VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

O návštěvě Karpat vždy hovořil Jan Lacina jako o svém „pohyblivém svátku“. Byl znalcem jejich přírodních podmínek i zanikajícího života zdejších obyvatel. Kdo měl štěstí se s Janem toulat karpatskou krajinou, zažil svátek dvojnásobný. Řádná pouť po (pra)lesních a pasteveckých stezkách a pěšinách pak měla zpravidla svůj konec v útěšném prostředí venkovské putyky.

Po aklimatizačním přípitku s doprovodnou průpovídkou „Pánové!“ byli do hovoru o krajině záhy vtaženi i přítomní domorodí pijáci. Současnost se proplétala s minulostí, historie s mýtem, vědecká terminologie s každodenním výrazivem. Janova vlídnost a empatie, dlouhý plnovous a celkový habitus dobrotivého tuláka, působila v tomto směru na vstřícnost nových domorodých přátel kouzlem otvíráku na konzervy.

Funkce těchto besed nebývala rekreační, organicky doplňovala krajinně-ekologická bádání tam, kde moc moderních vědeckých metod ztrácela na své epistemologické síle. Jakkoli má v sedu na pařezu proces tvorby fytocenologického snímku okolního lesního segmentu svou noetickou relevanci i poezii, skutečný obraz krajinné struktury však může být komplexně dokreslen až v biotopu hospody. Existují prostě data, která z krajiny ani s nejmodernějším technickým vybavením nevyčtete.

Základním předpokladem úspěšného hospodského bádání o krajině je schopnost splynutí s místním prostředím, naladění se na lokální svéráz a osvojení si domorodého dialektu. Osvědčená metoda k ovládnutí těchto klíčových kompetencí (dnešní terminologií soft skills) vede přes konzumaci lokálních alkoholických produktů. I začátečník v oboru brzy zjistí, že efektivita pohárku karpatské kořalky je účinnější než semestrální kurz nebo obsáhlá metodologická příručka. Nicméně ani tato metoda není snadná, je zapotřebí její dlouhodobé osobní kultivace, nejlépe pod dohledem zkušeného mistra, jakým byl docent Lacina víc než spolehlivě. Pak už to jde víceméně samo.

Tu a tam se badateli v Karpatech poštěstí najít nálevnu, kde hranice mezi „uvnitř“ a „vně“ není ostře vymezena, kde se biotopy hospody a krajiny pozvolna prostupují. Taková terénní výzkumná stanice je pak k bádání zvláště vhodná a ovoce poznání v ní lze sklízet jaksi bezprostředně, v krátkém časovém intervalu a ve velkých datových souborech současně. Zjednodušeně by se dalo říct, že příroda zde do hospody sama leze. (Příkladem může být několikaleté legendární pozorování chocholouše obecného [Galerida cristata] v 2. bukodubovém vegetačním stupni v nálevně „U Pepsiho“ na Svaté Heleně v rumunském Banátu.) Geobiocenologie zde přímo kvete.

Pavel Klvač