VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když se probudím, dívám se střešním oknem přímo na oblohu. S prvním rozbřeskem se na ní začnou míchat siluety havranů. Jsou přesní jako hodinky, takže si vlastně nemusím ani nastavovat budík. Letí havrani, je čas vstávat. Není to děj statický, ale dynamický. Každý den se tyhle hodiny posunou o pár minut dozadu, nebo dopředu, jak to kdo bere. Každopádně dřív vstává slunce, tedy i havrani.

Když člověk čeká ráno na havrany, musí se smířit s tím, že večer se domů vrací za tmy. Takže jsem se jednou domů vracel potemnělým městem. Ulice byly vylidněné, jak to v této divné době bývá. Ještě že někde ležely zbytky sněhu a odrážely vytrácející se denní světlo. Cestu domů jsem krátil krok za krokem a užíval si nezvykle tichého města, kde jen občas tlumeně zaduněla projíždějící tramvaj. Najednou ale symfonii ticha přerušil neznámý zvuk. S větrem se nesly útržky nějaké neznámé hudby. Že by někdo pouštěl ve vedlejší ulici nahlas rádio? Nebo se za rohem sešlo pár muzikantů? Zvuk jsem ze zlomků nedokázal řádně identifikovat. Každopádně to bylo něco, co se vymykalo z času pandemie. Ale to neměl být ještě konec. Něco divného bylo na běžně ztemnělé budově Janáčkova divadla. Tentokrát všechna okna jejího průčelí zlatě zářila do tmy. Světlo se linulo do noci a přitahovalo lidi jako lampa noční můry. A najednou bylo jasné, kde se bere hudba, která se prořezávala smutným klidem města. Na balkoně divadla stála skupinka trubačů a hrála hloučku lidí, které sem, stejně jako mne, přilákalo světlo. Do této chvíle bych si nepomyslel, jak budu vděčný jen za těchto pár tónů.

A tak jsem pochopil, že teď musíme být jako ti havrani. Každý den vstát a těšit se, že slunce vyjde vždy o chvíli dříve. A nakonec den přečíslí noc. Do té doby musíme doufat, že nám ve tmě občas ukáže cestu rozsvícené okno, nebo že nám z balkonu zahrají trubači.

David Veselý