VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sedím u našeho stolu a dívám se na obraz Josefa Vondráčka. Je na něm Petrkov na Vysočině - chalupy, plaňkové ploty, křivolaké švestky a ústí cesty z pole do vsi. Scenerie, které mi jsou od dětství blízké. Segmenty krajiny, které už za mého dětství mizely a za posledních třicet let se situace bohužel nezlepšila, naopak.

Když jsem trávil prázdniny u babičky, bývaly za plaňkovými ploty kromě švestek, hrušní a jabloní také blumy, zelené, žluté i modré. Větve se skláněly k naší velké radosti přes plot, utrhnout je a zkoupat bradu ve sladké šťávě bylo jednou z prázdninových slastí, srovnatelnou s vytrvalým luhováním opálených a od malin a ostružin poškrábaných těl v rybníku zvaném Bahňák.

Projdu-li toutéž krajinou či jinými vesnickými krajinami dnes, stihne mě žal. Mít mě v práci ekopsycholog, asi by ho nazval environmentálním žalem či úzkostí, já mu důvěrně říkám krajinný žal. Místo plaňkových plotů neprůhledné zdi, přes které se nesklání nic, či, tu a tam, cizozemský jehličnan. Tam, kde skrz plot lze zahlédnout zahradu, vídávám krátce střižený trávník, kamení, kůrový substrát. Někdy v až bizarních podobách. Například ve vsi pod Pálavou předzahrádka (charakteristická pro zdejší domy) celá vysypaná vybělenými říčními oblázky, bez jediné rostliny. V krajině kvetoucí, skalničkové, slunečné najednou prostor, který evokuje krajinu po povodni na horním toku horské řeky… Pravda, občas se mi i dnes podaří utrhnout přes plot švestku, ale blumy už jsem v krajině nepotkal roky - staré odešly, nové nikdo nesází: však co z nich, takové marné ovoce, spousta vody, kazí se to rychle… Každodenní realistická próza poráží na hlavu poezii.

V řadě míst dlouhé zahrady či sady za domy doprovázené záhumenky zmizely zcela. Místo nich jsou zde nové rodinné domky na malých parcelách podél soukromých cest, kterými do okolní krajiny nelze ani vstoupit, ani z ní vystoupit. A jsme-li blíže většímu městu nebo u frekventovanější silnice, stojí v záhumení sklady či výrobní haly. Frekventovanými se přitom staly i ty silnice, na kterých jsem před třiceti lety potkával auta jen tu a tam, a to ještě jen ta, která jsem znal: hele hajnej jede domů… kam se teď vypravil Franta z vršku?

Nejen indián, já taky / jsem vytlačován ze svého území, / žiju v rezervaci / a bílý otec na mne blahosklonně kývá / Z východu Čepro / na západě Futaba / od jihu železnice / a na severu evropsky významná lokalita / Svému příbytku říkám Obrtlík / neboť je obehnán silnicí a kolejema / Když vycházím ze vrat / s koněm, se psem nebo s oběma / jede auto, jedno, dvě, tři / a když ne tak zvoní zvonec / závory padají a je tu vlak / a zvuk zvonu mlátí do úmoru, / žádný z psů, které jsem kdy měl, / nepošel přirozenou smrtí, / jejich kosti byly rozdrceny / koly aut anebo vlaku / Na Obrtlíku jsem obklíčen / Můžu odejít pryč, / ale kam když všude je to stejné / já jsem tu doma! Jak téhle básni Stanislava Hausvatera z krásného tisku Vidlema rozumím (vydali Michaela a Luboš Drtinovi v roce 2021).

Pocity obklíčení, uzavření, neprostupnosti jsou při pohybu v dnešní venkovské krajině leckdy těmi převládajícími. Nezmizely totiž jen blumy a ploty z planěk, ztratila se také většina cest. V devadesátých letech jsem se trochu bláhově domníval, že se tenhle trend zastaví, ba co víc, obrátí. Že se s restitucemi staré cesty znovu objeví. Někde se tak opravdu stalo, ale bylo to mnohem méně často, než jsem si vysnil a hlavně: řada dalších cest zmizela. Většina půdy je propachtována a agropodnikatelé s velkými stroji neměli důvod cesty obnovit. Naopak, jednotná platba na plochu zemědělské půdy je nejvýznamnější složkou přímých plateb, které k nim putují ze Státního zemědělského intervenčního fondu. Proč ztrácet plochu cestou, kterou nepotřebují? Však lze jezdit i po poli, když je třeba. A že je pozemek cestou v katastru? Že na něj proto není uzavřena ani pachtovní smlouva? Však to nikdo neřeší, nikdo se neptá a každá obdělaná plocha je dobrá.

Zbývá nějaká naděje? Na návrat krajiny dětství či snad i náznaku vysněné krajiny z obrazů krajinářů, mé arkadské krajiny? Tu a tam jistá zbytková naděje zůstává. Pravda, plaňkové ploty, zdá se, mají neodvolatelně na kahánku, ale potkal jsem v českých a moravských krajinách posledních pár let nová stromořadí kolem cest, dokonce i nové sady uprostřed polí, možná i bluma v nich byla či bude. Nesežere-li stromy přemnožená zvěř či nepřeláme-li je na okolních polích projíždějící a v nejzazších okrajích se otáčející zemědělská technika, bude v těchto místech za pár let či desetiletí na co pohlížet, kde zapaběrkovat.

Obnova starých cest, zejména na pozemcích, které v katastru cestami stále jsou, a leckdy jsou i v majetku obcí či na dalších obecních pozemcích, se stala předmětem pozornosti nejen okrašlovacích spolků či menších obcí, ale dostala se také do proklamací doprovázejících volby do Parlamentu ČR či do deklarovaných aktivit komunálních politiků větších měst. Obnovu cest podpořili v rámci své kampaně Starostové a nezávislí, svou iniciativu nazvali Tisíc a jedna cesta pro krajinu. Záměr obnovy cest v příměstské krajině okrajových městských částí deklarovalo nedávno město Brno, když se přihlásilo k aktivitě vzešlé od občanů a obecních představitelů Komína. První obnovy proběhly v Komíně již během podzimu 2021. Není a nejspíše ani nebude takových obnov mnoho, a tak to jen lokálně zabrzdí či zmírní celkový trend, ale lze si hýčkat alespoň tu zbytkovou naději.

Sešel jsem ve slunném mrazivém dni stráveném v polích jemně poprášených sněhem po nově vytyčené a habry a babykami osázené cestě pod Mniší horou v Komíně. Tmavé nebe, nízké světlo. Ze stromů přilehlého mokřadu a z keřů bývalého střepáku vzlétaly kvíčaly. Chvíli vířily nebem nad vrbami, mirabelkami, trnkami a šípky a pak prudce slétaly zpět mezi keře v nečekaně hbitých přemetech. A za chvíli znovu - šedesáti- či sedmdesátihlavé hravé nenasytné hejno. Stál jsem v tiché radosti.