Vyschlé koryto potoka Járkovec nad obcí Radějov (přítok říčky Radějovky, která je levým přítokem Moravy v okrese Hodonín), léto 2012. Foto P. Pařil

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Živá suchá voda


Petr Pařil, Marek Polášek, č. 2/2021, s. 4-7
Téměř vyschlá tůň na potoce Járkovec nad Radějovem v létě 2015.
Téměř vyschlá tůň na potoce Járkovec nad Radějovem v létě 2015. Foto P. Pařil

S nastávajícím jarem, prodlužujícími se dny a rostoucími teplotami se vlévá člověku do žil notná dávka optimismu, tolik potřebného po roce neradostných událostí a zpráv z COVIDové fronty. Kdo by se dnes obával sucha, které plnilo titulní stránky novin ještě předloni? Loňské léto totiž konečně zahladilo nepříjemné vzpomínky na více než 6 let trvající suché období, během kterého nás trápily nesnesitelné vlny veder měnící spolu s nedostatkem srážek některé oblasti naší republiky na místa připomínající spíš vyprahlé Středomoří. Tím, jak se problém sucha pomaličku blíží k matičce Praze, svítá naděje, že mu bude popřáno nejen více sluchu, ale bude snaha hledat i méně prošlapané cesty jeho řešení, k čemuž bychom chtěli přispět svým hlasem.


Jižní Morava trpí výraznými epizodami sucha v podstatě od počátku století, českou kotlinu zásobovanou donedávna dostatkem srážek z Atlantiku zasáhl tento fenomén až v posledních letech. Například Krušné hory ale zažívají v současnosti nevídané sucho a průtoky třeba na Ploučnici jsou již několikátým rokem téměř trvale extrémně nízké.


Nejen deštivé léto roku 2020 (i když z dlouhodobého pohledu srážkově spíše normální), ale i následná chladnější a srážkově bohatší zima by proto mohla zdánlivě věstit trochu „normálnější“ léto, ve kterém nebudeme muset znovu utíkat do lesů a hor před teplotami známými z dovolené v Chorvatsku. Přílišným optimismem však šetřeme. Ona i ta zima byla teplotně spíš jen „normální“ (některé měsíce stále skoro o stupeň teplejší než dlouhodobý průměr) a přestože srážek bylo relativně dost, většina spadla ve formě deště, který z krajiny rychle odtéká, zatímco sněhových, lépe zasakujících srážek stejně jako v posledních letech ubylo.

Není proto vyloučeno, že i v roce 2021 může mnoho našich menších potoků a říček zažít další epizodu vysychání, které se stalo v posledním desetiletí pro řadu z nich v podstatě normou. Od roku 2012, kdy vysychání na některých vybraných tocích sledujeme, dosáhlo průměrné trvání doby jejich vyschnutí téměř dvojnásobných hodnot. V extrémně suchých letech 2015 a 2018 bylo na řadě toků koryto bez jakékoliv vody dokonce po větší část roku. Taky jsme poprvé v životě viděli vyschlé potoky v období, které bylo pro mnoho hydrologů dříve nepředstavitelné, a to během zimy (prosinec 2019 až leden 2020) nebo dokonce na jaře (duben 2020).

Na druhou stranu se sluší zmínit, že u nás existují i toky, pro které je pravidelné vysychání zcela běžné a rozhodně se neobjevilo poprvé až v novém tisíciletí. Brňáci asi dobře znají ponorné toky Moravského krasu, kde se potoky a říčky (jedna z nich je právě Říčka v jižní části krasu pod Ochozem) zanořují do podzemních labyrintů a vychází na povrch ve známých vyvěračkách. Často jsou přitom obohaceny o četné podzemní a jeskynní organismy (jimž chybí povrchový pigment či oči), z nichž někteří jsou dokonce endemity Moravského krasu (tj. nikde jinde na světě se nevyskytují). Příkladem je vzácná žížalice (Bythonomus absoloni), pojmenovaná po slavném objeviteli krasových jeskyní profesoru Absolonovi.

Přirozeně vysychavé toky se však kromě krasů objevují i v dalších oblastech, jako jsou třeba pískovcová „města“ nebo v oblasti pohraničních Bílých Karpat s dominujícími jemnozrnnými flyšovými sedimenty s jílem omezující retenci vody v krajině. Většina toků má pak velmi rozkolísaný hydrologický režim (rychlé povodně a častá sucha), takže zde řeky vysychaly i v době, kdy bychom si mohli myslet, že naše krajina byla z hlediska zadržování vody ještě v pořádku (byla přitom víc odlesněná než v současnosti). Například z povodí Veličky nad Strážnicí pochází záznamy o úplném vyschnutí řeky ve Velké nad Veličkou už z roku 1911 a 1922. Blízko k vyschnutí (biologové za takový stav považují přerušení proudění vody na povrchu toku, kdy zůstávají maximálně izolované tůně) měly přitom historicky i některé naše větší řeky jako spodní Dyje nebo Vltava v Praze, které se daly přejít suchou nohou. Život v řekách proto musel počítat i s alternativou takto extrémně nízkého průtoku či dokonce úplného vyschnutí.

V mnoha ohledech je však situace dnes jiná než před sto lety. Předně jsou průtoky na mnoha větších řekách daleko vyrovnanější díky více než stovce přehrad, které hydrologicky ořezávají jarní povodňové špičky a naopak nadlepšují letní minima. To je sice výhodné pro využití říční krajiny člověkem, ale z biologického hlediska nám chybí jarní rozlivy doplňující vodu do nivy a obnovující poříční tůně i pravidelné „povodňové čištění“ koryta od jemnozrnných sedimentů. Povodeň takto nezastupitelně vytváří a obnovuje mnoho mizejících habitatů, jako jsou třeba štěrkové lavice nebo padlé kmeny stromů, které jsou zcela zásadním biotopem nejen pro vodní organismy (např. úkryty ryb), ale i suchozemské bezobratlé pobřežní zóny či ptáky hnízdící na náplavech. Všechny tyto organismy v naší zarůstající krajině pomalu ztrácí šanci, jelikož obnažené části koryt nesvázaných řek byly jejich jediným domovem. Z tohoto pohledu vlastně sucho zvětšovalo plochu těchto jedinečných míst obnaženého dna a specializované druhy závislé na náplavech toho dokázaly využít. Bylo to ale v době, kdy ještě říční síť fungovala jako propojený organismus, jehož jednotlivé části spolu volně komunikovaly. Ani vyschnutí proto nemuselo příliš uškodit, protože existoval dostatek míst, kde přežít a odkud se do suchem zasažené řeky vrátit.

A proč název příspěvku „Živá suchá voda“? Ani pro tu pravou vodní havěť totiž nemusí být vyschnutí nepřekonatelnou překážkou. Příroda vybavila některé druhy schopnostmi, jak dočasnou ztrátu vody přečkat přímo na místě, třeba ve formě vajíčka či opouzdřené cysty (rezistentní druhy), nebo se rychle po znovuzaplavení koryta vrátit z míst, kde se dalo přežít. Takovýmto útočištěm (refugiem) mohou být například hlubší zavodněné vrstvy dna nebo blízký nevysychavý potok, čehož umí zase využít pružně reagující (resilientní) druhy. Překvapivě i u nás proto máme některé vodní bezobratlé, kteří vysychavé toky přímo preferují, třeba kriticky ohroženou jepici Electrogena quadrilineata. Ta se v České republice vyskytuje pouze na několika málo vysychavých tocích právě v Bílých Karpatech.

Příroda míní, ale člověk mění. Většinu toků jsme si napřímili, obehnali hrázemi, prohloubili či přímo vydláždili. Jen stěží bychom hledali v České republice tok, který by nebyl vybaven jezem či stupněm, malou vodní nádrží, rybníkem či přehradou (a o tom, jak rybníky a malé vodní nádrže dokáží sucho paradoxně prohloubit, jsme psali do Veroniky v roce 2016, č. 1). Obyvatelům vodních toků jsme tak nakladli do cesty mnohé překážky, které jim v případě vyschnutí toku znemožňují využít svých schopností již zmíněné rezistence či resilience. Jen stěží si dokážeme představit larvu vodního hmyzu, jak se zahrabává do substrátu skrz betonové dno, či rybu, jak překonává po znovuzaplavení celou kaskádu jezů a přehrádek. Také zbytkové tůně, tedy samozřejmý prvek toku s přirozenou morfologií, které slouží pro přečkání nepříznivých podmínek pro mnohé jeho obyvatele, jsme nahradili jednotvárným lichoběžníkovým profilem toku a ani vybetonovaná vývařiště pod příčným stupněm úlohu refugia plnit nedokáží. Neprostupné dno znemožňuje přítok chladné vody z pramenů ústících přímo do koryta, které by mohly podmínky v tůních v době sucha činit snesitelnějšími. Ani samotná okolní niva už s tokem příliš nekomunikuje, protože zahloubená řeka ji namísto pravidelného povodňového zavlažování paradoxně spíš odvodňuje.

Pokud byl podél toku navíc odstraněn doprovodný porost stromů a křovin, poskytující zastínění, můžeme v otevřených korytech vyschlého toku naměřit povrchové teploty až 50 ˚C (a ve Středomoří klidně i 70 ˚C), což výrazně snižuje šance na přežití organismů. Jestliže přičteme i další dopady lidské činnosti, jako např. organické znečištění, splachy živin a jemných sedimentů, mikroplasty, rezidua léčiv a další toxické látky, které jsou kvůli klesajícím průtokům méně ředěny (navíc vlivem rostoucí teploty vody může růst jejich fyziologický účinek), dostáváme poměrně smrtící koktejl. Plošná eroze zemědělské půdy, která je ve špatném stavu i kvůli nejvyšší míře scelenosti v rámci EU, zanáší navíc jemné póry v sedimentu. Ucpané dno tak zhoršuje přístupnost hlubších, dlouhodoběji zavodněných a chladnějších vrstev sedimentu, kde by mohli vodní bezobratlí sucho přežívat. Takovouto kombinaci podmínek pak stráví jen ty nejodolnější druhy českých potoků, zatímco o zbytek přijdeme.

V případě sedimentů však musíme zmínit i neblahou roli suchozemských všežravců, kterým člověk pomohl intenzivním zemědělstvím k exponenciálnímu růstu, což jsou divoká prasata. Ta se se změnou klimatu naučila podnikat masové nájezdy na vysychající potoky, ve kterých vyžírají bezobratlé ze dna vyschlých tůní, čímž dále prohlubují dopady sucha na jejich společenstva. Žádný potok totiž není oddělený od okolní krajiny a většinu našich chyb na suchozemských ekosystémech jen zrcadlí, nebo dokonce násobí.

Přestože bude vysychajících potoků do budoucna spíše přibývat, nemusíme pouze naříkat nad tím, které druhy z potoků při opakovaném vysychání trvale vymizí (a není jich bohužel málo). Můžeme totiž počítat s nově příchozími z jižní Evropy (nemyslím teď nepůvodní invazní druhy, ale jihoevropské druhy rozšiřující s oteplováním svůj areál na sever). Ty mohou nahrazovat naše ustupující druhy, ale zároveň udržovat alespoň částečně některé ekosystémové služby a funkce (třeba rozklad listového opadu jako zdroj pro další články potravního řetězce), které nám i vysychavý tok stále přináší. Pohled domácích na nově příchozí často nebývá příliš přívětivý, ale možná to můžeme zkusit bez předsudků, když na šířící se kudlanku si nakonec zvykli i mnohem severněji.

Existuje tedy recept na „živou suchou vodu“, která by stejně jako v pohádce o Jiříkovi vrátila těžce zkoušeným tokům život? Seznam ingrediencí je poměrně jednoduchý. Z našich studií vyplývá, že role sedimentů vyschlého dna u přirozeně zachovalých toků je nejméně stejně podstatná jako role zbytkových tůní, které navíc nemusí vydržet celou epizodu vyschnutí a splnit svou roli záchranného pásu. Klíčem k zachování velké části života řek (a nejen těch vysychavých) je obnova jejich co nejpřírodnějšího morfologického stavu (břehy a břehové porosty, sedimenty dna a jejich napojení na spodní vodu) včetně přirozené komunikace s nivou nejen za povodní, ale i v době sucha. Z tohoto hlediska je žádoucí úsilí o revitalizaci či renaturaci co největšího počtu regulovaných úseků, které sice samo o sobě do potoka vodu nevrátí, ale pomůže jeho obyvatelům přežít těžké časy.

Snaha o přivedení vody do suchého koryta za každou cenu (stavba nádrží či rybníků nadlepšují letní průtoková minima často jen teoreticky) může být kontraproduktivní. Nádrž totiž nezřídka výrazně zhoršuje kvalitu vody (eutrofizace z intenzivního chovu ryb, namnožení vodního květu včetně toxických sinic, silné prohřátí vody vedoucí ke ztrátě kyslíku, šíření nepůvodních druhů z rybníků do toků atd.). Navíc se může silným výparem za horkých dnů téměř celý přítok vody v nádrži odpařit a u samotných rybníků jsou možnosti nadlepšení průtoků v létě spíš hypotetické, neboť rybář rybám chybějící vodu přece nevypustí. Zásadnější, než za každou cenu nadlepšovat průtok z nádrže, je udržení propojenosti říční sítě, jejíž stále zavodněné části budou zdrojem obnovy života vysychavých koryt. Dalším důležitým typem opatření, které mohou vést ke zlepšení retence vody v půdě a snížení odnosu ornice z polí, jsou změny v zemědělské krajině, struktuře a velikosti jednotlivých půdních celků, změna v načasování a struktuře pěstovaných plodin atd. Mluví se o nich dlouho, ale dokud nebudou vymáhány, jako třeba erozní vyhláška, zůstanou jen deklarací na papíře.

Vodní toky (i ty vysychavé) a okolní krajina tvoří jeden celek, a pochopení vztahů mezi jeho částmi není v některých případech snadné, přesto však na komplexní řešení současných problémů naší říční krajiny nelze rezignovat. Některé kroky, často činěné v dobré víře, že povedou k nápravě „škod“ spáchaných suchem, tak mohou paradoxně (nejen vodním) ekosystémům ublížit. Před zbudováním přehrad a tisíců rybníků je proto oprávněné se ptát, co skutečně přinesou. Naopak méně nápadná opatření, jejichž význam není zejména laické veřejnosti na první pohled zcela patrný (některé revitalizace lze snadno přehlédnout, i když stály víc úsilí než nádrž), mohou mít zcela zásadní pozitivní vliv. Budoucí vývoj naší říční krajiny není jasně daný a jak nás naučila koronakrize, může být i v mnohém překvapivý. Fenomén sucha v něm však zřejmě bude hrát podstatnou roli a budeme se s ním muset naučit pracovat, i když snad jinými a lepšími způsoby, než to činíme nyní.


RNDr. Petr Pařil, Ph.D., a Mgr. Marek Polášek, Ph.D., jsou hydrobiologové, oba působí na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Pozn.: Pokud nám chcete při svých toulkách v přírodě pomoct posbírat potřebné údaje o vysychavých tocích, můžete si na svůj chytrý telefon zdarma nainstalovat z Google Play aplikaci DRYRIVERS a jakákoliv vyschlá koryta fotit do mezinárodní databáze.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu