VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bohatství druhů v přirozených společenstvech a genetická rozmanitost populací tvoří základ genofondu organismů na Zemi. Z hlediska definice není rozdíl mezi genofondem rostlin a živočichů a shodné jsou rovněž základní důvody pro jejich ochranu. Ochrana  genofondu rostlin a živočichů má také mnoho společných jmenovatelů, chápeme-li péči o přírodu jako komplexní ochranu celých ekosystémů. Vymření jednoho rostlinného druhu může způsobit vymizení až 30 druhů živočichů a zánik mnohostupňových rostlinných společenstev, jaká představují např. tropické deštné pralesy, by znamenal zkázu většiny živočišných druhů Země. Přesto má ochrana zoogenofondu různé rysy specifické, které vyplývají z vlastností charakteristických pouze pro zvířata a které se projevují zejména v některých odlišnostech strategie aktivní ochrany živočichů.

Světová situace ohrožení genofondu živočichů je, stejně jako u rostlin, hrozivá. Jenom z obratlovců vymizelo za posledních 400 let  přibližně 500 druhů a dalších asi 1000 druhů dnes stojí před bezprostřední hrozbou vyhynutí. Z území ČSSR vymizelo v posledních dvou stoletích 18 druhů obratlovců a v připravované československé Červené knize je zařazeno asi 56 procent původních druhů (všichni kruhoústí, 43 % druhů ryb, 72 % druhů obojživelníků, 77 % druhů plazů, 48 % druhů ptáků a 63 % savců). Asi u 13 % obratlovců je ohrožení hodnoceno jako kritické. U bezobratlých nejsou většinou k dispozici tak přesné údaje jako u obratlovců, ale nemáme důvody předpokládat, že by jejich situace byla lepší. Je až překvapující, jak se stupeň ohrožení fauny obratlovců v ČSR shoduje se stavem u vyšších rostlin.

K záchraně ohrožených druhů živočichů a k ochraně jejich genofondu je možné formulovat několik obecných doporučení:

Prohloubení znalostí o biologii populací a druhů

Základní podmínkou úspěšnosti ochrany je důvěrná znalost biologických vlastností druhů a ekologických nároků populací. V těchto znalostech však stále existují početné mezery. U mnoha skupin bezobratlých živočichů neznáme ani základní druhové složení fauny na území ČSSR a znalosti a rozšíření jednotlivých druhů nejsou zdaleka dokonalé ani u tak dobře prozkoumané skupiny, jako jsou obratlovci. Slovo genofond se v posledních letech stalo velice často používaným termínem, ale málokdo si uvědomuje, že konkrétní poznatky o genofondu velké většiny živočišných druhů jsou velice chudé a nezřídka zcela chybí. Na celém světě existuje pouze o něco více než sto druhů živočichů, u kterých můžeme tvrdit, že máme určitou představu o jejich genetické struktuře. Klasické metody srovnávací morfologie a morfometrie umožnily získat základní poznatky o druhovém složení fauny v různých oblastech světa, ale pro poznání dědičné vnitřní „architektury“ populací a druhů mají asi stejný význam, jako pazourkový pěstní klín pro studium konstrukce digitálních hodinek. Mnoho dluhů existuje také ve znalostech ekologických vztahů a nároků. Není proto zřejmě přehnané tvrdit, že někdy ani nevíme, co vlastně chráníme a jestli to vůbec děláme dobře. Úloha odpovědně organizovaného vědeckého poznávání je v těchto souvislostech zcela jednoznačná.

Zlepšení ochranných podmínek ve volné přírodě

Původní příroda Země byla pozměněna všestranným civilizačním tlakem člověka a naše planeta je dnes pokryta mozaikou územních celků, jejichž přirozený charakter je v různém stupni setřen. Přírodně nejzachovalejší celky jsou zpravidla vyhlášeny za rezervace a v nich se soustřeďuje největší část zbývajícího bohatství genofondu živočichů. Jednotlivé rezervace jsou obvykle vzájemně izolovány a představují ostrovy a ostrůvky v území silně ovlivněném entropickými faktory. Zachování přirozených ekologických poměrů v rezervacích je především problémem ekonomickým. Pokud se podaří přirozený charakter rezervací zachovat, bude to znamenat záchranu mnoha živočišných druhů, zejména bezobratlých a málo pohyblivých obratlovců. Již dnes si však odborníci uvědomují, že ani největší rezervace světa nebudou schopny dlouhodobě zabezpečit existenci některých velkých a pohyblivých druhů obratlovců, a to ani za předpokladu, že ekologické podmínky v těchto chráněných územích se nebudou zhoršovat. Vyplývá to z některých zákonitostí populační genetiky, ze kterých bylo odvozeno, že pro krátkodobé zachování základní rozmanitosti genofondu a životaschopnosti je nutná populace, která obsahuje minimálně 50 jedinců a pro dlouhodobé přežití je nezbytná populace s nejméně 500 jedinci. Z různých důvodů budou muset být tyto teoretické minimální početnosti ve skutečných populacích ještě několikanásobně větší. Při zvážení prostorových nároků například velkých šelem pak docházíme k závěru, že minimální populace těchto druhů se prostě „nevejdou“ ani do té největší rezervace. Život velkých zvířat v chráněných územích proto bude muset být člověkem ovlivňován a do jisté míry řízen prostřednictvím pravidelné výměny jedinců mezi jednotlivými rezervacemi a cestou dalších umělých zásahů, které zamezí ochuzování genetické rozmanitosti. Je proto nutné uvažovat nejen o ochraně potřebných stanovišť, ale také o populačně genetických programech, které budou řešit problémy malé populační velikosti. Tento požadavek je aktuální i pro ochranu velkých obratlovců v národních parcích a chráněných krajinných oblastech v ČSSR. 

Výchova a osvěta

Výchova a osvěta jsou důležitým nástrojem k odstraňování různých předsudků a pověr a k vypěstování přirozeného vztahu lidí k přírodě i ke zvířatům. Z výchovné práce je lépe vynechat různé emocionální argumenty a soustředit se raději na věcně podložené a názorné doklady. Přemíra osvěty asi spíše škodí. Čím větší bude počet červených seznamů a podobných hodnocení (často si vzájemně odporujících), zpracovávaných pro každou systematickou skupinu a každou sebemenší oblast, tím nižší bude význam, který budou podobným dokumentům přikládat odpovědné orgány.

V rozvojových zemích musí osvětě a výchově předcházet řešení problémů sociálních a ekonomických. Na domorodce z afrických nebo jihoamerických pralesů bude nesnadné výchovně působit, aby nepojídali maso opic a nenarušovali tak genofond vzácných a ohrožených druhů, pokud jim nenabídneme jiný zdroj bílkovin k výživě. Řešení těchto otázek není ovšem jen záležitostí samotných rozvojových zemí, ale je to úkolem a morální povinností všech vyspělých zemí světa.

Chov ohrožených a vzácných druhů v zajetí by neměl být chápán jako poslední prostředek k záchraně vymírajících druhů, ale také jako preventivní metoda aktivní ochrany. Úspěšný chov v zajetí by měl nalézt přirozené pokračování ve zpětném vypouštění jedinců do volné přírody. Příkladem je projekt na reintrodukci divokých koní Převalského v Mongolsku, jehož realizace se patrně dočkáme v několika příštích letech. Vypouštění zvířat odchovaných v zajetí je spojeno s mnoha těžkostmi a hlavním problémem je asi okolnost, že stále častěji již není kam vypouštět, protože přirozené biotopy druhů nenávratně zmizely.

Při vlastním chovu v zoologických zahradách vyvstávají také problémy finančního rázu. Předpokládá se, že v nedaleké budoucnosti bude nutné chovat v zajetí asi 2000 druhů obratlovců, abychom zabránili jejich úplnému vyhubení. Populačně genetické nároky jsou pochopitelně stejné u populací v přírodě i v zajetí a k dlouhodobé záchraně druhu je nezbytné chovat alespoň několik stovek jedinců. V dnešní době jsou světové zoologické zahrady schopny chovat v tomto počtu necelou tisícovku obratlovců. Chov v zajetí je finančně neobyčejně náročný. ZOO v San Diegu vydává např. ročně 250 000 dolarů na udržení chovu skupiny vymírajících kondorů kalifornských. Záchrana jednoho průměrného ptačího druhu odchovem v zajetí přijde podle skromného odhadu na 5 milionů dolarů. Světový fond ochrany přírody (WWF) přitom disponuje ročně částkou asi 2,5 milionu dolarů, které je možno věnovat na projekty záchrany druhů Světová zdravotnická organizace (WHO) pro srovnání vynaloží v příštích 18 měsících 98 milionů dolarů na osvětovou činnost v rámci boje s nemocí AIDS. Tímto srovnáním pochopitelně nemá být zpochybňována oprávněnost vynakládání prostředků na zlepšení zdravotní situace lidstva, je to však názorný  příklad nerovnoměrnosti vkladů, které lidská společnost věnuje na řešení různých významných problémů. Částečné řešení ekonomických problémů chovu zvířat v zajetí lze vidět v technikách dlouhodobého uchovávání gamet, embryí nebo tkání živočichů v genových bankách a v zakládání tzv. zmrazených ZOO.

I když se úsilí o zachování genofondu živočichů setkává s mnoha těžkostmi a úskalími, není nutné se uchylovat k nekonstruktivnímu pesimismu. Cesty k řešení jsou v zásadě známy a uvědomění si překážek je pro konečný úspěch spíše výhodou.