělskou krajinou, může být pro mnoho populací rostlin a živočichů jediným refugiem, kde ještě mohou dlouhodobě prosperovat a šířit se. Tělesa železničních tratí jsou, v dobrém i zlém, funkčními biokoridory pro velký počet druhů rostlin i živočichů.

Modernizace železniční sítě

Výstavba nových nebo rekonstrukce stávajících železničních tratí s sebou nese, stejně jako v případě jiných dopravních staveb, mnoho nepříznivých zásahů do přírody a krajiny. Vedle záborů a fragmentace přírodních stanovišť patří mezi významné negativní vlivy narušení krajinného rázu, hluková a vibrační zátěž či invaze nepůvodních druhů rostlin. Některým negativním vlivům na živočichy lze vhodnými postupy a termínovými omezeními výstavby zcela zamezit, případně je do značné míry zmírnit. Při projektování železnic je nezbytné zohlednit požadavky na migrační prostupnost, kterými jsou zejména dostatečně dimenzované mostní otvory a přirozený povrch v podmostí. Zde je však nutno dodat, že železniční tratě představují pro migrace živočichů řádově menší problém než silnice a dálnice. Drážní těleso bývá totiž užší, což zmírňuje jeho bariérový efekt. Kromě toho má provoz na železnicích oproti silničnímu zcela rozdílný charakter a časové prodlevy mezi vlaky mohou migrujícím živočichům poskytnout dostatečnou příležitost k bezpečnému překonání dráhy. Důležité jsou proto ochranné prvky před srážkami živočichů s vlaky nebo technickými prvky železnice (např. zvýraznění trakčního vedení v blízkosti rybníků pro snížení rizika střetů s ptáky).

Při stanovení negativních vlivů výstavby lze navrhnout i kompenzační opatření. Ta jsou však často kvůli složitým majetkoprávním vztahům v krajině a technickým normám obtížně realizovatelná, a tudíž zatím nedostatečně využívaná. Na drážních pozemcích je možné naprojektovat tůně nebo náhradní výsadby dřevin. Obojí je však často komplikováno bezpečnostními předpisy a nedostatkem vhodných pozemků.

Kácení porostů podél tratí většinou nepředstavuje z pohledu biodiverzity negativní vliv, neboť v současné zarůstající krajině jsou hodnotné zejména udržované plochy bezlesí. Ochranářsky hodnotné vzrostlé stromy s dutinami se podél železnic objevují jen sporadicky z důvodu nedostatečné údržby. Vhodným řešením je ponechat část dřevní hmoty z pokácených porostů na místě k zetlení, nebo místo kácení přistoupit pouze k ořezu a např. vytvořit hlavaté vrby, které v budoucnu mohou vytvořit cenný biotop saproxylického hmyzu.

Rychlá a spolehlivá železniční doprava je nezbytná pro snížení objemu silniční individuální a kamionové dopravy. Zcela zásadní roli při modernizaci naší železniční sítě sehrají vysokorychlostní tratě. Vysoká rychlost je nezbytná pro dosažení cestovních dob konkurenceschopných nejen vůči silniční, ale také letecké přepravě. Protože stavba vysokorychlostních koridorů může být závažným zásahem do okolní krajiny, musí být vždy zvolena varianta s nejmenším dopadem na životní prostředí a negativní vlivy musí být vhodně kompenzovány nebo alespoň zmírňovány. Problematika životního prostředí je při přípravě takto rozsáhlých staveb zcela klíčová a její nedostatečné řešení může povolovací proces výrazně prodloužit a snížit tak efektivitu vynaložených prostředků.