VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

/: Pri trenčanskej bráně stojá koně vrané, :/
/: vysedajú chlapci, :/ vysedajú na ně.
/: Na koně sedajú, na Boha volajú, :/
/: Bože, nám pomáhaj :/ v našem bojováňú.
/: Bože, nám pomáhaj, aj Panna Maria, :/,
aby nezhynula, aby nezhynula moravská krajina.

Zamýšlet se nad stavem naší krajiny psaným či mluveným slovem je záležitost navýsost potřebná. I autor těchto řádků zažil celou řadu debat u kulatých stolů, ve velkých sálech či přímo v terénu. Je to však zároveň téma bolestné, protože ve mně vyvolává protichůdné emoce. Jsou chvíle, kdy jsem naplněn optimismem, že se děje mnoho pozitivního, že si stále více lidí uvědomuje závažnost situace a stále více jich začíná na různých úrovních konat. Euforii však často střídá deprese, když se vracím domů krajinou, kterou nějaký bezcitný marketér nazval „moravským Toskánskem“, ač se jedná o krajinu těžce zraněnou, kulturní poušť s posledními stopami života. Pokud ovšem nepočítám statisíce jedinců kukuřice či řepky, rostoucí odhodlaně v řadách a povzbuzované pestrým koktejlem chemie k vitalitě, která by měla vydržet až do sklizně.

Velmi záleží na úhlu pohledu nebo na místě, z něhož se díváme do krajiny. Jinak vnímáte situaci na Hané, jinak v Bílých Karpatech. Když se zatoulám na jejich nejzazší sever, do jedné z mých nejmilovanějších krajin, jsem pokaždé okouzlen. Poslední zbytky starobylé krajiny s mozaikou luk, pastvin, sadů i políček, obklopené navíc bukovými lesy na měkce modelovaných svazích, si vás podmaní tak, že se vám nechce ani odcházet. Stále se zde najdou lidé, kteří chtějí žít po svém a vedle svého vlastního zaměstnání drobně hospodaří jako jejich předkové. Ale nejsou to jen oni. I největší zemědělský podnik v celé chráněné krajinné oblasti, který zde působí, přešel hned v 90. letech 20. století do režimu ekologického zemědělství. Na orné půdě pěstují například špaldu, jako jedni z mála stále chovají krávy na mléko, vysadili mnoho hektarů sadů, ale i remízků a stromořadí. Osvíceným činem bylo vybudování vlastní mlékárny a pekárny (a dodejme, že vzhledem k výjimečným podmínkám jižního Valašska i pálenice). Na začátku stála logická úvaha - produkcí nížinám konkurovat nemůžeme, tak se pustíme do ekologického hospodaření.

Vedle těch nejodlehlejších oblastí se vnímavý vztah ke krajině překvapivě začíná šířit na opačném pólu - stále více konkrétních činů přichází z velkých měst. Sociologům přenechme úvahy o důvodech, určitě jich bude celá řada. Někdo řekne kriticky, že jsou bohatí, takže roupama nevědí, co dělat. Jiného napadne, že ve městě moc přírody nezůstalo a každý nemá chalupu na Šumavě, takže je mnoho lidí, kteří by si rádi vyšli do hezké krajiny i kolem svého města. Faktem je, že se výrazně zlepšuje péče o městskou zeleň, objevují se kvetoucí travnaté plochy, budují tůně a rybníky. Úžasnou výzvou všem městům a obcím je pak rozhodnutí hlavního města Prahy pronajímat městské pozemky jen zemědělcům, kteří se na nich zaváží hospodařit ekologicky! Když si uvědomíme, že se jedná celkem o více než 1 600 hektarů, že dojde k rozdělení desítek velkých půdních bloků, vzniku nových mezí, dramaticky klesne spotřeba hnojiv a pesticidů, je to aspoň jeden z důvodů k opatrnému optimismu.

Ale co ten obrovský prostor, řečeno obrazně, mezi karpatským pohraničím a Prahou? Na jedné straně zde působí desítky, možná stovky aktivních obcí, které dokázaly využít pozemkové úpravy ke zvelebení svého katastru. Vrátily do krajiny síť polních cest, alejí i mokřadů a vodních ploch. Při toulkách krajinou narazíme i na soukromé zemědělce, kteří se snaží navázat na dílo svých předků nebo se z lásky ke krajině pustili do nerovného boje za její ozdravení. Pro mne je jedním ze symbolů těchto snah Petr Marada, který vysazuje už řadu let remízky, ovocné stromy a biopásy do nekonečných kukuřičných prostor hned za mými kyjovskými „humny“, v okolí Šardic. Navíc dokáže velmi přesvědčivě argumentovat a strhnout svým příkladem další. Jedna z pochodní do tmy malomyslnosti, která na mne padá při cestě z Bílých Karpat domů.

Přes všechny tyto pozitivní příklady naše krajina hlavně v úrodnějších oblastech líbezná totiž už dávno není. Pokud tedy za krásu nepovažujeme, jako někteří u nás na Kyjovsku, tu barevnou mozaiku, kdy tmavé plochy v údolích představují spláchnutou ornici a světlé plochy na hřbetech obnažené sedimenty mladších třetihor… Přestože dávno víme, co tragického se děje s půdou, jež mizí rychleji než sníh na poledním slunci, jak ubývá všechno živé na polích a jak současný stav krajiny jen prohlubuje klimatickou změnu a umocňuje následky extrémních projevů počasí, jako kdybychom to nechtěli vědět nebo se podle toho nechtěli začít chovat. Taky si říkáte, jak je to možné? Proč když víme, co bychom měli dělat, jen nevěřícně zíráme, jak jde praxe stále úplně opačným směrem?

Díl viny určitě nese náš zvláštní konzervatismus. Bohužel ne v pojetí obrany tradičních hodnot, ale vzpomínek na minulost, na zlaté časy, kdy všechno fungovalo a všem se vedlo dobře. Starší generace může mít výraznou změnu své životní úrovně spojenu s kolektivizací, kdy se lidé odpoutali od svých políček a začali chodit do družstva jako do práce, jakkoli byl v počátečním desetiletí proti kolektivizaci hromadný rolnický odpor. S nástupem průmyslového zemědělství ubývalo tvrdé dřiny a ze zemědělců se stali oslavovaní živitelé národa. Stejnou frází zkoušejí předsedové akciovek a činovníci Agrární komory (AK) odbýt výhrady ke svému chování ke krajině i dnes. Zvláštní je, jak ale zapomenou, že velká část orné půdy už neslouží k produkci potravin, ale vykrmování bioplynových stanic a k výrobě biopaliv. Uvědomuji si, že pláč nad tragickým dědictvím socialismu, nad likvidací selského stavu a přerváním vlastnických vztahů k půdě může být dnes odmítán jako vyčpělý. Jak dlouho na nás ještě chcete svádět všechny problémy, ptají se často v politických diskusích komunisté. Realitou však zůstává, že v žádné východoevropské zemi nebyla destrukce tradičního venkova tak brutální jako v Československu. Není náhodou, že největšími dvěma odpůrci snah o ekologicky ohleduplnější zemědělskou politiku Evropské unie jsou dodnes ministerstva zemědělství obou našich nástupnických států.

Kdo by měl tedy být nositelem změny? Měl by to být stát, jak s oblibou říkáme ve většině anket, kde se ptají na řešení jakýchkoli vážnějších problémů? Stát, politici, ti nahoře… Je to zvláštní. Ač dnes tvoří aktivní velkozemědělci nepatrnou menšinu, jejich přínos do státního rozpočtu či k růstu HDP je nevelký (naopak jsou spíše příjemci dotací), jejich vliv je stále dostatečný na to, aby účinně bránil pokusům o změnu. Ministerstvo zemědělství (MZe) místo jejich kontroly působí jako cechovní organizace, a protože je přece rezortem „hospodářským“, a tudíž na rozdíl od ministerstva životního prostředí (MŽP) úřadem užitečným, snadno ve vládě prosadí svou. Učebnicovým příkladem je osud vyhlášky o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle zákona ji vydává MŽP po projednání (o souhlasu se tam nepíše) s MZe. Když se začala před několika lety připravovat, její návrh vzbuzoval velké naděje. Ovšem jen do „projednání“ se „zemědělstvím“. Poté upadla na velmi dlouho do stavu klinické smrti. Úplně usmrcena ovšem být nemohla, problém eroze už popírají jen nejotrlejší funkcionáři AK. Návrh byl tedy resuscitován, podroben konstruktivní sebekritice a v mnohem lépe stravitelné formě znovu předložen partnerskému rezortu. Drobného úspěchu tedy bylo nakonec dosaženo.

Spoléhat ovšem nemůžeme ani na Brusel. Návrhy Evropské komise jsou sice sympatické, ale po složité diskusi s Evropským parlamentem a hlavně s představiteli jednotlivých států jejich zeleň bohužel dost vybledne. Navíc dostanou členské země poměrně volnou ruku, aby s novými pravidly naložily podle svého, takže se agrární lobby postará o co nejvíce plošnou distribuci peněz na hektar. Nejlépe s minimálním omezením, zatím jsme na ty bruselské úředníky přece vždycky vyzráli. Peníze posílat můžou, ale běda, kdyby za ně i něco chtěli. To by byl přece diktát, který si nenecháme líbit. A cesta k další úspěšné pětiletce v odvětví, které mi občas připomíná ze všeho nejvíc státní kapitalismus podle čínského vzoru, může začít.

Má tedy naše krajina vůbec nějakou šanci? Bohužel už nevěřím, že to půjde dobrovolně. V tom je logika trhu neúprosná. Je nutná regulace státu, ať už cestou legislativní nebo ekonomickou. Namítnete, že na osvícenost vrchnosti spoléhat nelze a jednotlivec přece mnoho nezmůže. Inu, jak se to vezme. I velké řeky vznikají z nespočtu malých pramínků a přítoků. Každý drobný čin na jakékoliv úrovni má smysl, ať už je to podpis petice nebo pronájem pozemku někomu, kdo na něm bude hospodařit slušně. Politici na západ od nás nekonají správně vždy jen z čistých pohnutek nebo vlastního přesvědčení. Reagují na přání veřejnosti. Takže čím víc se nás bude hlasitě ozývat, čím víc nás bude konat, tím je šance na změnu větší. Za velmi důležitou považuji i aktivní spolupráci všech, kterým na naší krajině záleží - nejsou to jen spolky a občanská sdružení v ochraně přírody (ČSOP, ornitologové, Hnutí Duha, lokálně i myslivci a mnozí další, včetně místních iniciativ), ale také sílící soukromí zemědělci, vlastníci lesů, skauti a další mládežnické organizace, mnohé obce, …, vyčerpávající seznam by byl dlouhý.

Krásná lidová píseň v úvodu ukazuje, i když asi nebyla zamýšlena doslova, že je to opravdu boj, že i krajina může zahynout. A my s ní. Ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Libor Ambrozek je předsedou Českého svazu ochránců přírody, v letech 2002-2006 byl ministrem životního prostředí.