Čtení na tyto dny

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě
vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

(Jan Skácel
Hodina mezi psem a vlkem, 1962) 

 

Malý medailón velkého autora


č. 2/1989, s. 17

Ferdinand Bučina (narozen 1909) začínal jako student-fotoamatér a věnoval se především snímkům přírody (zvláště květin) a krajiny. Postupně publikoval reportáže, pohlednice, propagační materiály lázní. V roce 1936 upoutal seriálem snímků z Podkarpatské Rusi, výtěžkem dvouměsíčního putování po Karpatech s huculským koníkem. Na základě ohlasu této práce se stal pravidelným přispěvatelem tehdejšího filmového žurnálu svými filmovými šoty z přírody. Po válce pracoval plných 22 let jako kameraman Čs. filmu a přitom se věnoval fotografické tvorbě (Co viděly děti na louce 1953, Plátěná osada 1956). Krásu českého kulturního dědictví zachytil v knihách Kamenný sen středověku, Pražské nokturno a Kniha madon.

Jako jednu ze svých zakázek fotografoval v roce 1937 pouť u svatého Antonínka a při této cestě se setkal s tehdy ještě mimořádně zachovalou lidovou kulturou moravského Horňácka. Plodem této doživotní lásky na první pohled je kniha Lidé z Javorníka (1941) a pozdější makety dvou nepublikovaných knih Horňácké tváře a Vzpomínka na Javorník - výtvarné monografie velké dokumentární hodnoty, zachycující s láskou tvář horňácké dědiny i krajinu Bílých Karpat v ročním cyklu zemědělských prací. Jeho snímky krajin i lidí mají dnes nesmírnou hodnotu dokumentační a srovnávací. K letošním osmdesátinám mu přejeme hodně zdraví a jeho fotografiím volnou cestu k vnímavým zájemcům.

Z připravené, dosud nepublikované knihy Vzpomínka na Javorník, vyjímáme část epilogu, charakterizující jeho hluboký zájem a soužití člověka s krajinou:

Nevím, kdo vyslovil tu neotřesitelnou pravdu. že pro člověka je na světě nejzajímavější zase člověk, ale je tomu tak. Jednou jsem seděl v plném létě na pokraji luk pod Hradiskem a bloumal jsem očima po širém kraji. Odtud je pohled nádherný: louky do nekonečna, doliny, na lhotském chotáru pár políček, za nimi jen poslední chaloupky Lhotek trochu vykukující a nad nimi zase daleko za loukami se zdvíhá lesnaté pásmo Velké Javořiny. Tolik krásy kolem a nade mnou bělostná oblaka až tam na obzor. Obraz, na nějž se můžeme dívat hodiny. Všude liduprázdno, ale najednou se na úzkém chodníčku od lhoteckých políček v dálce objeví malá tečka, která tam před chvílí nebyla. Člověk! Člověk pomalu se blížící ke mně, protože chodníček prochází pár metrů pode mnou a napojuje se na luční cestu vedoucí dolů do Javorníka. Můj zájem je upoután tou tečkou. Je to muž či žena, stár či mlád, kam jde, co nese, přichází ze Lhotek či z Vápenek nebo přešel hory až ze slovenské strany, a kam jde, na vlak do Javorníka nebo pak zamíří vzhůru pod Paličky, pod Machavou a přes hory na kopanice? Tolik otázek najednou, tolik zvědavosti pro tuto malou tečku jen pomalu se blížící! I krajina se svým půvabem ustoupí - našemu zájmu o člověka.

imi

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu