VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Naučí se šneci rozlišovat pravou a levou stranu? Vytváří si šneci vzájemně potravní konkurenci, když žijí namačkaní? A co prostor? Rostou jim ulity víc, když mají dostatek prostoru? Podobně zásadní otázky řeším ve své privátní chovné stanici plžů denně. V posledním výzkumu jsem, velmi dlouhým a pečlivým sledováním, nic nevysledoval. Ale užil jsem si to!

Mám zájem o zvířata od dětství. Když jsem choval a chytal želvy a hady či sbíral trilobity, okolí to bralo jako samozřejmost. Když mi nemoc zpomalila tělesný pohyb, začal jsem se věnovat šnekům. Ti mi neutečou, ani když jdu o holi. Rázem mne okolí začalo považovat za blázna. Jak jsem zjistil, lidé si mysleli, že ty nalezené trilobity a chycené hady prodávám - a to chápali. Ale protože šneka nikdo nekoupí, nesetkal se můj nový koníček s pochopením. Zvláště se diví ti, kdo umějí nazpaměť výsledky fotbalové ligy od roku 1489 dodnes. Přiznávám však, že - podobně jako l’art pour l’art - přináší etologický výzkum šneků konaný jen pro libost z výzkumu, jako koníček, svým způsobem komické konstelace.

Zimní období je pro milovníka měkkýšů doba třídění sbírek a olejování ulit parafinovým olejem. Abych si mohl udělat nějakou čárku do svého diáře „výzkumy apriorně nepublikovatelné v impaktu pro irelevantnost“, rozhodl jsem se prozkoumat fenomén „antropického tlaku“. Levan Mumladze při výzkumu gruzínských hlemýžďů Helix lucorum zjistil, že čím je řidší populace, tím jsou jedinci větší, a čím je větší „antropický tlak“, tím jsou populace hustší a ulity menší. Když to publikoval, neupřesnil, co míní antropickým tlakem, a tak jsem svou Google Translator angličtinou psal do Gruzie. Pan Mumladze byl velmi přívětivý a vysvětlil, že z míst s antropickým tlakem vytlačila lidská činnost predátory, co hlemýždě žerou. Konkrétně divoká prasata. K podobnému závěru dospěla doktorka Andrejeva, když srovnávala populace našeho milého hlemýždě zahradního (Helix pomatia) v Bělorusku. Tam ovšem antropický tlak (ten termín ostatně nepoužila) neznamenal vytlačení šnekožravých prasat, ale naopak přítomnost místních komerčních sběračů hlemýžďů pro šnekožravé Francouze. I tam platilo čím řidší (vysbíranější) populace - tím větší ulity. Ale proč? Potravní konkurence?

Hlemýžď se dostane do potravní nouze málokdy. Holandská designérka Lieske Schreuder již v roce 2013 vyráběla zářivě zbarvené provázky a dlaždice z exkrementů šneků. Je to (dle jiných umělců) nová forma recyklace. Krmila šneky barevným papírem. Exkrementy se liší podle barvy a tloušťky papíru. Sestrojila poté strojovou technologii „Snail-Excrements“, která se používá k mletí a míchání výměšků hlemýžďů, které pak lisovala do formy a sušila do ohebných barevných dlaždic. Takže šnek se nají i starých novin, proto je potravní konkurence málo pravděpodobná. Přesto jsem si najednou při sběrech k jinému irelevantnímu výzkumu (jak daleko se rozšíří invazivní plž za deset let pobytu) všiml, že je něco divně. Sbíral jsem - mrtvé, prázdné ulity, potřeboval jsem jen ulity a navíc to bylo v zimě - Helix lucorum, kteří na jedné pražské brownfield lokalitě již přes deset let žijí. Jsou tam namačkaní na pár desítkách metrů čtverečních pro ně nejvýhodnějšího kousku smetiště a zrušené trati, a ty ulity byly poloviční, než levotočivé ulity Helix lucorum v mé sbírce levotočivých - sinistrálních - plžů stejného druhu. Nasbíral jsem asi stovku ulit, doma umyl, změřil, nacpal data do počítače, a byly statisticky významně menší než plži ze všech lokalit, které sledoval Mumladze. Zatančil jsem vítězný válečný tanec. Bydlím sám, před hady a šneky se neztrapním. Bylo možné přistoupit k experimentální fázi.

Do dvou stejně velkých osmilitrových plastových boxů jsem umístil dva a pět stejně velkých jedinců Archachatina marginata. To je tak odolný plž, že vydrží i v mé péči. Všechna mláďata z jedné snůšky. Oba boxy na stejném místě, stejně vlhké kokosové vlákno jako substrát, mletý vápenec ad libitum. A pak jsem dával do jednoho boxu dva, a do druhého boxu pět stejně silných plátků okurky. Po půl roce bylo jasno: Potravní konkurence to nebude. Ti z krabice, kde jich bylo pět, byli statisticky významně menší než ti dva samotáři. A potravy měli stejně. Opět jsem zatančil tanec o holi. Zbývalo tedy ověřit v tu chvíli již skoro jasnou hypotézu, že je to prostorem. Ta říkala, že plži o sobě, dosažitelném prostoru a hustotě svého výskytu vzájemně vědí, snad dle feromonů, a růst se reguluje tak, aby si nějak - nevíme jak - nepřekáželi. I rozdělil jsem do šesti krabic dvě pokusné sady, kdyby něco chcíplo. Jedna krabice měla 4, druhá 8 a třetí 12 litrů. A v každé byl jeden šnek. Přirozeně jsem očekával, že největší bude v největší krabici, a nejmenší v té čtyřlitrové. Po čtyřech měsících obětavé péče to bylo - statisticky významně - přesně naopak. Tím prozatím výzkum antropického tlaku v mé koupelně skončil, protože mě nenapadá, čím by to mohlo být, a jakou experimentální situaci navodit.

Upadl jsem do deprese a krátil si čas četbou knihy Mají chobotnice duši? Autorka na ní pracovala asi patnáct let, objela řadu amerických veřejných akvárií, naučila se potápět za chobotnicemi v moři, s mnohými z nich navázala vřelý vztah, a sepsala o tom zcela zásadní, dílo o impozantní inteligenci hlavonožců. A v jedné kapitole okrajově zmínila, že v jednom z akvárií se naučily, kam jim dávají žrádlo, i mořské hvězdice. Vzplál ve mně oheň hrdosti na českého a suchozemského šneka, který nemá mozek stejně jako hvězdice, ale zase má ulitu. Proč by měl být hloupější?

Nejvíce práce dalo vyrobit do bedny labyrint z překližky. Pak jsem na jeho konci dával do komůrky vlevo okurku, a tři měsíce podmiňoval šneka (Helix aspersa) na informaci „žrádlo vlevo“. Pak jsem vše vydrhnul, kvůli možným pachovým stopám vyměnil substrát, a dal na konec labyrintu okurku do obou komůrek, pravé i levé. Za čtyřiadvacet hodin pokusný šnek uhynul. Další tři měsíce jsem podmiňoval druhého šneka, po prvním testování byla sežraná okurka vlevo. Opět jsem tančil válečný tanec. Druhý den byla okurka sežraná vpravo. I třetí den byla okurka sežraná vpravo. Čtvrtý den jsem to ukončil se závěrem: Jsou blbí!

Neklesám na duchu! Podmiňování - zjišťování inteligence - zopakuji na Lissachatina fulica, obávané invazivní tropické oblovce žravé. Má větší nervové uzliny, a tak se možná něco naučí. Ale kdyby vás napadlo, co by na plžích šlo experimentálně ověřovat dalšího, neváhejte mi napsat! Za odměnu vám nebudu vnucovat žádné šneky.

P.S.: A můžete mi říct, o co jsou mé koníčky horší než koukat na fotbal?

Jiří X. Doležal