VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jiří Sádlo: Krajina! Průchod okolím v příkladech. Praha: Kodudek, 2019

Jiřího Sádla není potřeba čtenářům Veroniky zvlášť představovat. Vzděláním i povoláním (socio)botanik, vědec s mnoha přesahy svého oboru. Známý je především svým unikátním výkladem myšlenek. Expresivní vyjadřování udělalo Sádla fenoménem.

Za sebou má desítky, snad i stovky vědeckých článků. Na poli popularizace se věnuje porůznu krajině a ochraně přírody; tam ho kupříkladu zajímají rostlinné invaze, sám pak pracuje v oddělení ekologie invazí Botanického ústavu Akademie věd ČR.

Jeho kultovní esej Krajina jako interpretovaný text z roku 1994 je jedním z pilířů moderní ekologie. Sádlo se spolupodílel na publikacích Krajina a revoluce (2005) nebo Biologie krajiny (1999). Obě knihy jsou opět netradičními díly, které oplývají poctivými analýzami a vytříbenými syntézami. V roce 2015 přišel Sádlo s tenkou knížečkou Praha a Brno. Publikace obsahuje různá zamyšlení a rozuzlení při pozorování dvou měst a jejich okolí - přírodního i člověčího. O pět let později se Sádlo vrací s mnohem větším obsahem.

Krajina!

Na konci roku 2019 vydalo vydavatelství Kodudek Sádlovu knihu s názvem Krajina! s podtitulem Průchod okolím v příkladech. Více méně se jedná o výbor z díla Jiřího Sádla z posledních patnácti let. Knihu tvoří eseje, které byly již dříve otištěny - ať už v surrealistické revue Analogon nebo v různých sbornících (za zmínku stojí sborník úvah Krajinou pochybností z roku 2007).

V knize autor otvírá příběhy z krajiny, kterou projížděl a/nebo procházel a pozoroval. Průchody jsou míněny jako cestopisy. Zavítáme na Kladensko, do Českého středohoří, poznáme Vysočinu, Doksy a Sádlem nalezenou tajgu, Polabí, Šumavu a Sudety. V textech se neobjevují pouze prosté popisy, co kde roste a žije nebo jaký je tam kopeček. Cestopisy jsou protkané vzpomínkami na hospůdky a jiná zařízení, na veselé příhody, na přátele. Zajímavým doplněním textu jsou různé cedulky, tabulky a různá grafická vyjádření. Celou knihu pak provází přetisky rébusů z Humoristických listů z let 1863-1865.

Sádlo často z konkrétní oblasti utíká do ostatních krajin a sídlišť, aby se zase vrátil do textu a kapitolu patřičně ukončil. Za nejdůležitější považuji úvahy, přesahy, hypotézy a teorie, které se psanými příběhy vinou jako červená nit. Ne každý dokáže protlačit určitou myšlenku jako Sádlo. Proto ho osobně řadím mezi originální autory tvorby lavírující mezi populárně-naučnou tvorbou, prózou i poezií. Samozřejmě, nejde opomenout velmi specifický, místy až kostrbatý jazyk plný zkomolenin, netradičních jazykových obratů, záměrných pravopisných chyb, vulgarit a odkazů na významné osobnosti vědy a kulturního života - kupříkladu na Adolfa Portmanna, Andrého Bretona či Bohuslava Reynka.

Sádlo nás vybízí k přemýšlení a s čtenářem si patřičně pohrává. Není to lehké čtení. Když se do knihy začteme, přichází téměř v každém druhém odstavci k potřebě reflexe. Často jsem se ptal - co to znamená nebo jsem se vracel nejen pár stran dozadu, ale musel jsem hledat v předchozích kapitolách. Dalo by se říct, že text na první pohled působí nekonzistentně. Kdo už však Sádla čte a poslouchá ho už nějaký ten pátek, ví, že jeho vyjadřování není jednoduché. Obsah knihy je květnatá mozaika tmavých ploch, tedy lesů v základní světlé hmotě.

Učebnice pro krajinné ekology, ochranáře atd.

Pro současné vnímání krajiny je Sádlova publikace skutečně učebnicí; chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla, shodnou se zasvěcení. Krajina! je o krajinách konkrétních i vzdálených. Všechny ty příběhy jsou obalené celkem zásadními otázkami moderní ekologie. Sádlo upozorňuje na řadu aspektů krajiny.

V osmi esejích se vždy otevře větší či menší diskuse na určitá témata, která evidentně Sádla trápí a chce se s nimi po svém řádně vypořádat, například prý je geniem loci nehmotná součást krajiny projevující se jako krajinný ráz - aha, chuť chlastat bude nehmotná součást piva projevující se úprkem směr hospoda. Jsou i další věci jako je zneužívání slova krajina, pohled na krajinu, genius loci, paměť krajiny, strukturální biodiverzita, přirozená × kulturní krajina, ochrana přírody, krajinná mozaika nebo ekologická stabilita.

Patrně největším sdělením je otázka struktury krajiny. Pro krajinu neplatí pouze jedno měřítko v podobě biodiverzity. Musíme zahrnovat i prvky strukturální diverzity (rozmanitosti struktur), prvky geodiverzity a kulturní diverzity (zvláštním druhem je pak diverzita subkultury zastoupená trampy, zahrádkáři nebo zloději). Rozmanitost dělá krajinu krajinou. Klíčový je prvek mozaikovitosti, kde struktury jsou něco jako tlačenka, chleba, pivo, rosa na půllitru, koroptev, štěrk na cestě, mraky, nejvíc jako nějaká hlubinně eruptivní hornina z rodiny žil.

Autor nespoléhá jen na tradiční rozdělení biotopů. Mozaika zahrnuje spousty subjektů, aspektů, entit a fenoménů. Rámec krajinné struktury bravurně popisuje v podkapitole Analýza mozaiky. Novodobými měřítky jsou: struktura s drobnozrnnou mozaikou, stavební kameny krajiny, linie a oběhové soustavy, porušení, dynamika a mikrostruktura katastru.

Mozaika se nalézá i v přístupech ke krajině. Přírodu zbytečně selektujeme na úroveň vysoké estetiky, na tu krásnou přírodu, zatímco tu zbytečnou a ošklivou jsme někde zapomněli. V textu se Sádlo ptá, jaká je největší hrozba pro krajinu, a hned si odpovídá: „To že jsme ji přestali mít rádi jako takovou“. Sádlův apel zní - dívejme se na krajinu jinak. Negativum spatřuje například v tom, že se až moc často obracíme ke konzervaci minulého stavu a resuscitaci starých struktur. Zvláštním prvkem ochrany jsou/mohou být paradoxně suburbie („příměstí“) a nové divočiny, zastoupené nejen brownfieldy, ale i bývalými lomy, haldami a křovisky. Často jsou to přehlížená místa, což je podle Sádla chyba.

Originální za všech okolností

Krajina! od Jiřího Sádla je netradičním počinem na poli české literatury. Je to dáno explozivním jazykem, mozaikou názorů, břitkým vtipem, abstraktností a také tím, že se u nás podobně přírodovědně laděné publikace nepíšou. Sádlo v drobné poznámce uvádí, že jeho počínání je kvůli zřetelnosti a dodává: „Místo, abych tu tedy očekávatelně blil hebké špagáty, tak se snažím mluvit, co to jde, na úkor elegance, sic et non.“

Vilém Jurek