VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Od svého narození žiju ve městě, a moje srdce tak nemá žádnou krajinu, kterou by považovalo za svoji domovskou. Možná o to snáz nachází svůj vlastní odraz v různorodých krajinách, aniž by se snažilo v některé z nich trvale zakotvit. O které tedy psát? Mohla bych začít dominantou okolí mojí Plzně, nezaměnitelným hradem Radyně, nebo podstatně novější dominantou libereckého Ještědu, který mám navždy spojený se školními prázdninami. Jistě by se mi hezky psalo i o vrcholech Českého lesa, jeho opuštěných vesnicích, rozpadlých kostelech a liduprázdných cestách, nebo o jihočeských rybnících, kde jsou lidé zvyklí se víc usmívat a méně spěchat. O hnědáscích ve Slavkovském lese či o hořečcích na loukách Bílých Karpat. Mohla bych popsat červánky za svítání na Kalahari, dokonalé ranní ticho Judské pouště nebo údolí v italské Umbrii, která jsou ráno tak plná mraků, že si shora připadáte jako na ostrově uprostřed moře. Tam všude se moje srdce cítilo jako doma. Nakonec zůstanu v Čechách a nabízím obraz, který jsem prožila už několikrát, i když pokaždé trochu jinak.

V pozdním odpoledni jednoho z posledních dubnových dní mířím už tradičně na sčítání tetřívků do pohoří lemujícího naši severozápadní hranici. Nechávám za sebou nezaměnitelný pach Litvínova, v Oseku věnuji myšlenku kněžím a řeholníkům, kteří zde byli počátkem 50. let internováni, a v obci s optimistickým názvem Hrob odbočuji z hlavní silnice. Stoupám zaříznutým údolím, které mne pokaždé pohladí jasnou zelení mladých bukových listů. S kolegy se setkáváme v Mikulově, v tomto mezičase mezi zimní a letní sezonou docela tichém. Vstáváme dlouho před rozedněním a při pohledu na zamrzlé kaluže si blahořečím za dostatek teplých vrstev oblečení. Vyjíždíme nahoru a rozcházíme se každý na svůj úsek. Pomalu procházím lesem, každou chvíli se zastavuji a čekám, zda mezi zurčením potůčku, vytrvalým voláním hřivnáčů a šuměním větru ve větvích nezaslechnu typické bublání tetřívka. Cesta se zužuje a půda se místy houpe pod nohama. Dávám pozor, kam šlapu, nabrat si do holínky vodu s rašelinou není při teplotě blízké bodu mrazu nic příjemného. Zatímco dole pod horami jaro téměř vrcholí, tady se teprve nesměle ukazuje zelení trávy prosvítající mezi uschlými loňskými stébly a snůškami skokanů v kalužích, leckdy ještě obklopených zbytky sněhu. Pak vyjdu z lesa a přede mnou se otvírá louka. Ostré paprsky slunce nízko nad obzorem procházející chladným vlhkým vzduchem jsou téměř hmatatelné a vyvolávají pocit, že dnes ráno je svět čistý a dobrý. Na okamžik se zastavuji a nechávám se hýčkat touto zvláštní chvílí, než obejdu zbytky zídek a terénní nerovnosti připomínající, že zde bývala obec s téměř patnácti sty obyvateli. Po necelých třech hodinách jsem na konci trasy. Dnes jsem neměla úspěch, a to ještě loni byli na tomto úseku dva kohoutci.

Krušné hory mne zvláštním způsobem zaujaly. Jako dítě jsem o nich slyšela jen to, že je to víceméně ošklivé místo s lesy zničenými kyselými dešti, a představovala jsem si jakousi mrtvou měsíční krajinu, něco jako Tolkienův Mordor. O to víc mne pak překvapily svou rozmanitostí a někdy poněkud specifickou krásou. Zamilovala jsem si údolí na úbočích s bukovými lesy a čistými potoky, nečekaně se zjevující skalní výchozy, tajemná rašeliniště i louky s rozptýlenými skupinami stromů. Fascinují mne technické památky odkazující na hornickou minulost a železniční viadukty tyčící se nad hlubokými údolími. A nevyhýbám se ani pohledům na rozsáhlé povrchové doly a elektrárenské věže pod horami, které se odsud zdají být v úplně jiném světě. Možná mne přitahuje i atmosféra zániku, vepsaná do zdejší krajiny - rašeliniště zaniklá pro naši vytrvalou potřebu pěstovat smrky, pozůstatky obcí zničených nenávistí a pomstou, lesy, které odumřely pro naši aroganci, ale současně tak vytvořily nové a mnohdy pestré otevřené plochy, které teď znovu zanikají pod úhlednými řadami smrčků na přeorané půdě. Populace tetřívka nedosahuje ani poloviny své velikosti před patnácti lety. Obrovská území pod horami zmizela pro těžbu uhlí spolu s celými městy. Snad je v tom skrytá naděje, že každý zánik otvírá prostor pro něco nového, ale možná je to jen předzvěst nepříjemné budoucnosti nás všech. V těch čistých svěžích krušnohorských ránech, než se svět zase stihne ušpinit vším naším sobectvím, je však snadné věřit, že život má přece jen více síly než smrt.