Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Moje přespolní zahrádka (Veronica č. 2/2019, s. 37) se stále více blíží přírodnímu nebo spíše postagrárnímu obrazu. Hlavně vlivem vzdálenosti není reálné při občasném dojíždění přes tři kraje opečovávat záhony třeba s mrkví. Divočinu se snažím usměrňovat aspoň vytahováním invazních rostlin jako zlatobýl kanadský Solidago canadensis nebo hvězdník roční Stenactis annua (aktuálně nazývaný Erigeron annuus - turan roční). Pokud to nestihnu včas a vetřelce pevně ukotvené v suché spečené půdě nemohu fyzicky přemoci, alespoň jim setnu kvetoucí hlavy a buď je zabuduju do spodních vrstev kompostu, anebo vynesu do popelnice. Oni k nám pak zase přilétají v podobě okřídlených semen ze sousedních pozemků. Chtělo by to širší osvětu, pro mnohé zahrádkáře jsou to „kytičky“.
Naopak vítané jsou luční a stepní rostliny, nejlépe z jižní Moravy nebo Vysočiny. Některé přišly „samy“, jsou to původní obyvatelé Kraví hory vyskytující se v prolukách mezi parky, hřišti a zahrádkářskými koloniemi, zde zejména podél cest. Typickým příkladem je řebříček (Achillea milefolium), jedna z mých nejoblíbenějších léčivek. Drží se na zabraných stanovištích vskutku houževnatě a lépe než vytrhávat je si jej zamilovat. Zdobí a vrací do dětství, dává výraznou chuť čaji a ulevuje bolestem. Od společné cesty mi úspěšně postoupil do pruhu „předzahrádky“ s ovocnými stromy a rakytníkem.
Další moji oblíbenci přišli buď také sami, nebo jsem zafungovala jako zoochor (přenašeč). Při svých cestách na terénní výzkumy zejména na jižní Moravu nebo i pěších výletech pravidelně sbírám léčivé rostliny. Během času jsem téměř zcela přestala používat sáčky: plastové nepreferuju a papírové obvykle po ruce nemám. Kvetoucí nať tedy strkám přímo do kapes terénního oblečení, kapes má moje oblečení „na ven“ mnoho. Pokud je tam náhodou zapomenu, spolehlivě se tam usuší, obvykle totiž rostlinky nesklízím, ale jen uďobávám. Jenom je škoda je znehodnotit vypráním v pračce. I to se někdy stane, v tom případě jedině na kompost. Při nejbližší návštěvě zahrádky (nejlépe přímo z nádraží) kapsy vytřepu a mám zaseto. Letos jsem sklízela na ploše asi dvou metrů čtverečních krvavec menší, bylinku výborné chuti, zamlada použitelnou do pomazánek a salátů, usušenou jako chuťově výrazný voňavý čaj. Na vstupu do zahrádky se objevil řepík lékařský. Violka rolní vyskakuje tu a tam v záhonech a kromě chuťově výrazné nati (výborná v čaji, ale obvykle ji sním hned na zahradě) má velice chutná semínka, plná živin, i když úplně maličká. Pokud ji sbíráte venku (raději nebrat z okrajů polí, ideální je z mezí nebo okrajů lesa) a doma sušíte na čaj, bohatou úrodu semínek vám zanechá usušená nať na podkladu. Seberete a náhodně osejete záhony. Skromná rostlinka místo pěstovaným plodinám neubírá, není to agresivní plevel. Dalším pokladem mé zahrádky je česnek ořešec (Alium scorodoprasum) s porcí fialových pacibulek na vrcholu lodyhy. Připomínají mi skácelovskou jižní Moravu, dá se „sklízet“ i v podzimním smuténkovském čase. U nás se chytil na bývalé „skalce“, kterou teď prorůstají traviny, a objevuje se tu a tam i v přilehlých záhonech a nekultivovaném trávníku kolem rybízových keřů. Výborný je nasypaný na chleba, ještě lepší po rozetření se solí.
Tím výčet vítaných kolonizátorů nekončí, těším se na další setkání v následujících sezonách (budiž nám zahrádkářská kolonie na brněnské Kraví hoře zachována). Všem příznivcům přírodních zahrad přeju hodně požitků z pronikající přírody.
Jako přídavek dva recepty
Krvavec menší (Sanguisorba minor)
Méně známý bratranec krvavce totenu (S. officinalis) nápadného obyvatele vlhkých luk, na rozdíl od něho nenáročný na vlhkost. Na mé zahrádce se objevil jako překvapení u vstupní cestičky, zřejmě přinesen z terénního výzkumu. Na opouštěném záhonu (občas ještě kousek zkultivuju a něco tam vysadím) se mu daří i bez péče a rok od roku je jeho populace vitálnější. Znovuobjevená salátová rostlinka, v Evropě kdysi tradičně využívaná jako léčivý čaj s protizánětlivými účinky i jako listová zelenina si našla cestu i do mého jídelníčku. Překvapivě příjemná chuť a vůně (vzdáleně připomíná salátové okurky na čerstvém řezu) oživuje saláty, pomazánkové máslo a třeba i brambory, maso jako drobně nasekaná nať na posypání. Starší části rostliny je vhodné usušit na čaj. Na novém místě se spokojeně usadila a nevadí jí ani občasné otrhání nebo dokonce pokosení, naopak se ještě odmění bohatým nasazením mladých šťavnatých výhonků. Ty můžeme mlsat až do zimy. Zlověstně znějící botanické jméno krvavec dostala rostlina po zásluze: používala se k zástavě krvácení (slovensky se jmenuje rovněž krvavec, nepleťte si jej s rostlinou zvanou stavikrv, to je slovenské jméno pro rdesno).
Šrucha zelná (Portulaca oleracea)
Více včetně receptů o této nenáročné rostlině ve Veronice č. 2/2019, s. 37. Od té doby jsem vyzkoušela pár inovací: nemrazím ji nakrájenou, ale celou (samozřejmě dobře umytou od hlíny. Po vyjmutí z mrazničky se snadno odrolí lístky, dám si je stranou a přidám do polévky až na poslední minuty před dovařením. Nadrobno nasekané stonky o chvilku dříve, měly by zůstat lehce křupavé. Nově můžete vyzkoušet masové závitky nebo roládu plněnou šruchou: tence rozklepaný plátek masa osolíme (opepříme), můžeme potřít hořčicí nebo krémovým sýrem a hustě posypeme šruchou smíchanou se strouhaným sýrem (nejlépe uzeným). Rychle opečeme na pánvi a pod pokličkou dodusíme.