VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je z francouzského bontonu přijatou zvyklostí, že se při jubileích žen o dosaženém věku taktně mlčí. Domnívám se však, že naplněných devět křížků života již může být naopak ku chloubě. I proto se ve Veronice nerozpakujeme věk čestné členky redakční rady časopisu prozradit a srdečně jí poblahopřát. Zároveň však také uctivě smeknout nad jejím celoživotním dílem, s jehož trestí se měli možnost čtenáři Veroniky v průběhu dosavadních třiceti pěti let existence časopisu seznámit.

Paní architektka Jarmila Kocourková je totiž s Veronikou spjata od prvního, respektive nultého čísla z roku 1986 (v němž měla hned tři příspěvky!) a lze jednoznačně říci, že svými pěti desítkami publikovaných článků, doprovázených vždy excelentními fotografiemi, mnohdy časopisu udávala ráz. Pravda, někdy se její zamyšlení či bryskní analýzy nečetly lehce, dokázaly totiž být rázu velmi pochmurného (což však neznamená, že by paní Jarmila nedokázala psát i lehkým, ba žertovným perem), ovšem taková byla a zůstává i skutečnost, o níž psala. Jako krajinná architektka s bolestí nesla zánik starých historických krajinných struktur, devastaci venkovských sídel necitlivou zástavbou či přestavbou a stírání jejich regionální architektonické výjimečnosti, lkala nad zarůstajícími loukami, nad údolími řek zaplavených přehradami i s jejich mlýny, nad mizením starých vysokokmenných ovocných sadů. Dokázala břitce odsoudit konkrétní neblahé zásahy do krajinné mikrostruktury a neústupně se pokoušela o jejich nápravu či eliminaci. Viděla a pamatovala si ze svého mládí harmonickou krajinu vrcholné doby soukromého rolnického hospodaření a celý svůj profesní život - v době kolektivizačních experimentů, v letech tzv. intenzifikace zemědělství i v recentním čase odlidštěného zemědělského podnikání - se snažila o ochranu toho, co z ní zbylo.

Jarmila Kocourková se však dokázala také literárně kochat, byť nad těmi zbytky dávné harmonie, které v naší krajině zůstaly. Krajinou jejího srdce zůstávají rodné Ivančice a údolí tří řek - Oslavky, Jihlavky (záměrně zde píšeme jejich zdrobnělou krajovou podobu) a Rokytné, které se v tomto západomoravském městě stýkají. Jejich hluboce zařezaná údolí dokázala mistrně zachytit na svých fotografiích, a z jejich půvabu (i toho ztraceného, jako v případě zatopeného údolí Jihlavy mezi Kramolínem a Vladislaví) vykouzlila poetické texty, plné nostalgie starých příběhů. Kochala se krásou luhů pod Pálavou, jimž svým fotografickým dílem zanechala smutné requiem. Brouzdala se ve svých článcích opouštěnými lazy Kysúc a tamní kopaničářskou krajinou, k brilantním fotografiím ji ponoukala neobyčejná struktura terasových polí v Liptovské Tepličce, a mohli bychom pokračovat… V minulých letech se paní architektka ve Veronice trochu odmlčela. Doufáme však všichni, že to v těch dalších, do nichž jí přejeme pevné zdraví, ještě napraví.

Václav Štěpánek