VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Chodívám, když to počasí a roční období umožňuje, chytat šneky. Konkrétně loni a letos západoevropské páskovky, ty malé pruhované šnečky, co úspěšně vytlačují jiné, původní a jim skoro k nerozeznání podobné středoevropské páskovky. Při těchto lovech objevuji nové a nové mikroekosystémy kypící vlastním životem na pár desítkách čtverečních metrů zapomenutého dvorku či železničního náspu. Na okraji tvrdé a tisíc let trvající antropocenózy Prahy, ve sto let staré antropocenóze čtvrti, kde bydlím, vznikají nejrůznější městské mikrokrajiny. Přestože jsou většinou ruderálního charakteru či po sprostu to jsou malá smetiště, mají svou poezii.

Stál jsem u zdi kolem dejvického vlakového nádraží, ještě kus za parkovištěm, které s ním sousedí. Nad ní se zvedá vozovka s chodníkem, na vrcholu zdi vedoucí k viaduktu, k podjezdu vlaku pod ním. Drobně pršelo. A já spokojeně sbíral do krabičky invazivní plže a těšil se, jak přibudou do mé kolekce. Nahoře - na pomalu se zvedajícím chodníku u silnice, oddělený nízkým zábradlím, vyšel muž z protějšího domu přes silnici a zapálil si pod stromem, skrytý před deštěm, cigaretu. A pozoroval mne - byl jsem třeba metr a půl pod ním, na úrovni železničních kolejí. Po chvíli se osmělil a povídá: „Co to děláte? Já tu bydlím čtyřicet let, a nikdy jsem tam dole nikoho neviděl, kromě traťových dělníků.“

„Pracuji na srovnání vlivu tepelného ostrova Prahy na zbarvení západoevropských (konkrétně nizozemských) páskovek Cepaea nemoralis. Metodiku a celý výzkum provedli v Holandsku. Šneky dle na webu umístěných pokynů fotografovalo celé Holandsko. I u nás se do tohoto výzkumu zapojila celá laická veřejnost zajímající se o plže. Výzkum tedy dělám sám, a jsem díky tomu terčem posměchu. Nechávám na místě původní Cepaea hortensis a invazivní nemoralise zabíjím v mikrovlnce, nakrmím s nimi želvy, a ulity pak standardizovaně vyfotím fotoaparátem ze stativu. Jde o to, zda bude rozdíl mezi zbarvením těch ze středních Čech a těch z mnohem teplejší Prahy. Tepelnou mapu…“ Nedořekl jsem, neboť muž odhodil sotva do poloviny vykouřenou cigaretu a urychleně odešel.

A tak jsem došel až k viaduktu, prošel pod ním, a dlouhé kilometry se táhl sice člověkem vybudovaný, ale už spontánně oživený biotop - „suchý železniční úvoz“. A zleva ruderální keře - tam navazuje jakási zahrádkářská kolonie. Mezi jejím plotem a náspem roste smetištní křoví. Ulity hlemýžďů jsou z loňska, předloňska… Až k těm už skoro rozpadlým ulitám, které tam leží léta. Kvanta malakofauny - a také všude kvanta oranžových španělských plzáků. Zato náš Limex, s nádhernou kresbou, už se skoro nedá najít. Občas kůstka drobného hlodavce, vsadil bych se, že tu v noci dupávají ježci, a za horkých letních dnů se občas vyhřívá ještěrka. Tady, v srdci Střešovic - luxusní pražské čtvrti - je biotop jako na podobném náspu u Kardašovy Řečice.

Garáže Podbaba. Řada plechových budek na auta, garáže, které byly kulisou reálného socialismu. Netušil jsem, že ještě někde slouží - ale tady jsou jich desítky, a kolem nich a za nimi se to jen hemží. Padá řídký déšť a páskovek lezou desítky či spíš stovky. Krabičku ani nezavírám, jak přibývají. Převažuje invazivní nemoralis, hortensis je každý desátý, a každý dvacátý má tak nevýrazný tmavý kroužek kolem obústí - rozpoznávací znak obou druhů - že si myslím, že jde o křížence. Ale nechávat si na to za své peníze v Rumunsku, kde to umí nejblíže, dělat genetiku? Zatím ne! Pak najednou vysvitne slunce, já mám plné krabičky a jdu si na chvíli sednout na stráň za garážemi. Travnatý svah s ruderálními, ale řídkými keři, pod tvrdými papíry za garážemi, promočenými a prohnilými, desítky španělských slimáků, kvapníci, svinky a jeden velký střevlík. Ty stinky mi přišly tak zajímavé, že už mám v teráriu druhou generaci - jednu malou krabičku na ně jsem ještě v tašce měl.

Šílený skalnatý svah nad tratí v Podbabě, rozpálená skála, s holí stoupám pěšinkou krok za krůčkem. Jednou šlápnu vedle, tak spadnu rovnou na koleje, zabiju se a pak mě ještě rozjezdí vlak. Pak, občas i po čtyřech, sbírám hlemýždí ulity. Tehdy jsem dělal (pro mne) velmi důležitý výzkum - zjišťoval jsem, jak velký je průměrný český šnek (38,5 mm) - a z Podbaby jsem svých alespoň 32 ulit ještě neměl. Po nasbírání prvních byly na to sucho, co tam panuje, až podezřele velké, jako z mnohem vlhčích biotopů. Šupleru nosím v tašce. Pak jsem tam lozil a přemýšlel, než mi došlo, že ty ulity jsou napadané shora. Z vlhkého křoví, které lemovalo pole v úrovni nad skálou, nad korytem Vltavy. Pod keři tam byly žně, téměř závěje ulit.

Koryto Prokopského údolí, vlhký kus země pár desítek centimetrů nad hladinou. Šneci jako zvon. Klenuté, obrovské ulity. Sedím ve vlhkomilných dužnatých rostlinách, co tam rostou, a přestože je za potokem na druhé straně turistická cesta, sem asi nikdo nepřišel už léta. Není prošlapaný žádný průchod, nejsou nové odpadky, a jen občas kouká z bahna úplně prorezlá plechová konzerva. Je neděle, za potokem a náspem proudí řeka lidí, já sedím sám v kousku přírody možná týdny nenavštívené člověkem. A jsem ve městě.

Termín „krajina města“ se často užívá ve smyslu „krása města“ či „různorodost města“, které se samo stalo krajinou budov. Nepopírám ten význam - ale má ještě jiný, který jsem objevil až díky šnekům. Mám celý život biologické koníčky přizpůsobené zdravotnímu stavu. Takže zamlada jsem chytal a choval jedovaté hady, jak se mi začala ozývat páteř, přešel jsem na želvy, a jak se mi později už chodilo fakt blbě i pomalu, začal jsem sbírat trilobity. To se dělá vsedě. No, a když kvůli páteři už na žádnou paleontologickou lokalitu nedojdu, přešel jsem na šneky. Ti mi neutečou, ani když jdu o holi. A objevil jsem díky nim i jiný význam sousloví „krajina města“. Město v nejméně frekventovaných zákoutích vytváří malé ekosystémy, kousky především ruderální krajiny, které přesto, že jsou obklopeny lidskými stavbami ze všech stran, fascinují svou biodiverzitou i v tak bědných podmínkách. A mají svou syrovou a nehygienickou krásu odpadu, krásu zmaru lidských sídlišť, krásu, jakou mívají některé surrealistické objekty.

Jiří X. Doležal