VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Scházíme se u příležitosti Vaší výstavy Zveřejnění. Zveřejnění čeho?

Zveřejnění mých věcí ve veřejném prostoru. Je to lehce ironický název, neb věcí ve veřejném prostoru si veřejnost včetně médií moc nevšímá.

Umělecký provoz, to jsou galerie, muzea, obchody se suvenýry a práce s veřejným prostorem. Veřejný prostor nemá většinou nic společného s uměním, tedy sochařstvím, malbou, prostorovou tvorbou, anebo jen ve své pokleslé formě, a tak se o něj málokdo umění lačný zajímá. Mě baví hlavně práce s tímto ne dost dobře obhospodařeným tématem. Přes potíže růstu socialistické, komunistické a raně kapitalistické společnosti se snad sem tam něco povedlo udělat, veřejnost většinou o veřejných věcech nic neví. A tak jsem se rozhodl své veřejné věci zveřejnit, alespoň na půdě, přesněji v přízemí školy, kde se 20 let snažím, aby dobré veřejno bylo hlavní náplní v hlavách New Generation.

Už před rokem 1989 jste se podílel na netradičních realizacích ve veřejném prostoru. Mezi nejznámější patří Malostranské dvorky z roku 1981.

Čestmír Suška a Jiří Tomáš Kotalík tehdy vymysleli, že když se nedá vystavovat v galeriích, protože vše patřilo Svazu výtvarných umělců a bylo pod kontrolou, že se to bude dělat v místech, která nepatří žádné instituci. Dostali jsme povolení. Asi 25 dvorků, 15 autorů, já jsem měl 3 dvorky. Cvrčkův sen je nyní u Medy Mládkové v Museu Kampa. Třetí den po vernisáži byla výstava zakázána, zabavovali tiskoviny, které byly na černo vytisknuté, divadélko v Nerudovce, kde bylo koordinační centrum a mapka míst, zavřeli a strhávali plakáty z jednotlivých domů. 14 dní tam objekty zůstaly a obyvatelé, kteří mi předtím dokonce uřezávali ženský v oknech, protože se jim to nelíbilo, je chránili. A děti vodily zájemce po dvorcích, křídou jsme malovali znak těch dvorků, což byla hlava v rohu, jako nějaké lesní dobrodružství, jak se hledají místa. A po letech jsem se dozvěděl, že v domě, kde to bylo vylepeno, náhodou bydlel estébák nebo pomocník VB, který si myslel, že je to oběšený komunista, a šel to udat.

Dokonce jste svoje díla instaloval i na kompostu.

V 80. letech, kdy vznikala skupina 12/15 a Tvrdohlaví, jsme chtěli mladší a střední autory dát dohromady. Ve Vysočanech, kde měl Čestmír Suška ateliér. Ve vnitrobloku v Praze-Vysočanech vystavovalo snad 40 autorů po různých sklepích a na dvorku. Tenkrát se tam ještě trošku zahradničilo, měli i kompost a já jsem v něm měl hlavičky, obludy. Ty byly vlastně první, já jich potom dělal celou řadu. Pro mě to byl symbol obludnosti ÚV KSČ - oni trčeli v lavicích a měli vykulené oči, aby uhlídali režim a svoje posty. Vydefinoval jsem to do takového Českého středohoří, monument připodělanosti a servilnosti. Chodilo tam hodně lidí, přišla i Adriena Šimotová, podívala se a říkala: to jsou oni, to je vedení Svazu výtvarných umělců. Každý okamžitě pochopil, o co jde, bylo to naprosto čitelné. Dneska je to spíš obecnější symbol přírodně lidské blbosti, antropologická alegorie jakéhosi lidského chování.

Přežila některá díla ve veřejném prostoru až do dneška?

Třeba Rybník ve Stodůlkách, to byla také veřejná věc, navržená začátkem 80. let, vytvořená těsně před koncem totáče. Bylo to 10 roků bez vody, tlačil jsem na starostu, že dělají různé nové věci a věc, která fungovala, nechávají být. Teď dokonce odstranili nálety, spravili spáry. Jsou i pozitivní věci, nejen že se ukradne kus sochy, ale že se i opraví. Ale spíš výjimečně. Obce nemají chuť se starat, mají pocit: proč by se o sochy staraly, nějak vznikly a je spíš na autorovi, aby se postaral a opravoval je. Čím víc toho uděláte, tím víc máte starostí údržbářských.

Svým přírodním pojetím je stále mimořádné dětské hřiště zvané Minikrajina na ostravských Fifejdách.

Realizováno bylo mezi roky 1980-1985, bydlel jsem tam tehdy od zimy do zimy, navrženo už v 76. roce. Byla to vlastně černá stavba. Vyhrál jsem výběrové řízení na prolézačku. Já jsem navrhl celou krajinu. Komise byla dobře naladěná a pustila to, ale pak mě v tom nechali. A já jsem rumem uplácel buldozeristy, aby mi nahrnuli hlínu, kam jsem chtěl.

Jak to tam vypadá dnes?

Minikrajina v Ostravě stále funguje, stromy vyrostly, takže z toho hlediska je to lepší, než to bylo zkraje, pořád si tam děti hrají. Proběhla jedna rekonstrukce dřevěných prvků, které samozřejmě nemohou být z ničeho jiného, musí být ze dřeva, musí se obnovovat, mostky atd. A druhá byla rychlovka, zrekonstruovali jen to, co už bylo deformované vývojem. Budu se muset zasadit o to, aby se udělala pořádná rekonstrukce, třeba vyměnil štěrk kulihrach, který je nejlepší trampolína na dopad, lepší než písek, neutluče se, ale musí se to jednou za třeba 15 let vyměnit, když už je to ucpané hlínou. Je to samozřejmě větší investice, větší práce. Tak zase jako údržbář musím trochu urgovat úřad a starostu.

Návrhy často vytváříte společně se svými studenty a absolventy Ateliéru veškerého sochařství, který vedete na VŠUP. Jak to probíhá?

Spoustu věcí řešíme, je to dobrý trénink a jen sem tam se něco podaří. Ale samozřejmě bereme to s humorem, protože realizace, to je strašně moc práce, zabere hodně času a člověk nemá čas na další vymýšlení. Takže nerealizovaný návrh beru jako dobrý trénink. Sympozia se snažím řešit ne tak, že přijedou sochaři, nakutají z nějakých pokácených stromů nebo z kamenů nějaké sošky a pak se to někam umístí. Nejdřív spolu se zastupitelstvem nebo s lidmi, které zajímá kultura města, hledáme zajímavá místa. Pak se dělají návrhy, pak katalog. Teprve pak se postupně shánějí peníze na realizace. To je jiný postup, který není ani přímým zadáním, ani soutěží, je to něco mezi sympoziem a způsobem, jak potom vybrat věci pro realizaci. Je to taková moje forma sympozia.

Architekt Jan Gehl pozoruje lidi ve veřejném prostoru. Z čeho vycházíte Vy?

Já bych se na ulici nudil, kdybych se nedíval. Už při čekání na tramvaj pozoruji ten cvrkot a velmi mě baví dívat se na lidi, jak vypadají, jak se chovají, jak fungují, jak stojí, speciálně na holky, na dámy, to jsou v podstatě sochařské objekty, a každá je jiná. Teď mám třeba takové období, kdy si fotím postavy zezadu, buď jenom hlavy, nebo celé figury, jak postávají, čekají nebo jdou. A je neuvěřitelné, jak je to bohaté. Teď část toho vystavuji ve Vídni. Samozřejmě, že se dívám.

K čemu je vůbec dobré dělat sochy?

Sochařina je nadbytečná věc, je to něco, co teoreticky nemusí být. Nevede to vodu ani elektřinu, člověk v tom nebydlí. Ale já tvrdím, že vše, co tahle civilizace dnes už umí, je tak snadné. Všichni chtějí něco dělat, je toho strašně moc a soutěží se o to, kdo co komu podstrčí, prodá, kdo koho převálcuje svým výrobkem, a je to skoro agrese. Jediné řešení je dělat ptákoviny. Vlastně celé lidské dějiny jsou o tom, že lidé musí přebytek energie a invence nějak ventilovat. A pokud ho neventilují kulturou, uměním, jsou si potenciálně nebezpeční. Přemýšlejí, co ukrást sousedovi, jak ho podrazit, jak Čech Němce a Němec Čecha nebo někdo Žida atd. Kultura je strašně tenká vrstvička, která se musí velmi intenzivně obdělávat. Tím nejpotřebnějším je dělat zbytečné věci. Tzn. sochařinu do veřejného prostoru, umění, sadit stromy tam, kde mají být, dělat kulturu, svátky, divadla.

Tak tlačte na své radní, ať se činí. Protože všechno ostatní už by mělo být samozřejmostí. Ale mělo by vznikat něco, co lidi jen tak potěší, co není úplně nezbytné, co třeba překvapí.

Které ze svých veřejných dětí máte nejraději?

Ty věci jsou svou povahou tak rozdílné, že těžko říct, co je pro mě lepší. Každá věc byla dobrodružstvím úplně jiného typu, vždycky je to jakési souznění nápadu s místem a materiálem, který člověk používá.

My v Brně máme nejraději Mozarta před divadlem Reduta na Zelném trhu.

Mozart, to je hra s klasickou sochařinou až kýčovitého charakteru, manýrismus spojený s 19. stoletím, renesancí a záměrnou chybou. Formálně je to docela složitá věc, která má působit strašně lidově, de facto kýčovitě, jako správný pomník. A zároveň to téma, Mozart jako věčné dítě a zároveň odmalička dospělý, který chodil už ve třech letech s tou starou hlavou. Je to trošku chyták na diváka, že si musí nejdřív říkat: copak ten sochař neumí udělat k dětské figuře dětskou hlavu nebo naopak ke staré hlavě starého chlapa? A teď si má namáhat mozek, proč je to tak a proč má jedno křídlo a proč balancuje na klavichordu. Je tam víc takových chytáků, které mají diváka nejdřív trochu naštvat a přivést k přemýšlení, o co běží.

Má to uhersko-rakouskou patinu, hodně jsme to zkoušeli - patinu-barvu na počítači, nakonec jsme skončili u rakousko-uherské černé klasiky. Taková střídmá elegance vůči bílé fasádě.

Liší se socha do města a socha v krajině?

Krajina není příroda, to je známo, krajina je vlastně okraj města, proto se jmenuje krajina. A krajina je už nějakým způsobem zpracovaná člověkem, a protože člověk z přírody vznikl a žil v ní a bojoval s ní o přežití, snaží se zbytky přírody uchovat, aby úplně nezapomněl. Ale zároveň v kultivované krajině to řeší tak, aby se tam cítil dobře. Aby se v ní neztratil. Člověk v lese se bojí, že zahyne, že netrefí ven, že ho něco sežere, že umře hlady nebo zimou. A proto v každé krajině, která je atraktivní, jsou chodníky, nebo cesty, nebo nějaké záchytné body. Využily toho i slavné osobnosti jako Priessnitz v Jeseníku na léčení obézních měšťanů. Mimo to, že na ně stříkal studenou vodu, udělal jim taky procházky. A procházky musí někam směřovat. Nemohou končit v roští. V lese musí být něco, kam člověk dojde, a tam je buď soška, nebo studánka, která má nějaký název. To je princip krajiny, do níž je průměrně disponovaný člověk ochoten chodit. Slouží k tomu právě body v krajině. Kde nic takového není, tam jdou jen horalé, fanatičtí turisti, nebo maratonci.

A jak funguje socha ve městě?

Město je také druh přírody, který se občas zvrhne. Je to džungle lidská, ve které se člověk ztrácí, protože jsou tam většinou jenom věci. Aby někde projelo auto, aby člověk někde mohl nakoupit, a to někdy ani ne, to se myslí, že si zajede někam, kde se to soustředí. V Americe byla spousta výzkumů, proč odumírají města. To je i případ Prahy, kde se pronajaly nějaké části na kanceláře. Zjistilo se, že tam, kde žijí lidé, je potřeba, aby se někde scházeli, a scházejí se většinou u kašen, sošek, u míst, která mají pojmenování. Nemůže to být jenom ulice, protože ulice je nekonečná a když jde člověk nakoupit, jde za praktickými věcmi, nebo jde do práce, tak rád míjí zajímavá místa. Prostor musí být nějak rytmicky členěný. Podobně jako v hudbě, většinou se v hudbě nedělá nekonečný zpěv ptáka nebo šumění větru, až na meditativní hudbu, ale má to jakýsi rytmus, členění, protože většina lidí by to neposlouchala. Zrovna tak v prostoru, pokud není přiměřené členění, které odpovídá lidskému - délce kroku, jak člověk dlouho vydrží jít, aniž vidí něco zajímavého, aby nebyl agresivní, aby nebyl tak unavený, že už radši dál ani nepůjde. Na to slouží zajímavá místa. A socha, nebo objekt, nějaký druh řešení prostoru. Může to být i zajímavá konstelace domů nebo stromů. Socha je nejlevnější, protože někdo ji vyrobí a někam dá, a když má správné proporce, udělá ohromný efekt. Cokoliv jiného je dražší, vysadit park, postavit zajímavým způsobem domy atd. A když to hraje všechno dohromady, lidé tam rádi bydlí, rádi chodí, rádi se o to starají a nejezdí na výlety do Egypta, nebo ven z města, ale žijí i v tom městě a zajímají se, jestli jsou chodníky opravené, jestli radní dělají, co mají dělat, scházejí se, debatují o tom.

Takže to není ani tak o místě, jako spíš o lidech?

V Americe zkoumali snad 10 let pomocí kamer na různých místech, proč někde to funguje, kde se lidé scházejí a sedí, a proč to jinde nefunguje. Definice byla zajímavá: město je místo, kde se lidé scházejí, aby spolu mluvili. Dialog lidí je úplně to nejdůležitější. Podstatou světa a společnosti je rozmluva. Není žádná pravda. Někdo řekne názor, někdo řekne jiný názor. A z toho vzniká nová poloha životního stylu, toho, jak má vypadat svět. Všecko ostatní je špatně.

A v krajině?

V krajině je to stejné. Zemědělec jede na pole, nebo tam jde poutník, nebo turista. U nás už je to věc spíš turistiky, když lidé potřebují protáhnout tělo, jedou na kole, dělají se cyklostezky. A zase jde o rytmus členění krajiny. Odkud kam člověk vidí. V baroku udělali buď kapličku, nebo Jana Nepomuka, nebo Pannu Marii a zasadili tam čtyři lípy a pocestný šel a pomodlil se tam. Dnes se turista podívá, zda je to vykradené, nebo tam ta soška ještě je. Ale je to velice důležitý moment v krajině, že může jít odněkud někam a tam se pozastavit, anebo aspoň vidět nějaký schůdný konec cesty a odtud zase vidí nějaké konce, třeba kopec, kde je kaplička nebo čtyři stromy nebo kříž.

Dnes se to napodobuje tím, že na sympoziích, pokud se povedou, většinou se to moc neumí, se sošky nasázejí do parku vedle sebe. Já jsem vždycky nepříjemný účastník sympozií, vynutím si najít místo, kam to dám. V Hořicích je velké sympozium, spousta soch a já jsem zpracoval ošklivou mez, aby se po ní dalo vyjít ke hřbitovu, ležící kameny jako schody na krku sedmimetrové baby. Vlastně jsem vylepšil kus ošklivého místa té krajiny.

Nebo v Číně, to je Obluda v ráji, bylo to koncipované tak, že všichni dostali kus mramoru nebo žuly, které přivezli zdaleka, že se to tam naskládá. A já jsem říkal, to je hloupost, krajina potřebuje něco jiného než galerijní uspořádání. Je třeba respektovat krajinu a doplnit ji něčím, co ji ještě vylepší, ozvláštní, a ne zhorší. Protože kopce tam byly samy o sobě úžasné, jako z pohádky. Vynutil jsem si dělat z místního kamene, vyhledával jsem tvary a udělal pětimetrovou obludu, která svým tvarem připomínala ostatní kopce, ale byla antropomorfnější. Byla to taková ošklivá držka, která reagovala na čínskou brutalitu na náměstí Tchien-an-men, tak jsem to nazval Nien-shou in Ťan ton, což je Obluda v ráji. Jmenovalo se to Ráj, ta oblast. Postavil jsem to strašidlo jako pomník všem obětem lidské blbosti a brutality.

Jak se Vám žije v Praze?

Když jsem šel na Vánoce do antikvariátu koupit knížky pro své syny, tak říkali, že mají plný antikvariát, protože lidé, kteří se musí vystěhovat z bytů, nemají knížky kam dát, třeba intelektuální důchodkyně jim knížky dávají už skoro zadarmo, že mají přeplněno. A v Dejvicích teď místo babiček nebo intelektuálek asi bydlí bohatší lidé, a protože zas nemají na to bydlet někde jinde, tak tam parkují auta, celé Dejvice jsou jedno obrovské parkoviště. A ta auta nejezdí, ta tam stojí, jsou tam zaparkovaná. Místo aby tam lidé chodili na procházky, ty důchodkyně, které tam dožívají, na kafíčko jako ve Vídni, parkuje tam střední třída. Kdyby tam někdo chtěl jet nakoupit, nemá už kde zaparkovat. Takže to je městská krajina česká! Tedy až na výjimky.

Jak to, že to říkáte s humorem? Vás to netrápí?

Samozřejmě mě to trápí jako každého, ale bez humoru by z toho člověk byl nemocný. Já si myslím, že věci se dají řešit opravdu jenom humorem, nebo satirou, nebo morbidním humorem přinejhorším. Jakmile to člověk řeší agresivně, vypadá směšně, a ani to nefunguje. Když si z někoho trošku vystřelíte, máte šanci, že se třeba zamyslí. Pokud mu nadáváte vyloženě drsně nebo na něj útočíte, vyvolává to v něm zpětně zase agresi. Jedno z pozitiv českého živlu je, že jakýsi druh humoru tu vždycky byl, i když ten anglický je drsnější, vtipnější a elegantnější.

Máte nějakou krajinu svého srdce?

Ó jé, já nevím, jestli mám krajinu svého srdce. Když to vezmu poeticky a základně… Tím, že jsem ze Slezska, Hradec nad Moravicí je úžasná konstelace terénního uspořádání a krajiny a kulturního využití, které utrpělo komunismem a vůbec ne válkou. Opava dostala na zadek hrozně, protože to byla pevnost, ale Hradec 8 km odtamtud, tam stříleli z kopce na kopec Němci a Rusové a byly tam jenom díry v zámku a vyrabovali ho obyvatelé, šili si pak sukně ze záclon. Ale jinak tam bouchl sem tam nějaký granát, to jsem zažil. Měl jsem tři a půl roku a pamatuji se na to jako dnes, jak někde něco bouchlo a přitom nebyla bouřka, a dům byl lehce zdestruovaný, což bylo pro mě zajímavé - tak to je krajina mého srdce - válka, zajímavá záležitost, jak mění krajinu, protože dítě je hloupé, když se něco děje, tak ho to vzrušuje.

Ale je tam anglický park, největší v českých zemích v křivém terénu. Lednice je větší, ale je v rovném terénu. Jsou to dva ostrohy, Babincův kopec a vpravo Hanuše a vprostřed je kopec, na kterém je zámek. Byl tam odjakživa, v románské době tam vedla Jantarová stezka, zřejmě tam procházely karavany ze severu na jih a oni z toho těžili, tudíž to tam mohli pořád přestavovat. A posléze tam byli Lichnovští, klasicistní zámek dostavěli neogoticky, je tam obrovská sbírka a ta krajina je úžasná. Z jedné strany je řeka Moravice, černé čápy jsem tam třeba potkal, dá se tam jezdit na kole, vlevo je zase potok. Je to úplně symetrická, zajímavá záležitost a jdete z anglického parku, který je nádherný jak dole, tak nahoře, do volné krajiny, do lesa a můžete chodit hodiny.

Když byla povodeň, z ledu jsme si vysekali lodě. Tyčemi jsme šťouchali do vody. Po válce jsme si hráli na benderovce. To byly naše hry v lese nebo u řeky. To je krajina mého srdce. Hradec je tak mimořádně zajímavý, co se týče terénu, že málokde jinde můžu být úplně uspokojený. Opravdu mám náročný grunt k posuzování místa.

Otázky kladla Dana Zajoncová a účastníci komentované prohlídky výstavy Zveřejnění 10. května 2011

Kurt Gebauer

Prof. ak. soch. Kurt Gebauer se narodil v roce 1941 v Hradci nad Moravicí. Po Škole umění a řemesel v Brně absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. V letech 1963-1969 studoval u profesorů Makovského a Lidického na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1972 byl na stáži v Césarově ateliéru (Académie des Beaux-Arts) v Paříži, od roku 1992 vede ateliér sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.