Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Ukradená krajina


Martin Škorpík, č. 4/2021, s. 3-5
Na jižní Moravě zbývá poslední volně meandrující úsek velké řeky – Morava mezi Bzencem a Rohatcem.
Na jižní Moravě zbývá poslední volně meandrující úsek velké řeky – Morava mezi Bzencem a Rohatcem. Foto archiv NP Podyjí

Jsem opravdu schopen k tomuto tématu jasně zformulovat myšlenky tak, aby je někdo se mnou sdílel? Takové pochybnosti se mi vynořují, protože toto téma jsem se dosud nepokusil nikdy uchopit. Celý svůj dospělý život přemýšlím o tom, jak mizí přírodní bohatství z volné krajiny a jak se krok za krokem z tohoto prostoru stává jakýsi urbanizovaný či industriální park sloužící hlavně výrobě. Dopad naší civilizace na přírodu a krajinu kdekoli na světě mi připomíná pohyb šroubu, který pomalu utahujeme. Na konci jeho pohybu zůstane prostor, v němž přírodní procesy zcela ovládne průmyslové zemědělství a lesní plantážnictví, zbude jen urbanizovaná krajina. Za většinou volně žijících druhů budeme muset do rezervací. Tahle divná, pro někoho asi přehnaná vize není hudbou daleké budoucnosti, ona se uskutečňuje před našima očima. Jen většina lidí nemá schopnost ji naplno vnímat. Často mě přepadají chmury, že to vlastně ani nikomu nevadí.

Co přináší a odnáší pokrok

Lidská expanze začíná narážet na limity růstu. Zatím příliš nehledáme cestu, jak obejít past neustále rostoucí výroby, sílících energomateriálových toků a drancování omezených zdrojů naší planety. Věda sice přichází s řadou možností, jak zmírnit, omezit či zastavit destruktivní dopad naší civilizace, avšak ekonomické zákonitosti a slabá politická objednávka realizaci těchto postupů zatím znemožňují. Přírodní zákony ale platí v celém pozorovatelném vesmíru a dříve nebo později nás donutí respektovat limity života na Zemi. Jen ještě úplně netušíme, jaké budou důsledky následující cesty.

Zkusme se třeba poučit pohledy do minulosti, přičemž jako příklad nám může posloužit tragédie velkých savců na konci poslední ledové doby. Dosti náhlý zánik mnoha nepříbuzných, vždy však velkých druhů, je mnohdy vysvětlován jako vymření v důsledku klimatických změn. Málokdo, včetně mnoha odborníků, se zamýšlí nad tím, jak je možné, že fauna velkých zvířat v Austrálii, Severní i Jižní Americe a Euroasii přežila ústup mnoha glaciálů a na konci toho posledního zmizela. Jakoby náhodou zrovna v této době expandoval po planetě moderní člověk vybavený loveckými technikami, ohněm a spolupracujícími psy. Dnes již lze exaktně doložit fakt, že megafauna začala chřadnout až po osídlení příslušných koutů planety člověkem. Souvislost čistě náhodná?

Intervence do globálního ekosystému se neustále zrychlují. Dnes již dokážeme velice dobře analyzovat důsledky naší činnosti na přírodu. Bohužel však neexistuje společenský konsensus, definující rozvoj civilizace likvidující přírodu jako neakceptovatelný jev. Řada lidí nemá s přírodou jinou osobní zkušenost než jako její občasní uživatelé. Neuvědomují si skutečnost, že příroda tu byla dávno před námi a my jsme její hosté. Neuvědomují si, že nemáme právo ničit něco, co jsme nevytvořili a o co jsme se nezasloužili. Že příroda má hodnotu sama o sobě, že není třeba ji svazovat lidskými měřítky.

Jak to souvisí s krádeží krajiny

Příklad najdeme třeba v krajině Středomoří, kde před pár tisíci lety rostly stálezelené listnaté lesy. Dnes již neexistují. Jejich postupnou destrukci dokončila pozdně antická civilizace svou obrovskou spotřebou dřeva. Křehký ekosystém dorazila eroze a na místě lesa vyrostla neprostupná křovinná vegetace. S lesem zmizelo i mnoho druhů, které v něm žily. Ještě po začátku letopočtu bychom mohli potkat na Balkáně lvy, v íránském pohoří Zagros byl poslední lev spatřen ještě v roce 1941 a tygr jižně od Kaspiku po roce 1960. Indičtí sloni žili kdysi i v Anatolii či Sýrii a první stavitelé egyptských pyramid se teoreticky mohli potkat s mamuty z Wrangelova ostrova, pokud by se za nimi vydali do Arktidy. Příroda rychle mizí ve všech obydlených krajinách světa. Místa, která ve svých filmech dokumentoval mladý David Attenborough, už mnohdy neexistují nebo jsou k nepoznání. Jsme svědky krádeže, kterou nikdo trestně nestíhá a za kterou se nikdo nestydí.

Způsobů, jak člověk sám sobě i všemu živému krade přírodu, je opravdu mnoho. Udělejme pořádný skok v časoprostoru a ocitněme se v krajině jižní Moravy před pětapadesáti lety. Je mi devět, jsem na prázdninách u prarodičů a jdu kolem rozkvetlé meze. Během sezony tu postupně vykvétají koniklece, zvonky, kavyly, hvozdíky… Stavil jsem se tam vloni. Místo bylo chvíli k nenalezení mezi náletem černého bezu, ale nakonec jsem onu mez rozpoznal. Z bylin tam rostly pouze kopřivy, vlaštovičník a nějaký měsíček na hromadě vyvezeného zahradního odpadu. Lidské vnímání má své limity. Pozvolné procesy, které se odehrávají v přírodě a krajině kolem nás, nepostřehneme. Pokud se květnatá louka během dvaceti let změní v náletovou houštinu, téměř si toho nevšimneme. Když v krajině vyroste sada senážních věží, sice si všimneme, ale brzy nám otrne.

Světem obchází strašidlo urbanizace

Vracíme se po dálnici noční krajinou Burgenlandu z dovolené na Balkáně. Čtyřpruh je místy neuvěřitelně hustě osazen na sto metrů širokými ekodukty, jež jsou omluvou a úlitbou zvířatům za fragmentaci krajiny, která je pro ně k nežití. Přesto o takových „kompenzacích“ se našim srncům, krajinným ekologům, natož projektantům dálnic může jen zdát. Dominantu krajiny zde tvoří ale jiné objekty. Ve dne lze spatřit jedním pohledem větší desítky z několika set stožárů větrných elektráren. Ty v noci synchronně blikají červenými signalizačními světly, vytvářejíce v hrdle mezi Malými Karpaty a Litavskými vrchy šílenou barevnou hudbu. Má toto být budoucností naší krajiny? Georeliéf je posledním přírodním prvkem, který odolává vcelku beze změn tlaku civilizace. Pro lidské oko i psychiku je horizont jím tvořený záchytnou linií, která nám umožňuje vnímat krajinu jako stabilní fenomén s objekty a strukturami, které ji naplňují. Pokud se na horizontu otáčejí desítky i stovky rotorů či blikají řady červených světel, statický horizont přestává existovat a je nahrazen technoparkem. A ptal se někdo zdejší skomírající populace dropů, dravých ptáků či divokých hus, jak se jim daří v mlze kličkovat lesem lopatek rotorů?

Nemilosrdné ekonomické vazby uplatňované velkými zemědělskými komplexy znamenají neustálé zvyšování intenzity hospodaření. Stále větší plocha krajiny jižní Moravy, Polabí a dalších úrodných oblastí, se mění z volného prostoru na operační pole průmyslového zemědělství. Pozemky, kde jsem v roce 1997 viděl poslední tři dropy jihomoravské populace, jsou dnes pro jejich případný návrat vyloučené. Byly přeměněny na fóliovníky. Ovocné sady pokryté sítěmi, pole pod trvalou závlahou, do fólie zabalené stohy, zpevněné plochy, čím dále tím více oplocených pozemků, pole ošetřená desikanty, defolianty. Směr je zřejmý - odpřírodněná krajina budoucnosti fungující na steroidech hnojiv a zbavená zbytečných, „obtížných“ druhů, které nelze zapojit do výrobního systému. Zvířata, hmyz i rostliny dříve běžné v polní krajině ji kdysi přijali za svou jako biotop, který jim nahrazoval jejich původní domov - step. V krajině, jež se stává urbanizovaným prostorem, už pro ně místo není. A vadí to vlastně někomu, chce takový trend někdo zastavit či zvrátit? Po pravdě nevím.

Ta část populace, která něco tuší a má vůli pro přírodu cosi udělat, často schvaluje či se sama podílí na problematických činech. Sázení dřevin na zbylých stepních paloucích, zalesňování mokřadních luk, stavba nádrží ohrázovaných vysoko nad terénem a doplněných slušivými betonovými dekoracemi, výstavba asfaltovaných cyklostezek, třeba ještě doplněných veřejným osvětlením daleko mimo sídla. To je jen několik z desítek možných příkladů, čemu všemu se u nás říká ekologické opatření a co je hrazeno z veřejných zdrojů. A komu by to ještě nestačilo, může si na svém pozemku někde u lesa založit záhon z letničkové směsi cizokrajných bylin a vydávat ho za motýlí louku. Lidé obrázky takových barevných záhonů lajkují na facebooku o sto šest a vůbec netuší, v čem by měla být chyba.

Jak bychom mohli krajině přírodu vracet

Nebo přírodě vracet krajinu? Nejdůležitější je uvědomit si, že taková změna je třeba. Krajina u nás v srdci Evropy trpí obrovským množstvím skupinových zájmů, které si na její využití dělají nárok. Proto by velikou roli mělo v budoucnu sehrát územní plánování. Mnohem větší část krajiny, třeba i poznamenané minulou lidskou činností, by měla být „obětována“ přírodě. Již při plánování nových otvírek těžby nerostných surovin lze počítat s „předáním“ významné části dobývacího prostoru přírodě po skončení těžby. Parametry územního systému ekologické stability by měly být přizpůsobeny současným poznatkům krajinné ekologie. Jednotlivé prvky ÚSES musí více respektovat reliéf, vegetační potenciál místa a nároky organismů, které jsou skutečně schopny stabilizovat zemědělskou krajinu. Veliké věci lze dosáhnout revitalizací koryt toků a říčních niv, a tak bychom mohli pokračovat.

Jsem ale historický optimista a věřím, že do konce tohoto století dojde v kulturní krajině střední Evropy k mnoha změnám k lepšímu, které budou podloženy hlubokou změnou v našich hlavách. Již dnes se některé dříve zorněné či zarůstající plochy vrací pastvě. Alternativou k nesmyslným technickým rekultivacím vytěžených prostor povrchových dolů, pískoven a lomů se stává přírodě blízká rekultivace, která umožňuje spontánní vznik cenných biotopů a přežití mnoha ohrožených druhů. Některé desítky let kanalizované vodní toky již byly úspěšně vráceny do přírodních koryt. Čím dál více lidí chápe problém poškozování nočního prostředí světelným smogem. Vznikají nevládní organizace, které účinně pomáhají státní ochraně přírody v péči o cenná, zejména nelesní území a berou si nad nimi patronát. V nevládním sektoru je skryt obrovský potenciál a podle jeho síly a aktivity lze hodnotit kulturní vyspělost naší společnosti.

Chtěl bych se dožít doby, kdy lyžařům bude stydno klouzat se v půlnoci po nasvícené sjezdovce, kdy sami zemědělci upozorní ochranáře na výskyt vzácného živočicha na svém pozemku. Kdy nikoho ani nenapadne trvale zatopit přírodně cenné údolí přehradou či projektovat rychlostní silnici přes mokřadní louky. Obávám se však, že má tělesná schránka není na takovou výdrž konstruovaná.


Martin Škorpík pracuje jako vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování na Správě národního parku Podyjí.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu