VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vedle slavné trojice badatelů Moravského krasu Wankel - Kříž - Absolon se zapomíná na osobnost rudického nadučitele H. V. Sáňky, který získával vzdělání nejprve na nově založeném Slovanském gymnáziu v Brně, ale dokončil je mnohem dříve kvůli finančním starostem rodiny maturitou na učitelském ústavu. Zde na něj působil prof. J. Hladík, od něhož si Sáňka odnesl nejen vlastenecké nadšení, ale i přesvědčení, že je nutné žáky vzdělávat nejen základním předmětům, ale i vlastivědě. Téměř celý svůj život spojil s Rudicí, kam přinesl pokrok a neúnavnou snahu o zlepšování podmínek pro život obyvatel a vzdělávání dětí. Do Rudice přinesl i širší zájmy o život zdejšího lidu, jeho zvyky a kulturu, zvláště se zajímal o přírodní krásy a záhady romantického kraje tehdy ještě nazývaného Moravské Švýcarsko. V době, kdy přichází do Rudice, se seznamuje s publikacemi M. Kříže o jeskyních a s publikací J. Wankela Bilder aus der Mährischen Schweiz, kde se zmiňuje o pozůstatcích železářských pecí z předhistorického období v okolí Rudice. Sáňka pátral po dalších pecích a snažil se poznat metody dávného dobývání železa, své výzkumy rozšířil a publikoval v Časopise Moravského musea zemského, za což byl jmenován konzervátorem Moravské musejní společnosti v Brně. V této funkci vyvíjel horlivou činnost. Zasazoval se o to, aby byly vchody do jeskyní opatřovány mřížemi a zabránilo se ničení krápníkové výzdoby a vandalskému vykrádání kosterních pozůstatků. Zvláštní zásluhy si získal jako nezištný podporovatel a spolehlivý informátor a spolupracovník mnoha speleologů a archeologů, kteří tehdy v Moravském krasu pracovali. Častým hostem rudického nadučitele byl právě Jindřich Wankel. Tento vpravdě dickensovský lékař se stal jeho nedostižným vzorem a zasvětil jej i do základů archeologické práce. Opravdové přátelství spojovalo Sáňku se speleologem a archeologem Martinem Křížem a neobyčejně si vážil skromného a neobyčejně vzdělaného vesnického učitele i nejvýznamnější krasový badatel Karel Absolon, který s vděkem vzpomínal, jak jej starý učitel v roce 1922 neúnavně provázel v rudických i okolních tratích a ukazoval, kde jsou dolíky a násypy starých železářských dílen, které stále čekaly na odborný průzkum a které učitel sám objevoval a otevíral.

Pochopitelně byl Sáňka v denním styku s lidovými „jeskyňáři“ jako byl třeba rudický František Sedlák, který obětoval celé rodinné jmění na úpravu horního vchodu do Propadání Jedovnického potoka, tekoucího podzemím do Býčí skály, jehož řečištěm se od Josefova probíjely generace nadšených speleologů včetně obětavého vilémovského občana Nejezchleba, který se spouštěl na dno Macochy, aby odtud vynášel rozbitá těla sebevrahů a tím jim i jejich rodinám prokázal poslední službu.

Pro životní starosti nemohl H. V. Sáňka napsat soustavnější práci o svých zajímavých a četných zkušenostech. Publikoval jen časopisecké články a uveřejňoval vzpomínky. Jeho Průvodce Moravským krasem zůstal v rukopise.

V otcových stopách šli i jeho synové. Nejstarší Rudolf byl chemikem a příležitostně prováděl chemické rozbory krasových vod pro Speleologický klub. Mladší Hugo (nar. 1887) byl profesorem klasického gymnázia v Brně a pracoval na Slovanském ústavu Čs. akademie věd. Citově se přihlásil ke svému rodnému kraji knížkou povídek Tajemný svět, z níž úvod, jenž je vyznáním Moravskému krasu a jeho lidu, publikujeme na první straně tohoto čísla. Nejmladší Karel Sáňka se stal učitelem.

Josef Skutil ve své knížečce, kterou vydal na počest zapomenutého krasového badatele H. V. Sáňky v roce 1962 a z níž redakce čerpala pro tento vzpomínkový sloupek, na závěr píše slova, ke kterým se musíme připojit a mírně je doplňujeme: Brázda rodiny Sáňkovy i dalších nadšených a obětavých amatérských i profesionálních badatelů na poli speleologie a archeologie v Moravském krasu je nesmazatelná!

FaBo