VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hned na úvod - neobjevil jsem to já. Já si to jen víceméně náhodou, při četbě o neolitické svatyni v Horoměřicích, vyčetl. Objev paleolitické lokality u Horoměřic v poloze „V Chotole“ učinila, snad také při zkoumání jiného nálezu z jiného období, doktorka Ivana Fridrichová-Sýkorová. Archeoložka paleolitu, vdova po největším expertu na české neandertálce docenta Jana Fridricha. Ovšem zmínila ty paleolitické nástroje, co tam našla, jen v nějaké zprávě o této svatyni, a to jednou větou, že tam ty mladopaleolitické nástroje jsou. Přesně kde, nepsala.

Mám to do Horoměřic patnáct dvacet minut jízdy městským autobusem, i vyrazil jsem se tam podívat. Bylo zoráno, ale sucho, a tak jsem po dvou třech hodinách volné procházky holí obrátil stovky a stovky kamenů. A nic. Dokonce nebyly moc vidět ani křemence, které jsou na našich polích běžné jako kdysi chrousti. Jen malé, droboučké, skoro kamínky. Jel jsem tam podruhé, potřetí, a pak jsem si jeden z těch kamínků prohlédl. Byl oštípaný.

Hledal jsem totiž něco jako středopaleolitický pěstní klín, jaké sbírala dvojice Fridrichová - Fridrich na Písečném vrchu u Loun, asi nejbohatší středopaleolitické lokalitě u nás. Kus nádherného mléčně bílého křemence z Písečného vrchu, nebo vzácněji přinesený kus skršínského hnědého křemence, které si tam ti, co zde byli před námi, těch sedm kilometrů od vrchu Skršín donesli. Pořádný, do plné dlaně sednoucí bifas či sekáč. Kus umně oštípané krásné suroviny, doteky času v podobě glaciální eolické abraze oleštěný do nenapodobitelné zaoblené měkkosti kontur hran a jizev, které kdysi kameník v křemenci vyštípal otloukačem. To, co jsem našel zde v Horoměřicích, byl štěrk. Ale neolizovaný, ostrý. Byla to spíše mikroindustrie, málokterý z nástrojků měl víc jak centimetr, ale vytvořila to lidská ruka. Z nekvalitní suroviny oblázků křemene, nejspíše z nedaleké Vltavy.

Asi dva roky jsem tam, co páteř dovolila, brouzdával, nasbíral dostatečný vzorek „potvrzovacích“ nálezů, a podnikl svůj obvyklý, obvykle neúspěšný maraton po archeologických institucích. Kde by se té lokality někdo ujal a opublikoval. V pražském Národním muzeu jsem uspěl. Nový archeolog, který tam působil, měl sice pracovnu zavalenou obrovským množstvím industrie, ale moje nálezy potvrdil a dohodli jsme se, že si vezme lokalitu do péče, že ho tam dovedu. Ale rovnou říkal, že se k tomu nedostane hned.

Po nějaké době, ve snaze získat nějaké volné místo ve skříni, jsem si nechal pár kousků z Horoměřic na památku, a ty největší, nejnevyvratitelnější a nejostřejší jsem poslal panu doktorovi poštou. Začínala (pokud mne paměť neklame) epidemie, tak jsem nechtěl chodit mezi lidi. Po roce, když se letos už zase dalo trochu normálně žít, jsem si řekl, že se připomenu. O weekendu jsem odjel na lokalitu, jestli je zoraná, a stál tam satelit. Jedna z Prahy nejbližších paleolitických lokalit se proměnila v uniformní předměstí, zem úrodného pole se svým fascinujícím světem zemních mikroorganismů a desetitisíce let starými kamennými nástroji, nahradil asfalt. Paleolitici nám na místech, kde žili oni, nechali své nástroje ve stejné půdě, jaká tam byla, než přišli. I my jsme z té půdy mohli žít. My se tam nyní vrátili žít, a nahradili jsme tu půdu asfaltem a betonem, abychom svým potomkům odkázali mrtvou antropickou poušť. Poušť, která bude i v případě zániku naší civilizace ještě stovky let jen neúživným ruderálním stanovištěm, na kterém neporoste nic k jídlu.

Jiří X. Doležal