VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co mají společného Dehtáry, Smolotely, Flusárna a Uhlířské Janovice? Názvy jim dala již pozapomenutá lesní řemesla, která se několik stovek let měnila jen málo a s nástupem industrializace zanikla během několika generací. Přesto byla svého času klíčová a bez jejich výrobků by se neobešli ševci, koželuzi, pivovary, hutě všeho druhu, mlynáři ani řezníci. Řeč je o výrobě drasla, o pálení dřevěného uhlí, dehtářství a kolomaznictví. Tyto práce se otiskly do jmen míst, lesů a krajiny.

Všechna tato řemesla využívají jako hlavní surovinu dřevo a různými postupy z nich vydobývají určité složky. Kvůli snazší dostupnosti suroviny - a někdy i zápachu, který výrobu provázel - se obvykle provozovala přímo v lesích, u samot nebo alespoň v uctivé vzdálenosti od sídel. Řada postupů a produktů byla známa již v pravěku a během dalších stovek let došlo jen k poměrně malým změnám, které přispěly k efektivitě a preciznější produkci. Zvláštní postavení zde má draslářství, technologicky nejsložitější obor lesních řemesel, který za cenu odstranění prakticky všech organických složek z dřevěného popela loužením a následným odpařením vody získá nepatrný díl složky anorganické - uhličitan draselný, tedy potaš neboli flus. Výroba dřevěného uhlí, smol a dehtů je oproti tomu práce se dřevem a s ohněm, přesněji řečeno žárem. Působením vysokých teplot za omezeného přístupu kyslíku dojde k rozkladu dřeva a podle kýženého produktu se upřednostnil vznik frakce pevné (dřevěné uhlí) nebo kapalné (smoly, dehty). Je nutné podotknout, že prakticky stejné postupy se stále používají - v podobě původní (pálení dřevěného uhlí např. na Balkáně) nebo v podobě moderní, kdy retortová pec na suchou destilaci používá stejný princip jako staré pece smolařské. A bez potaše se neobejdou ani současné sklárny.

Vzestup a pád uhlířů

Dřevěné uhlí má za sebou mnohé: Umožnilo zpracování kovů a bylo u počátku doby bronzové (a všech následujících), je základní složkou střelného prachu, dezinfikuje, používá se do filtrů a s malou úpravou jako Carbo medicinalis skvěle funguje při trávicích obtížích. Na druhou stranu jeho výroba pro potřeby hutí stála za devastací lesů, zejména krkonošských, ale podepsala se i na šumavských hvozdech. Dřevěné uhlí je vlastně dřevo zbavené žárem vody a těkavých látek a přeměněné na téměř čistý uhlík. Při spalování je proto výhřevnější a lépe drží žár. Pálení dřeva v „hromadách“ alias milířích se věnovali uhlíři, kteří měli k ruce pro méně odborné práce řadu pomocníků. V nejlepších časech vyráběli uhlí ve vlastní režii, kdy sami vytěžili pronajaté lesní pozemky, zajistili zpracování i distribuci. Na pálení se hodilo nejlépe dřevo těžené v zimě (bez mízy a tedy zbytečné vody), jeho druh a kvalita ovlivňovaly stavbu milíře i proces výroby. Na vhodném místě uhlíř vztyčil krále, samotné jádro milíře: do země zarazil několik kůlů a prostor mezi nimi vyplnil hořlavým chvojím. Kolem něj přišly polena nebo pařezy uspořádané do tvaru kužele. Milíř pak dokončil omazáním hlínou smíchanou se sazemi a obložením chvojím a klestím. Pouze nahoře (a podle místa zážehu někdy i dole) zůstaly otvory. Po zapálení a prvním zahoření uhlíř otvory ucpal, aby dřevo uvnitř nehořelo, ale uhelnatělo. Podle množství a barvy kouře se dalo odhadnout, co se uvnitř děje a přísun kyslíku zvýšit nebo snížit. Celé pálení trvalo podle velikosti hromady i několik dní. Po vychladnutí milíř rozebral a uhlí odvážel zákazníkům, nejčastěji hutím kovovým i sklářským, kovářům, papírnám, ale používalo se také v domácnostech, třeba do žehliček zvaných parník. Uhlíři měli zvláštní znalosti i život a byli někdy téměř ztělesněním lesní i lidské moudrosti a síly. Velkou ránu jim zasadilo soustředění výroby do měst, kdy například kutnohorské stříbrné hutě sice nejdříve uhlí vykupovaly, ale posléze přešly na dopravu dřeva z Krkonoš po Labi a uhlí pálili námezdní uhlíři. Z opačné strany na ně tlačily zpřísňující se předpisy pro správu lesů vydávané vrchností, na schwarzenberské Šumavě zvláště přísné a vyžadované. Pálení dřeva na uhlí, ale také na výrobu dehtů a potaše, bylo stále více regulováno a uhlíři i další lesní řemeslníci byli vytlačeni na okraj společnosti. Prakticky úplný konec uhlířiny znamenala těžba kamenného uhlí, které velice rychle vytlačilo uhlí dřevěné. Na Šumavě i jinde se sice dřevěné uhlí vyrábělo i po druhé světové válce, ale už šlo prakticky výhradně o domácí výrobu pro lokální spotřebu, až řemeslo zaniklo docela.

Kdo maže, ten jede

Tekuté složky z tepelného rozkladu dřeva jsou pro uhlíře odpad, pro dehtáře a smolaře hlavní výtěžek. Smolné (někdy nesprávně zvané kolomazné) pece mají v zásadě podobu víceméně trvalých milířů, ovšem doplněných o odvod smoly a dehtu v podobě žlábku nebo výpusti ve dně. Smolná pec má dvě části: Vnitřní komoru zvanou hrnec a vnější okolnici, obě zděné z kamenů nebo cihel lepených jílem, později maltou. Vnitřní komora byla naplněna co nejsmolnějším dřevem, nejčastěji borovým, skládaným pokud možno nahusto, a kromě spodní výpusti se celá komora zaslepila. Do prostoru mezi hrncem a okolnicí dehtář nasypal hořlavý klest, zaklenul vrchní část pece s výjimkou průduchů neboli fučíků a otvorů na přikládání. Oheň hořící mezi oběma plášti pece ohříval dřevo, které postupně vypouštělo vodu s terpentýnem (nevyužitelný odpad), žlutou ševcovskou smolu (pryskyřice a terpentýn) a nakonec černou smolu, tedy dehet. V dohořelém hrnci zbylo dřevěné uhlí. Pryskyřice se často dočišťovaly - cezením od hrubých nečistot a převařováním. Žlutá smola byla nezbytná pro ševce na dratve, požahování pivovarských i jiných sudů (vzpomeňme řecké víno retsinu s přídavkem borové pryskyřice). Černá smola smíchaná s tukem a sádrou nebo mastkem dala vzniknout kolomazi používané stovky let na nápravy kol a veškeré pohyblivé části strojů. Destilací smoly se vyráběly i vyrábějí dodnes používané přípravky. Je to například velmi univerzální rozpouštědlo a základ barev terpentýn (kdysi se používal vně i vnitřně proti parazitům, což byla ale léčba poněkud drastická, vzhledem k jeho jedovatosti), lékárnický kafr a další. Zbytek po destilaci - kalafuna - je nezbytný pro ošetření žíní smyčců (zvyšuje tření), spolu s lněným olejem a včelím voskem tvoří ochranný štěpařský vosk a jak praví jeden půvabný návod „slouží k depilaci prasečích štětin při zabijačce“. Zajímavou památkou je nikdy nepoužitá - a pravděpodobně stavebně chybná - smolná pec u Velkého Radkova poblíž šumavského Rejštejna.

Mýdlo z popela

Spálením zhruba tuny dřeva a důkladným zpracováním jeho popela je možné získat kilogram potaše. Výtěžnost tedy není velká, ale potaš (zvaná též draslo nebo salajka), tedy uhličitan draselný je klíčovou složkou při tavbě skla, používá se při bělení, činění kůží i výrobě mýdel. Navlhčený popel ze dřeva nebo bylin drasláři nasypali do kádí s filtračním dnem z klestí, slámy a zasypaného hoblinami. Udusaný popel prolévali vodou, nejlépe dešťovou, a zachytávali vytékající roztok solí včetně klíčového uhličitanu draselného. Hustý výluh potom odpařovali i vařili za průběžného odebírání jiných, méně rozpustných solí, až do úplného ztuhnutí. Ten se dokonale přilepil na stěny nádoby a černou hmotu bylo nutné z hrnce nebo pánve doslova vytlouct. Tato nečistá potaš se hodila buď k výrobě nejméně kvalitního skla, nebo častěji k dalšímu zpracování - žíhání. Draslo se pálilo ve zvláštních pecích suchým žárem, bez dotyku plamenů. Organické nečistoty shořely, a když měla do ruda rozpálená potaš po zchladnutí šedobílou barvu, bylo hotovo. Hotovou potaš drasláři balili do pečlivě těsněných sudů, protože snadno pohlcuje vzdušnou vlhkost. Šumavští skláři vyhlášení kvalitou svých výrobků si někdy tento flus sami přepalovali, aby zvýšili podíl draselné soli, snížili podíl příměsí a dosáhli sklářské dokonalosti. Z potaše a tuku si lidé vyráběli domácí mýdlo. Byla to procedura nesmírně páchnoucí, zejména kvůli vyváření kostí nebo loje, ale výsledkem bylo dobře použitelné tekuté draselné mýdlo.

Mgr. Renata Placková (1985), ekoporadkyně, aktuálně pracuje na obnově šumavských rašelinišť a mokřadů.