Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Kraj, který miluji


Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33
Brodečka.
Brodečka. Foto Josef Synek

Motto:
Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
(V. Nezval, Na břehu řeky Svratky)

Nedávno jsem vyprávěl jednomu svému známému, jak jsem vezl z Brna do Brodku u Prostějova dvě stopařky. Mám-li totiž volné místo, beru každého „kdo zamává“. Můj spolubesedník zvážněl a pak se mě zeptal, zda se nebojím brát stopaře. A moje odpověď „kam bych přišel, kdybych se měl bát lidí“ ho očividně neuspokojila.

Mám lidi rád. Pocházím z jedné malé vesničky na Balkáně, v egejské Makedonii, kterou občanská válka vymazala z mapy i z povrchu zemského. Nikoli však z mé paměti. Nosím ji s sebou, protože jsem tam prožil třináct let svého dětství. Osm z nich bylo válečných.

Často jezdívám na venkov. Do manželčiny rodné vsi. Když jsem tam přijel poprvé před mnoha léty, její maminka nás uvítala krásným hanáckým „tak još ste toť?“. Oblíbil jsem si od té doby hanácké nářečí a především zdejší lidi. Žil tu například starý pan Menšík. Zemřel v devětadevadesáti. Chystal se na oslavu stovky. Sedával na lavičce před svým domkem a pozoroval kolemjdoucí. Na otázku, co dělá, odpovídal, že vyhlíží „nějakó robo“. V sedmadevadesáti mi vyprávěl vymyšlenou legendu o Gagarinovi, jak slétl s raketou nad jeho rodnou ves. Menšík dovedl vyprávět poutavě a zajímavě, mistrně fabuloval insitní příběhy a hlavně neustále vtipkoval a žertoval. Připadal mi opravdově lidský, náramně životně stabilní, pevná konstituce ducha, jak by asi řekl mnohý intelektuál.

„Vy jste takový veselý,“ řekla mi šestaosmdesátiletá babička Pospíšilová ve frontě v Masně, když jsem jí vyprávěl, co si uvařím k obědu a že si často vařívám sám. Že prostě rád vařím. A vyslechl jsem celý její životní příběh, mnohdy krutý a hořký. Byl v něm jenom sem tam záblesk radosti a štěstí. Obdivoval jsem její prostotu a její vůli intenzivně žít. Takové sousedské hovory s místními obyvateli násobí krásu kraje.

Žiji sice od svého příchodu do Česka mnoho desítek let ve městě, ale stále ve mně zůstalo (jako v každém z nás) kus venkovského chlapce. Když přijedu do Otaslavic, chodívám často k potoku poslouchat splav, sekám dříví, ryji na zahrádce a věnuji se svým koníčkům. Sbírám staré zvonky a zvonce a zvoním si na ně, protěže mi připomínají dětství a dobu, kdy jsem jako dítě pásal ve své rodné vsi ovce.

Nejsem přirozeně sám, kdo obdivuje přírodu. Čím jsem starší, vnímám přírodu hlouběji, niterněji, cítím se s ní být více spřízněn. Miluji čerstvý vzduch, vůni jarních květin a ticho deště. Miluji také letní bouřky provázené deštěm. Jakmile se začne blýskat a hřmít, vybíhám na dvorek a pozorně sleduji rychle probíhající změny na obloze. Nejraději se na oblohu dívám, když to začíná zdánlivě zcela nevinně. Nejprve se dva mraky k sobě přiblíží jako milenci, vzájemně se dotknou, v tom se v nich probudí nesmírná síla, začne to jiskřit a bouřit. A po milování, po splynutí mračen, se obvykle spouštějí husté provazce oblačných slz. Stoupám si pod ně a nechávám se jimi chladit a hladit. Je mi nesmírně dobře a tiše jim děkuji za tu krásu.

Za teplých letních dnů a častěji za časných podzimních jiter se všechny kontury protějšího lesa, polí a zahrádek, které vidím z oken a ze dvorku našeho domku, ztrácejí a splývají pod jemným oparem mlhy. Uklidňující je hukot splavu nedaleko opuštěného Stehlíkova mlýna. V takových okamžicích mě všechno kolem dojímá svým mlčenlivým kouzlem, do něhož jen tu a tam vstupuje štěkot dvou sousedových psů. I to mi připomíná mé dětství.

Rád chodím na dlouhé procházky. Vydávám se do otaslavských lesů a v duchu rozmlouvám se stromy, vzrostlými smrky, které svádějí svůj vertikální boj o vodu, vzduch a slunce. Rozmlouvám s ptáky. Tiše, abych je nevyrušil a nemusel litovat, že přede mnou odlétají.

Zjara nebo v létě zase vycházím brzy ráno na dvorek a poslouchám neobvyklý ptačí koncert: cvrlikání, pípání, melodické volání i „milostné serenády“ a něžné zvuky námluv. V té chvíli jsem rád, že jsem jenom nadšený posluchač a že nejsem třeba ornitolog a že nejsem aspoň jednou profesionálně zatížen. Takto mohu vnímat jejich zpěv jako vystoupení mnohočlenného sboru. Jilmy, jasany a javory na svahu pod naším dvorkem, vrby a olše u potoka, na který se dívám a kterému naslouchám z výšky podkrovní světničky, se často ve vánku rozeznívají jako doprovod ptačího zpěvu.

Miluji západy a východy slunce. Východ mi připadá jako otevření obrovské brány života, která se rozprostírá až k Hostýnským vrchům, viditelným, když je po dešti, a ještě dál na východ snad až k Beskydám. A západ slunce? Básník by asi řekl: nachový, rudý, ruměný, růžový. A měl by jistě pravdu. Je to poezie, kterou tvoří hasnoucí světlo nad kobylnickým lesem, jejž mám celý den před očima. Zapadá slunce, aby mohlo probudit lidi na druhé půlce zeměkoule, a ustupuje romantickým obrazcům z vycházejících hvězd.

Někdo má rád krásnou jihočeskou krajinu, Šumavu, můj přítel a kolega má svůj domov ve vlídné a domácké Českomoravské vysočině, jiní obdivují Jeseníky nebo milují lučinaté a v zimě zasněžené Beskydy. To všechno je tato země. Já si však téměř každý týden očima přisvojuji ze dvorku selského domku v Otaslavicích Obrovu nohu a Kopaniny, pole naproti a údolí říčky Brodečky. Protože jsem ta místa mnohokrát prochodil a vlastníma rukama ohmatal. Tu jsem se naučil vidět a vnímat, kolik je krásy kolem. Ale také soustředěně pracovat. Kdysi se jednou herec Jaroslav Moučka v televizním Křesle pro hosta vyznával mj. ze své lásky k domovu: „Narodil jsem se sice ve Studené u Telče, ale mým domovem je Praha. Domov totiž máme tam, kde pracujeme a kde pracujeme rádi.“

Zmínil jsem se na začátku tohoto vyprávění, že jsem z Balkánu. Ale kolik spisovatelů, tvůrců, vědců a umělců se jinde narodilo a jinde se usadili a rádi pracovali. A tam, kde žili a pracovali, tam se cítili opravdu doma. A tam je také považovali za své rodáky. Proto i já snad mohu s Aristotelovým žákem Menandrem, největším dramatikem tzv. nové atické komedie, říci, že „cizinci sluší zachovávat místní zvyk“ a že „člověku šlechetnému je každá země vlastní“. A s Menandrovými potomky prohlásit, že „eki opu zis, eki patris“, neboli tam, kde žiješ, tam je tvá vlast, tvůj domov. V této zemi, v tomto koutku Hané s překvapením objevuji nové a nové podoby své rodné vsi i nového domova. Znovu a znovu se mu obdivuji, znovu se do něj zamilovávám jako do své první lásky a zamýšlím se sám nad sebou, nad svou dosavadní prací, nad tím, jací budou ti, kteří přijdou po nás.

Někdy trvá desítky let, než v člověku definitivně uzraje vědomí, že tenhle kout země by nevyměnil za žádný jiný na světě. Jezdívám do Otaslavic proto, že se odtud vracím nejen odpočatý, ale také duševně obrozený. Rád tu pracuji. Píšu nebo opravuji střechu. A cítím se tady veselejší, svět a lidi kolem sebe pozoruji s úsměvem. Rád tu přijímám návštěvy svých příbuzných a přátel. Pracovní den i okamžiky, kdy se pouze těším okolní přírodou, se mi tu zdají kratší. A se spisovatelem Bohumilem Říhou bych mohl i já říci, že sem jezdím proto, abych se tu setkal „se svým krajem, se svými lidmi, se svou dobou i sám se sebou“.


Prof. PhDr. Ivan Dorovský, DrSc., (1935), prof. h. c., balkanista, emeritní profesor Ústavu slavistiky FF MU. Do Československa přijel jako třináctiletý s transportem dětí z řecké (egejské) Makedonie, kde probíhala občanská válka.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu