Čtení na tyto dny

Principy

Muž
naklání se k dítěti
důrazně říká
nad rudou růží
To je heřmánek
opakuj
a dobrásek opakuje
heřmánek je to

Heřmánku můj
jedno mi to není
Víš o nás ještě
růžičko červená

(Jiřina Salaquardová) 

 

Doporučujeme ke čtení

Odolné město pro příjemný život

Andrea Křivánková, č. 1/2021, s. 11-13

Ochrana orla královského v Panonské nížině

Arnošt Cetkovský, č. 1/2021, s. 47-49

O minimalizaci

Barbora Krupová, č. 1/2021, s. 53-54

Nový brněnský územní plán ohrožuje polovinu stávajících zahrádek. Má nás to znepokojovat?

Naďa Johanisová, č. 1/2021, s. 64-66

Houbeles pictus, Houbeles musicus

Petr Maděra, Alžběta Trojanová, Jakub Salaš, č. 4/2020, 14-17, pro předplatitele

Význam a využití dřevobytných hub

č. 4/2020, s. 8-12, pro předplatitele

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2019

Yvonna Gaillyová, č. 4/2020, s. 36-37

Na DOLním toku

David Veselý, č. 4/2020, s. 38-39

Fotkou se bavím (S Daliborem Kvitou si o jeho fotografování „panoramem“ povídá Roman Barták.)


Dalibor Kvita, Roman Barták, č. 1/2021, s. 60-61
Přírodní rezervace Velký Polom
Přírodní rezervace Velký Polom Foto D. Kvita

Dalibore, jelikož jsme přátelé na Facebooku, vidím v poslední době v tvých příspěvcích hodně zajímavých panoramat krajin. V jednom z předchozích čísel Veroniky jsme už vedli rozhovor o tvých fotografiích na kamenech, takže panoramata jsou to, čemu se ve fotografii právě teď nejvíc věnuješ?

Nemám to tak vyhraněné, ale obecně to mám s fotkou tak, že se jí regulérně bavím.

Takže tě zajímá třeba víc i samotný proces než výsledek?

Je to příležitost pro odpočinek. Lidi odpočívají třeba modelařením nebo rybařením, já mám fotografování prostě jako relax a sebezábavu.
Takže si třeba řekneš, musím jít ven, abych udělal nějakou fotku?

U fotografování krajin to tak často bývá, že ten foťák je důvod. Současně pak v plenéru vznikají soubory fotek, které by k něčemu mohly být: Zmáčknu spoušť a nezajímá už mě vyloženě jen ten proces. U panoramat je to proto, že výsledek je hodně specifický.

Nebaví mne každé panorama, ale panoramata z tohohle konkrétního přístroje jsou zajímavá tím, že se dívá na svět podobně jako lidské oko, že má stejnou šířku záběru, protože člověk kouká na svět v úhlu přibližně 145 stupňů do šířky a 50 stupňů na výšku.

Má to i stejnou ohniskovou vzdálenost jako oko, které má 55 milimetrů?

Zrovna ten můj foťák má ohniskovou vzdálenost o trochu menší, což znamená, že všechno, na co se díváš přes foťák, jako by bylo o kousek dál, než je ve skutečnosti. Ale není to o moc. Normální fotografie, čtvercová nebo obdélníková v poměru 3 : 2, je výřez, trochu takový pohled na svět přes klíčovou dírku, přes rámeček. Kdežto ta fotka udělaná aparátem Kodak Panoram kouká na svět, jako se na něj koukáme my. To mi na tom přijde hodně přitažlivé, že je to odlišné od jiných fotografií, přirozené.

Musíš při focení tímto foťákem i jinak přemýšlet. Nedá se na něm zaostřovat, nedá se měnit clona nebo čas, musíš prostě uvažovat jinak. Ani někdy nevíš, co vlastně přesně vyfotíš, jestli si to sedne kompozičně a tak, ale tím je to právě hodně odpočinkové. Jediné, co tě zajímá, je, jestli ten záběr hraje, jestli to na té nudli bude vypadat dobře, jestli tam dostaneš všechny objekty, které tam chceš mít. Jen se rozhlídneš a řekneš si: tady by to šlo.

Mně by zajímalo z technického hlediska, na co vlastně fotíš? Jsou to nějaké speciální formáty filmů?

Původně byl tento druh foťáku zkonstruován na svitkový film obrovského rozměru. Ale ten se nevyrábí někdy od půlky druhé světové války. Existuje sice jeden Panoram, do kterého se dá koupit svitkový film, ale ten má úhel jen 110 stupňů a to mi nesedí. Takže jsem hledal jiný Panoram, na který fotil třeba Sudek a mnozí další, a do toho se musí nabíjet nařezaný plochý listový film. Takže se do něj musí před každým záběrem vložit pruh negativu, který má 10 na 30 centimetrů a po vyfocení se to znovu přebije, takže co záběr, to nový kus negativu.

A jak to přebíjíš v terénu, když na film nesmí přijít světlo?

Na to existuje nabíjecí rukáv, takový černý, prostě přenosný kus černé tmy.

Mluvil jsi o rozměru filmu, ale jak velká je finální fotka?

Dělám z toho kontakty, takže fotka je stejně velká jako negativ. Ony sice existují zvětšováky, ale některé z nich by byly asi v ceně menšího domu. Ale není to třeba, na kontaktu je stejně všechno, co tam má být, a v tom formátu 10 na 30 centimetrů už je to fotka, která je koukatelná, když se pověsí třeba na zeď.

Vysvětli, prosím, mně i čtenářům, co děláš s negativem dál, jak vznikne fotka.

Negativ se po vyvolání v temné komoře položí na fotografický papír, zatíží se sklem a osvítí se. Já ho osvítím světlem ze zvětšováku, ale dal by se osvítit i denním světlem. Jen tím zvětšovákem je ten proces kontrolovatelnější.

Vrátil bych se ještě o kus zpět k jedné tvé myšlence, že jsou tvoje fotky možná k něčemu. Že mají nějaké využití. To mě hodně zajímá, fotím na digitál už hodně let a největší problém mám s tím, že to jsou vlastně nějaké jedničky a nuly v počítači a jednou za pár let si dám pět fotek na zeď.

Já to fotím hlavně pro sebe, ale na ty fotky se hezky kouká, takže mám snahu je ukázat lidem, třeba na výstavě. Anebo virtuálním způsobem, třeba na Facebooku. Ale tam už je to ořezané, když je to digitalizované, líp se na to kouká opravdu naživo.
Napadá mne vlastně, že když jsi předtím mluvil o tom, že při výrobě fotky z panoramu jde o kontakt, tak i tady by to měl být kontakt člověka s fotkou v reálu a ne na nějaké obrazovce.

Je to úplně stejné jako s poslechem hudby z cédéčka nebo naživo na koncertě. Nebo jako prohlížet si obraz v galerii nebo vytištěný v katalogu.

Tento fotoaparát si totiž přímo říká o pohled skrz něj do krajiny. Pro mne, kromě toho, že se tím bavím, vzniká ještě jakási hodnota dokumentační. Na fotkách je zaznamenáno místo, které se za desítky let změní, bude jiné, a tím, že je to na nafocené na fyzické médium, tak je to trvanlivější a stabilnější než digitální záznam. Když se třeba díváš na fotografie pořízené před padesáti lety, jsou dokumentem reálné podoby místa v určitém čase, i když ty snímky nemají příliš dobrou technickou kvalitu.

Bydlíš ve Štramberku, ve valašském Betlémě, v Podbeskydí, jaké typy krajin fotíš? Které jsou, jak ty říkáš, „nudlodárné“?

Tak to nemám tematicky vyhraněné. Jsou prostě pohledy, které oku lahodí. To rozkročení je hodně široké, klidně valašské kopce, klidně industriální krajina. Co mne asi nejvíc baví, jsou krajiny, ve kterých je vidět nějaká počínající změna. Teďka jsem strávil hodně času na Karvinsku a ještě tam trávit čas chci. Fotíme tam s přáteli ze skupiny Nudlaři industriální krajinu, která postupně končí. Hodně se to tam mění, začíná si ji brát příroda a mě baví zaznamenávat tu proměnu, hledat jinakost.

Když se ale nachomýtnu třeba v Českém ráji nebo na slovenském Sůlově nebo v podobných typech krajin, které si o panorama vyloženě říkají, tak si tam samozřejmě ten obrázek pořídím.

A další moment, který mne v posledních letech baví, jsou nové rozhledy po krajině, které se objevují v souvislosti s kůrovcovými těžbami. Najednou máme výhledy do krajiny z míst, odkud nikdy vidět nic nebylo a za dvacet zase vidět nebude. Taky mě zajímá zachytit na fotkách moment, kdy dochází k rozsáhlým těžbám v lese, kdy se nám pohled do toho území ze dne na den úplně proměnil. Ten les tam minulý týden byl, teď tam není a za dvacet let si nikdo nevzpomene, že ten přerod byl pro lidi hodně šokový. Ale taky ukázat, že pro samu krajinu to není žádná tragédie, že my to teď vidíme jako nějaký průšvih, ale ve finále to může být pro přírodu lepší nebo je jí to úplně jedno.

Musíš tedy přijet ke mně na Ondřejník, na Skalku, máme tam teď velkou novinku. Najednou je vidět Malá Fatra, Velký Rozsutec a Stoh, možná z druhé strany taky tatranský Kriváň, tam jsem zatím ještě nedošel. Taky Roháče jsou vidět. Ale ještě mne zajímá, ty už jsi to naznačil, jak starý je tvůj foťák?

To nevím, on se přestal vyrábět někdy, tuším, v roce 1936 nebo 1938. A to, s čím fotím, je jedna z posledních vývojových generací.

A máš přehled o tom, kolik lidí na severní Moravě nebo v Čechách se zabývá focením obdobných panoramat?

Nižší desítky lidí v Česku to asi budou. Panoramatických foťáků je víc druhů, fotí se i na různé materiály…

Dalibore, díky moc za rozhovor.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu