VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zahrádky jsou někdy vnímány jako jakýsi přežitek, něco, co do moderního města nepatří. Tak je vnímá i chystaný brněnský územní plán. Jak ale ukazují výzkumy, opak je pravdou…

Brno chystá nový územní plán. Podle otevřeného dopisu odborné veřejnosti z června 2020 je tímto plánem, jak je nyní koncipován, ohroženo více než 50 % stávajících ploch brněnských zahrádek Českého zahrádkářského svazu. Pokud započítáme i neorganizované zahrádkáře, může nový územní plán odsuzovat k likvidaci či alespoň nejistotě až dvě třetiny současných brněnských zahrádkářských lokalit.

No a? Zeptáte se možná. Čeští zahrádkáři u řady lidí vzbuzují rozpaky, ne-li přímo odpor. Viz například e-mail, který jsem nedávno dostala od jedné známé: „… Jsou to zabedněnci, kteří se izolují od veřejnosti ostnatými dráty, stříkají své zahrádky chemií a úporně si brání své měšťácké mastňácké právo na ten kousek půdy, na který nechtějí pustit nikoho jiného. Jde o privilegium pro pár desítek vyvolených … vytvářejí si své malé světy plné harampádí, kýčů a zábran proti pronikání cizích, ,nebezpečných‘ lidí.“

Nepřístupné pevnosti nebo prostory pospolitosti a sdílení?

Podívejme se na tento negativní portrét českého zahrádkáře, resp. zahrádkářky, očima výzkumů posledních deseti let. Jaký je podíl českých zahrádkářů, kteří používají pesticidy a umělá hnojiva? Pouze 39 % zahrádkářů u nás používá průmyslová hnojiva, z toho většina jen jako doplněk k přírodním hnojivům. A reprezentativní průzkum z roku 2011 ukazuje, že téměř polovina českých pěstitelů nepoužívá vůbec žádná průmyslová hnojiva ani pesticidy. Trendy k domácímu biopěstitelství jsou ostatně patrné i ve světě a mají svou logiku, uvážíme-li, že v průzkumech se na čelném místě pravidelně objevují jako důležitá motivace domácího pěstitelství produkce nejen čerstvých, ale i zdravých potravin.

Jak je to s uzavíráním či naopak otevíráním zahrádkových kolonií? Sedí každý zahrádkář za ostnatým drátem na svém vlastním písečku? Tuto otázku si položila ve své bakalářské práci Brněnské zahrádkářské kolonie jako komunity? (2015) Jana Ivanová. Hloubkový průzkum náhodně vybraných zahrádkářských komunit ukázal, že ve dvou ze tří zkoumaných celků existovaly silné vztahy mezi zahrádkáři navzájem, které se projevovaly vzájemnou pomocí, sdílením výpěstků apod. i společnými akcemi (přednášky, táboráky, dětské dny, zájezdy), vzácněji probíhaly i akce pro veřejnost, např. výstavy výpěstků či sázení stromů na Den Země. Důležité je, že sdílení vypěstované zeleniny a ovoce přesahuje hranice zahrádek a posilují se tak sociální vazby v rodinách, ale i mezi přáteli či známými z práce. Podle reprezentativního průzkumu z roku 2015 je do sítí směny domácích plodin zapojena většina českých domácností, včetně těch, které samy nic nepěstují. Ze zahrádkářských aktivit tedy určitě netěží jen hrstka vyvolených.

Neurčitá nechuť k zahrádkovým osadám, kterou můžeme pozorovat též u některých pracovníků brněnského magistrátu, může být dána i tím, že jsou zahrádky chápány jako jakýsi nudný a upachtěný přežitek socialismu. Snažme se být „in“ a prosazujme raději komunitní zahrady, které jsou otevřené všem, zaznívalo na nedávném kulatém stole, který začátkem listopadu 2020 uspořádala Kancelář architekta města Brna.

Zahrádky ale ve skutečnosti éře socialismu výrazně předchází. Jak dokládá kniha Zahrádkové osady: stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti?, bylo organizované městské zahradničení typickým evropským jevem již od 19. století. V Praze se první zahrádky objevily v 90. letech 19. století, v Brně na začátku století dvacátého. Nejméně jedna z brněnských zahrádkových osad ohrožených chystaným územním plánem, Kraví Hora I, má své historické kořeny již v období po první světové válce.

Zahrádky jako stíny minulosti?

Nejsou ale současné zahrádkové osady, právě díky svému dávnému původu, už přece jenom přežitkem? Neměly by se postupně rušit a nahrazovat otevřenějšími komunitními zahradami, jak je známe z Berlína a dalších evropských měst? To bylo jedno ze žhavých témat již zmíněného brněnského kulatého stolu o zahrádkách a územním plánu.

Z diskuse vyplynulo, že v jistém smyslu není ostrý předěl mezi komunitními zahradami a zahrádkami, jedná se spíš o jakési kontinuum. I klasické zahrádky mohou mít komunitní charakter. Příkladem může být zahrádkářská kolonie Tesla v brněnském Králově Poli, kde nejsou zahrádky oddělené ploty, která bývá přes den otevřená veřejnosti, pro niž každoročně pořádá i řadu akcí.  Na druhé straně některé komunitní zahrady mohou být více orientované na produkci než na komunitní akce, a být otevřené jen po omezenou denní dobu.

Určité rozdíly tu však jsou. Komunitní zahrady jsou otevřenější veřejnosti, rostou dynamicky zdola, mohou ale stejně rychle mizet. Klasické zahrádky mají naopak výhodu v určité stabilitě, kontinuitě a větší věkové rozmanitosti: typičtí zahrádkáři jsou důchodci a rodiny s malými dětmi a mají ke své zahrádce vztah hluboký a dlouhodobý. Je jich také násobně víc než protagonistů komunitních zahrad. Brněnské územní sdružení zahrádkářského svazu čítá asi 4 600 členů, což se dvěma až třemi členy rodiny představuje zhruba 15-18 tisíc lidí. Kromě nich je tu ale ještě množství zahrádkářů, kteří jsou členy jiných spolků či nejsou organizovaní vůbec.

Co mají společného klasické zahrádkové osady i komunitní zahrady je poptávka, která výrazně převyšuje nabídku. Jestliže tedy zadání brněnského územního plánu, samo téměř dvacet let staré, hovoří o poklesu zájmu o zahrádky, pak to už dávno není pravda. Naopak. Zdá se, že moderní člověk, obklopený stále sofistikovanějšími technologiemi a nucený ke stále většímu výkonu, touží stále víc se zastavit a ponořit své ruce do půdy…

Zahrádky jako záblesky budoucnosti?

Ve své prezentaci přiznává Lucie Sovová, dnes jedna z předních výzkumnic v této oblasti, že její zájem o zahrádkové osady vzbudil až studijní pobyt v Nizozemí v nadaci zaměřené na městské zemědělství a potravinovou bezpečnost. Když její tamní šéf s obdivem poznamenal, že ve střední Evropě si lidé sami pěstují potraviny, a to dokonce i ve městech, došlo u ní k tzv. přerámování: uviděla důvěrně známé zahrádky náhle v jiném rámu, který je činil daleko přitažlivějšími a zajímavějšími z hlediska jejích oborů - ekologické ekonomie a environmentálních studií.

K podobnému přerámování zahrádek, resp. městského zahradničení, dochází i v sociologii či sociální geografii. Vědci začínají nahlížet, že tržní mechanismy nás sice dokáží zásobovat potravinami, ale za cenu degradace toho nejcennějšího kapitálu, co máme - půdy. Poskytují nám - privilegované menšině v celosvětovém kontextu - pohodlný život, ale za cenu rozvrácení klimatické stability a ohrožení života na planetě. Na pozadí takovýchto faktů se začíná jevit netržní místní produkce a spotřeba potravin, jak ji ztělesňují i české a moravské zahrádkové osady, jako důležitá součást směřování k ekologicky udržitelné budoucnosti.

Zahrádky, klimatická změna a příroda Zahrádky mají mnoho benefitů, které přesahují soukromé životy jejich obyvatel. Jak uvádí biolog Václav Prášek, biodiverzita městských zahrádek je výrazně vyšší než biodiverzita parků. Jsou zároveň i azylem pro celosvětově mizející opylovače. A jak konkrétně omezují zahrádky dopad klimatické změny? Tím že ochlazují vzduch a zadržují dešťovou vodu jak hustou a rozmanitou vegetací, tak i cíleným sběrem dešťové vody. To je známá věc, zachycená i ve strategickém dokumentu, který samotný brněnský magistrát přijal v rámci svých snah o omezení dopadu klimatické změny (tzv. adaptace). Už méně známo je, že zahrádky jsou i příspěvkem k omezení nárůstu klimatické změny (tzv. mitigace). Dochází k tomu právě biozahradničením a také kompostováním, kdy se uhlík dlouhodobě ukládá do půdy a zmírňuje se tak růst koncentrace CO₂. Uhlíková stopa klesá i s lokální spotřebou potravin: Pokud si sami vypěstujete mrkev a sníte ji, odpadá její balení a transport a dále se tím omezí spotřeba fosilních paliv. A do třetice, jak ukázal celostátní výzkum, zahrádkáři uhlíkově bodují i tím, že tráví volný čas v blízkosti bydliště a na zahrádky většina chodí pěšky nebo jezdí městskou dopravou.

Bez zahrady si neumím život představit

To souvisí s možná nejpalčivějším bodem rušení zahrádek, a to s dimenzí sociální spravedlnosti. Citujme některé poznámky Brňanů, kteří podepsali již zmíněný otevřený dopis odborné veřejnosti na obranu zahrádek: „Jsem důchodkyně a zahrádka je místo, kde relaxuji, neboť jsem z paneláku a nemám ani auto ani chatu.“, „Je to místo, kam můžeme s dětmi denně chodit.“, „Bydlím v paneláku a zahrada je pro mě v životě nejdůležitější - relax při mých nemocech a užitek. Bez zahrady si nedovedu život představit. Neničte nám zahrádky!“, „Sama mám zahrádku a nedovedu si představit, že nemám z bytu kam vypadnout. Bohužel ne každý má rodinný dům se zahradou.“

Nejen z těchto citátů, ale i z čísel, která dali dohromady zástupci zahrádkářských osad, vyplývá, že brněnští zahrádkáři na své zahrádky většinou docházejí z nedalekého okolí, často pěšky, a že bydlí v panelácích či v činžovních domech. Bývají to mnohdy lidé, kteří nemají jinou možnost rekreace, než je (nejčastěji od města) pronajatá zahrádka. V komplexním výzkumu brněnských zahrádkových osad z roku 2016 zjistila již výše zmíněná specialistka Lucie Sovová, provádějící výzkum se svými kolegy, že nejvíce času na zahrádkách tráví především senioři a rodiče na rodičovské dovolené, tedy skupiny často sociálně a ekonomicky znevýhodněné. Autoři k tomu poznamenávají: „Zahrádky tak do jisté míry suplují sociální služby, poskytované městem či státem.“ Je tedy patrné, že likvidace zahrádek může přispět k dalšímu rozevírání nůžek mezi bohatými na jedné straně a nižší střední vrstvou na straně druhé a v důsledku i k polarizaci společnosti.

Vraťme se k otázce, položené v titulu článku. Jestliže brněnský územní plán ruší stávající zahrádky, nemělo by nás to nechat chladnými. Stejně tak by nás nemělo nechat chladnými rušení zahrádek v kterémkoliv jiném městě či obci. Zahrádkové osady označila jedna ze signatářek otevřeného dopisu za „zelený šperk“ města, kterým by se mělo pyšnit. Ve světě už to vědí a jednají podle toho. Dokáže svůj pohled na své vzácné zahrádkové kolonie přerámovat i brněnský magistrát a uchovat je pro budoucí generace?

(Text vyšel rovněž v Kulturních novinách a v Deníku Referendum.)

RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D. (1956) Katedra environmentálních studií FSS MU v Brně. Zaměřuje se na kritickou ekonomii a na alternativy v oblasti ekonomie a ekonomiky, k nimž patří i městské zahradničení.