|
Vstup pro předplatitele: |
— dnes 25. listopadu 1979 —
neříkat už nadále stromům stromy,
nýbrž nazývat je jmény:
pravými, smyšlenými, přezdívkou,
nikdy ne nadávkou:
Nazdar, jeřábe před oknem,
dočkáš se letos zase kvíčal?
Čao, kočičí jabloni na dvorku!
Sníš, hruško, o budoucích rydlech?
Smrky se jmenují
Nicolas, Henri, René.
Keř pámelník volá
po komolení,
i slovo se dá rozšlapat.
Jilmy, vydržte.
(Ludvík Kundera)
Když jsem s prací v „koniklecové hlídce“ začínala, často se mi stalo, že lidé reagovali slovy jako: „A nepřeháníte to trochu… to už je snad trošku moc, ne… nepřehánějte!“ Byla jsem z toho mírně na rozpacích a zviklaná. Je to opravdu potřeba říkat lidem, aby nedělali krok z cesty? Vždyť se přece zas tolik nestane. Postupem času jsem ale názor změnila.
Při své první směně jsem si všimla místa, kde bych mohla stát snad pořád. Dva metry od cesty rozkvétal překrásný trs konikleců. A nebyla jsem jediná, kdo se nad ním rozplýval. Snad každý, kdo šel kolem, zajásal a potřeboval si ho vyfotit. Pro pěknou fotku udělal dva kroky z cesty. A další a další a další… Z tohohle místa bych mohla lidi vyhánět celý den. Když jsem přišla po pár dnech, všimla jsem si, jak je přes naši snahu tráva kolem krásného trsu ušlapaná.
A po třech dnech další směna. Místo před trsem už bylo odkryto na holou půdu, a navíc lidem už šlo dost těžko vysvětlit, že to není pěšina. Za několik dní už to na první pohled pěšina byla a eroze půdy mohla směle pokračovat, o pošlapaných poupatech konikleců kolem ani nemluvě. Toto místo samozřejmě nebylo jediné, podobné věci se vlastně dějí v celé rezervaci.
Kristýna Bradáčová
Více v předchozím článku V. Jurka: Pandemická situace v chráněných územích.