VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Všichni nejspíš známe zaoblené valouny, které je schopna z různých hornin opracovat voda, ať už omíláním v korytech dravých řek, nebo prudkými, neutuchajícími údery příboje na mořských pobřežích. Stránky Veroniky (č. 2/2020) informovaly rovněž o bludných balvanech, kterým pro změnu ledovce otupily hrany a rýhovaly rovné plochy. Někoho však třeba překvapí, že ani vítr nezahálí a dokáže být zdatným kameníkem, ačkoliv ve srovnání s vodou či ledovci působí poněkud nehmotně.

Prudký vítr zdvihá ze substrátu písek a prach. Těžší zrnka písku nutí poskakovat po zemi nebo je pohání těsně nad jejím povrchem. Lehčí prach zvedá a unáší nad terénem v podobě mračen. Přitom pískovými i prachovými zrnky neúprosně naráží do vystavených ploch ostrých kamenů a bloků i zaoblených valounů a balvanů. Větrem zkoušená strana každého kamene je pískem i prachem ohlazena jako brusivem. Obroušená strana se s tou částí kamene, která nečelila větru, stýká ostrou hranou nebo hranami. Tyto hrany daly větrem ošlehanému kameni i název - hranec. Vítr neušetří žádnou horninu, i když nejsnadněji opracovává úlomky tvrdých hornin bohatých na křemen nebo hornin jemnozrnného charakteru. Proto větrné opracování pozorujeme hlavně na jemnozrnných pískovcích, kvarcitech (kvarcit vznikl přeměnou pískovce) nebo rozmanitých sopečných horninách (vulkanitech). A na úlomcích a valounech samotného křemene pochopitelně také. Ovšem poryvy větru se podepisují i na žulách, rulách, slepencích a jiných horninách.

Aby mohl vítr tvarovat kamení na zemi, nesmí mu překážet vegetace. Ta by totiž brzdila poryvy i zachytávala písčitoprachovité brusivo. Povrchový substrát nemůže být ani podmáčený, jinak by přilnavost vlhkých zrnek neumožnila odvátí písku ani prachu. Vítr proto působí jen v suchých oblastech bez souvislého rostlinného krytu. Ideální jsou pouště teplých podnebných pásem nebo polární, studené pustiny. Účinkem radikálních rozdílů denních a nočních teplot v tropickém a subtropickém pásmu a silného mrazu v polárním pásmu dochází v těchto oblastech k rozpadu skal na úlomky. Materiál pro větrný obrus je připraven. Stačí, aby začalo foukat. Hrance ve vrstvách starých sedimentů prozrazují geologům, že v době vzniku zkoumaných sedimentů bylo v dané oblasti sucho a především větrno. Hrance tak patří mezi ukazatele podnebí v geologické minulosti.

Kdo by zatoužil sledovat tvorbu dnešních hranců, musel by si sbalit velkou krosnu na cestu do Afriky či až na Antarktidu. Skromnějším z nás, kteří se spokojíme s opravdu nedávnou geologickou minulostí, postačí malý baťůžek. Vydáme se na severní úpatí Rychlebských hor, do Žulovské pahorkatiny. Hrance zde najdeme takřka na každém kroku. V několikakilometrovém okruhu kolem Smolného vrchu, známé to lokalitě Venušiných misek, leží na povrchu polí, ve vývratech stromů a na agrárních haldách nespočet hranců. Jak je to možné?

Během kvartéru, školně řečeno čtvrtohor, prožila Žulovská pahorkatina několik dramat. V elsterské ledové době, zhruba před 460-400 tisíci lety, ji pokryl pevninský ledovec, který se rozrostl ze Skandinávie až na severní úbočí Rychlebských hor. Když roztál, zůstala pahorkatina pokryta ledovcovými nánosy - morénami a uloženinami řek a potoků, které z ledovce vytékaly. Jednalo se hlavně o směsi písku, štěrku i prachu, s valouny a balvany rozmanitých skandinávsko-baltských hornin, mezi nimiž nechyběly jemnozrnné vulkanity, pískovce a kvarcity. V následujících ledových dobách (sálské a viselské) ledovec do Žulovské pahorkatiny již nedosáhl, zastavil se dále severněji. Avšak klid kraji nedopřály řeky, které se prohlodávaly rychlebským hřebenem, aby se roztékaly po jeho severním pahorkatinném úpatí. Z hor vynášely značné množství materiálu, tentokrát přirozeně s valouny rychlebských hornin, mj. kvarcitů a křemene. Značnou plochu podhůří pokrývaly nánosy ledovce a s ním spojených vodních toků, nebo náplavy horských řek, tedy celkem miliony a miliony valounů často jemnozrnných a pevných hornin i křemene, uložených v písčitém či prašném loži. Mráz ledových dob trhal skaliska, rozpukával valouny i drolil žulu budující Žulovskou pahorkatinu, a tak přispíval k rozhojnění kamenité suti i písčitých zvětralin.

Během ledových dob občas převládlo sice stále studené, leč suché a větrné podnebí. Příčinou byl pevninský ledovec, který, a to i v časech, kdy až k nám nedosáhl, rozprostíral se od severního okraje Skandinávského poloostrova do středního Polska a Německa. V ledovci vázaná voda chyběla v mořích, jejichž hladina klesla i o více než 120 metrů. Větší rozloha evropské souše posílila kontinentální charakter klimatu ve střední Evropě. Nad pevninským ledovcem se vždy usadí atmosférická tlaková výše. Z plochého temene ledovcového štítu k okrajům vanou rychlé a studené katabatické větry, nasávané tlakovými nížemi kolem ledovcového štítu. Dnes tyto jevy probíhají např. v Antarktidě. Nejinak tomu bylo v případě pevninského ledovce, zakrývajícího severní polovinu Evropy. I z jeho temene padaly na jih katabatické větry. V koridoru vymezeném okrajem pevninského ledovce v Polsku a Německu a našimi severními pohořími se stáčely k východu a vanuly podél horských hřebenů. Také pod Rychlebskými horami bylo pořádně větrno. Přízemní poryvy vzduchu zvedaly písek a prach z ledovcových nánosů i opuštěných říčních koryt, a rovněž tak z rozpadlého žulového skalního podkladu. Unášenými zrny vichr bičoval kameny na povrchu terénu a obrušoval je do podoby hranců. K prašným a písčitým bouřím se občas přidaly sněhové vánice, šlehající kameny spoustami miniaturních ledových krystalků.

Vystavoval-li kámen větru jednu stranu, pak vznikla jediná plocha. Pokud byl kámen mnohoboký, vítr na něm vyhladil více ploch a tím vytvořil i více hran. Odvátím sedimentu z terénu docházelo k destabilizaci kamenů na tomto substrátu ležících. Kameny se vychýlily, někdy i převrátily, a vystavily větru dosud netknuté strany. Tak lze vysvětlit poměrně častý jev větrného opracování kamenů ze všech stran. Samozřejmě větry měnily své směry v závislosti na terénu, což rovněž vedlo k obroušení několika ploch a vzniku vícestranných hranců. Těsně nad zemí vířící vzduch navíc ozdobil mnohé hrance kráterovitými jamkami.

Žulovská pahorkatina leží dnes spíše v závětří Rychlebských hor. Pokud ji navštívíte, a bude zrovna nepříjemně foukat, koukejte se na zem kolem sebe. Určitě spatříte hrance, které vám připomenou, že kdysi zde fičelo mnohem divočeji. A bydlíte-li od Žulovské pahorkatiny daleko, třeba ve středních Čechách, pozorně sledujte půdu pod nohama i tam. Vichry ledových dob totiž ošlehaly valouny starých říčních nánosů nebo kamenitou suť nejen podél okrajových hor, nýbrž i v našem vnitrozemí.

Článek vznikl v rámci výzkumné činnosti Vlastivědného muzea Jesenicka (VMJ_GEO_KV). Martinu Lulákovi z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích děkuji za poskytnutí fotografie z Antarktidy. Za konzultaci textu vděčím Danielu Nývltovi z Masarykovy univerzity.

Mgr. Martin Hanáček, Ph.D., geolog, Vlastivědné muzeum Jesenicka.