Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Mít úctu ke krajině


Václav Štěpánek, Tomáš Rothröckl, č. 4/2021, s. 1-2

V roce 1849 bylo zrušeno poddanství a rolníci, mající před tím půdu v dědičném nájmu (a jen těžko se mohlo stát, že by takovýto nájem byl šlechticem vypovězen), během několika let získali do svého nezcizitelného vlastnictví grunty, na nichž jejich předci mnohdy již po staletí hospodařili. Nadešlo století největšího rozkvětu soukromého rolnického hospodaření, který se projevil i na vzhledu a výstavnosti vesnic, a především na rozmanitosti a libosti krajiny. Ta, jakkoli „zahradnicky“, tedy intenzivně obdělávána, byla díky rozmanitosti pěstovaných plodin, adekvátní výměře polí v rámci jednotlivých polních tratí, přítomnosti mezí, alejí, rozptýlené zeleně, luk, pastvin, pestré cestní sítě i způsobu obhospodařování krajinou ekologicky stabilní a pestrou. Samozřejmě, i tehdy se místy projevovaly eroze, zejména v důsledku toho, že se v druhé polovině 19. století začala intenzivně pěstovat cukrovka, v nížinách se rozorávaly obecní pastviny i louky, aby byl ukojen hlad po půdě zejména malorolníků a tzv. kovozemědělců, tedy těch, kdo si hospodařením na malých výměrách chtěli přilepšit ke svým výdělkům v rostoucích továrnách či jiných podnicích. Ke scelování pozemků docházelo často i „díky“ tomu, že mnozí rolníci neuměli unést nabytou svobodu svého zemědělského hospodaření a své grunty zadlužili, propili či prohráli. Od konce 19. století již progresivní hospodáři rovněž experimentovali s používáním umělých hnojiv, vše se však dělo v míře, která neohrožovala stabilitu krajiny. I mechanizace, která se začala stále více používat, byla přizpůsobena rozlohám polí a krajinnému reliéfu, nikoli naopak. Navíc, uvážlivý hospodář, pokud zjistil, že nějaký postup působí problémy, přestal jej používat. Záleželo mu na tom, aby dědictví po předcích předal svým nástupcům v pořádku. Ani velkostatkářské podnikání se v tomto ohledu příliš nelišilo.

Přesně po stu letech však došlo k dramatické změně… Velkým rolníkům byla po roce 1948 půda přímo ukradena, středním, malým i kovozemědělcům nepřímo, když ji byli nuceni dát do jednotných zemědělských družstev, která ovšem s tradičním družstevnictvím neměla nic společného. Staletý ráz krajiny se začal měnit nejprve rozoráváním mezí v rámci polních tratí, později i slučováním polních tratí do jednotných „lánů“. Pokud by v roce 1968 zvítězil obrodný proud, což, jak dnes víme, nebylo možné, ještě by možná nedošlo k nevratným změnám v krajině a mnohé její historické struktury by zůstaly zachovány. Rolníci, kteří mnohde, byť se skřípěním zubů, stáli v čele družstev, se totiž obvykle snažili zabránit nejhoršímu. Po roce 1970, během tzv. intenzifikace zemědělství, se ale novou ideologií vychovaní zemědělští agronomové, kteří ve vedení družstev staré rolníky vystřídali, přestali ohlížet na jakákoli osvědčená pravidla hospodaření v krajině. Sloučená družstva, která dala základ dnešním velkozemědělským podnikům, scelila polnosti do obřích ploch, jež od té doby v naší krajině převládají. Ruku v ruce s tím šla i dramatická změna hospodaření: orba po spádnici a vysazování erozních plodin do svahů, kukuřice převládající i tam, kde pro její pěstování nejsou vhodné podmínky, a rostoucí pouze díky enormním dávkám umělých hnojiv, nevyužívání hluboké orby atd. Na to, komu půda patřila původně, se již nikdo neohlížel, ostatně, kdo by také své díly dokázal v rozoraných plochách poznat a najít. Aby mohla být pole scelena do velkých ploch, musely zmizet i staré cesty, hraniční kameny, často i drobné sakrální stavby či aleje podél polních cest. Vše, na čem neměla družstva zájem, pustlo, pole nebyla (a nejsou) zaplevelená lebedou (staré plevele dávno vymizely), která rostla a roste všude kolem, opět jen díky pravidelným postřikům… V horských oblastech pole a louky, kdysi pracně obdělávané, pohltil zpětně les.

Naděje vkládané do nové doby po roce 1989 se nenaplnily. Zpřetrhané majetkové vztahy předurčily vývoj našeho porevolučního zemědělství. Oproti jiným postkomunistickým zemím (Maďarsko, Polsko) byl u nás komunisty až na malé výjimky naprosto zlikvidován rolnický stav, a tak i dnes je obnova hospodaření soukromníků na vlastní půdě proces velmi pomalý. Půda sice byla restituována, ale jen málo restituentů mělo možnost či odvahu začít znovu hospodařit. Generace starých rolníků vymřela a zkušenosti chyběly. V mezidobí se změnila i samotná vesnice. Likvidace bezprostředního individuálního vztahu rolníka k půdě a přetržení staleté kontinuity hospodaření totiž způsobilo také totální přestavbu venkova, z něhož často zcela zmizely hospodářské stavby, takže by ani nebylo kde začít hospodařit. Zpochybnění tradičního způsobu života rolníka navíc vedlo k jeho celkové kulturní dezorientaci. Na vzhledu vesnice se to pak projevilo a stále projevuje v kvalitativně a architektonicky nezvládnutém způsobu stavění, který zcela setřel původní ráz vesnice a smyl rozdíly mezi jednotlivými oblastmi. Obce v blízkosti větších měst jsou navíc vystaveny tlaku developerů, snažících se od restituentů vykoupit půdu a přimět obecní zastupitelstva ke změně územního plánu tak, aby na okrajích obcí mohly vznikat další satelitní vesnice s městským obyvatelstvem, které sice touží uniknout nezdravému městskému prostředí, ale není ochotno přijmout vesnici se vším, co k ní patří - s hlukem zemědělských strojů, s hlasovými i pachovými projevy dobytka či drůbeže, či zvuky kostelních zvonů.

Vznikly tak pouze ostrůvky „pozitivní deviace“ soukromého, mnohdy i ekologického či bio hospodaření, choulící se v moři nových zemědělských velkopodniků, přetransformovaných z bývalých sloučených družstev a hospodařících na propachtované půdě restituentů. Ti pak často ani nemají povědomí o tom, že by se mohli více zajímat o to, co se s dědictvím jejich předků děje.

Propachtováno je u nás přes 80 % plochy zemědělské půdy. V zemích EU činí tento poměr asi 50 %. Přitom značnou část této pronajaté půdy u nás spravují účelově hospodařící mamutí agropodniky, nezřídka i s více než deseti tisíci hektary půdy. Průměrný hospodářský obvod našich zemědělských podniků tak svou rozlohou patří k největším v EU. Tyto zemědělské subjekty často využívají půdu (obecně i krajinu) bezohledně ve vztahu k environmentálním potřebám. Používána je technika s nebývalým výkonem, což má mnohdy negativní vliv na vlastnosti půdy. Osevní postupy jsou zjednodušeny, spektrum pěstovaných plodin je nebývale zúženo, organická hmota je do půdy dodávána sporadicky, chemizace pokračuje. V důsledku toho dochází k degradaci půdy a k jejímu odnosu. Klesá její schopnost zadržovat vodu - až 90 % půdy má tuto schopnost velmi sníženou. Objemově je snížení retence u nás udáváno v hodnotě 2,4 mld. litrů vody. Pravda, v horských oblastech leckde došlo díky zatravnění polí, jejichž obhospodařování bylo pro tyto podniky neekonomické, ke zlepšení situace, ale to jsou opět pouze výjimky.

Obecně v zemědělství chybí udržitelná praxe spočívající v preferenci lokálního hospodářského cyklu „produkce - spotřeba“, preferován je ten globální. Prvky ekologické stability krajiny rozhodně nejsou pojmem ze zemědělských učebnic. Krajině jsou navíc vnucovány nové megastavby skladovacích a jiných agroindustriálních objektů, které ji esteticky poškozují. Jiné měřítko dávají krajině i obrovské stohy slámy či sena obalené plastem. Situace s hospodařením v krajině je tak mnohde ještě horší, než tomu bylo před rokem 1989.

V souvislosti s výše řečným je proto nutno pozměnit i některou běžně užívanou terminologii. Se zemědělstvím jde ruku v roce sloveso hospodařit. Velkopodniky ale v krajině nehospodaří, neboť v podstatě tohoto starého slovanského slovesa je přítomno adjektivum šetrně, a to se ve většině případů neděje. Velkopodniky tedy v krajině podnikají. Jejich zaměstnanci pak nejsou zemědělci, protože zemědělec je člověk, zabývající se zemědělským hospodařením, ale pouhými zaměstnanci agropodniků. Po staru bychom mohli říci zemědělští dělníci, ale to by mnohý traktorista sedící v klimatizované kapotě mohutného traktoru, schopného orat ve dvacetimetrovém záběru, asi jen stěží přijal.

Tomu všemu je věnována monografická část čtvrtého čísla Veroniky, kterou jsme snad celkem příhodně nazvali Ukradená krajina.

Václav Štěpánek - Tomáš Rothröckl

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu