VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a jen Bůh se vznášel nad vodami.
Genesis 1:2

Bylo to na začátku prvního programovacího období operačního programu Životní prostředí a chystali jsme snad vůbec první studii přírodě blízkých protipovodňových opatření v krajině. A hned nám připadl nelehký úkol, projednat převratnou změnu přístupu k vodním tokům s hospodařícími zemědělci. A když už, tak už, skočili jsme do toho rovnýma nohama přímo na Hané. To byl vskutku prubířský kámen. Bylo jasné, že kdo přesvědčí Hanáka, aby řece věnoval kus půdy, toho už pak nic nezastaví. Vybaveni pečlivě sestaveným seznamem hospodařících subjektů, dobře vypodloženou argumentací, profesionálním úsměvem a odvahou jsme vyrazili na okruh vyjednávání. Na začátek jsme vybrali rovnou největší zemědělské družstvo v regionu. Nečekali jsme žádné vřelé přivítání, a tak nás nepřekvapilo, když jsme byli odkázáni do hloubi oprýskaného likusáku, kde jsme na konci chodby zaklepali na dveře referentky správy majetku. Netušili jsme, že tím vstupujeme do jiného světa. Majetkové záležitosti jsme probrali během minuty: „Když bude dobrá cena, prodá i Hanák“, a začali se bavit o řekách, o krajině nebo o tom, jak voní jaro. Řeč se stočila také na to, jak je v hanácké zemědělské pustině těžké najít pěkné místo, kde by si člověk mohl vychutnat první jarní paprsky. A právě k tomu se vázal příběh, který jsme si toho dne v šedivé kanceláři vyslechli:

První jarní den jsem se natáhla na mez u řeky. Najednou vidím, jak se po prašné cestě blíží blikající sanitka. Co tady asi může hledat? A ona si to míří směrem ke mně, nejenom směrem, zastavuje přímo u mne. Z auta vyskáčou dva lapiduši a prý: „Kde že je ta mrtvola?“ Vysvětluji jim, že tady jsem jenom já a žádnou mrtvolu jsem neviděla, že tady ležím na trávě a vychutnávám první jarní slunce. Tak snad, že by to někoho zmátlo? „To nás nezajímá, my máme nahlášenou mrtvolu. A pokud tady není, tak naložíme vás a odvezeme do Kroměříže (tam je psychiatrická léčebna, poznámka autora).“ Už to vypadalo, že mne do sanitky narvou násilím, nakonec jsem musela zavolat policejní hlídku, která mi kupodivu potvrdila, že ležet na louce není zločin, trestný čin a dokonce ani přestupek. Když policejní auto zmizelo za obzorem, otočil se ke mně zřízenec od záchranky: „Tak paní, šup do sanitky!“

Tak to byl tedy příběh. Šli jsme projednávat pozemky a potkali místní šamanku pronásledovanou lékařskou záchrannou službou. Tohle tvůrce metodiky přírodě blízkých protipovodňových opatření neočekával. A to bylo ten den zastavení první.

Po družstvu jsme se vypravili k samostatně hospodařícímu zemědělci. Dny byly v tom období roku ještě krátké, a tak jsme do hospodářského areálu přicházeli už za šera. Mizející světlo pomalu opouštělo bizarní siluety propletených hromad trosek zemědělských strojů, které jsme po cestě míjeli. Šerosvit jim propůjčoval zvláštní až magickou krásu. Pak nás hospodář zavedl do kanceláře (opět). Hospodář byl podsaditý s nepoddajnými trsy rezavých vlasů a vousů a z pracovního oblečení bylo znát, že hnůj je tento rok zvláště kvalitní. Posadili jsme se na rozvrzané židle mezi sektorový nábytek, který už pamatoval lepší časy. Jeho žena, v oblečení s ním držela krok, nám nabídla čaj a k tomu i něco ostřejšího z domácí produkce. Opět jsme čekali odpor, ale hovor se hned stočil na to, jak se snaží na svých polích do krajiny vracet život a jak moc by jim revitalizovaná řeka pomohla. Jak na svých koních vyráží na několikadenní vyjížďky, aby co nejlépe poznali cíp země, na kterém hospodaří. Možná jsem měl mysl excitovanou ještě z prvního setkání, nebo to zapříčinila druhá sklenička destilovaných švestek, ale jak vyprávění pokračovalo, tak se mi v té potemnělé kanceláří tito manželé v ušpiněných montérkách zdáli jako dva andělé strážní s křídly roztaženými od kraje ke kraji polí. A to bylo zastavení druhé.

Na třetí zastavení jsem čekal několik let. Poslední přednášku na letošním 7. ročníku konference nazvané Jak zadržet vodu v krajině, kterou spolupořádala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, měl zemědělec Michal Hrdlička. Z jednoho konce jeho hospodářství v malebné krajině okolí Brníčka je vidět na horu Praděd, z druhého na řeku Moravu. Za své největší vítězství považuje, že na svém statku začal zadržovat vodu: „Dřív tady zemědělci odvodnili příkopem pozemky, tak jsem vzal bagr a udělal tady kaskádu žabích tůní. Ale nejlepší investice do zadržování vody v krajině jsou děcka, ty vidí, že ve vodě mají žít žáby, že voda se má zadržovat a když je sucho, tak naše ovce nemají co žrat. Já, na rozdíl od všech vás ostatních, pocházím ze zemědělství, a nerozumím si tady s tou akademickou sférou, hlavně nemám čas vysedávat na internetu a vypracovávat žádosti o dotace. Pro mne je fakt nejjednodušší vzít telefon a zavolat sousedovi Béďovi, co má bagr. Za osm set korun na hodinu mi vykope tůňky, které já si tam předtím vykolíkuju v dešti. Běhám tam jak blázen v dešti a sleduju, kudy mi ta voda odtýká z pozemku.“ V této chvíli my všichni, co celé dny smolíme projekty, sháníme povolení a vyplňujeme žádosti o dotaci, bledneme závistí a kroutíme pochybovačně hlavou. Jenže ty naše projekty stojí miliony a on to dělá jen z lásky, takže skoro zadarmo. A přesto to funguje a dokonce lépe.

Naše země je někdy pustá a prázdná, pro mne se ale nad krajinou místo boha vznášejí hrdinové tří mých zastavení; tak snad neskončíme v tmavé propasti.

David Veselý