VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V lednu vyšla Motýlí kniha Martiny Macháčové, dětská knížka bohatě a krásně ilustrovaná Sofií Helfert. Vydalo ji nakladatelství Barrister & Principal, má čtvercový formát 21 × 21 cm, 80 stran, pevnou vazbu a lze ji objednat v nakladatelství - https://barrister.cz/knihy/motyli-kniha/ - nebo u tradičních distributorů.

Šest otázek autorce a jednu ilustrátorce položila Bohdana Fabiánová.

Co vás přivedlo ke psaní, když váš zcela exaktní obor, jímž je mikrobiologie, beletrii nepřipomíná ani trošku. Jak to tak najednou přišlo?

Možná právě proto, že v rámci mého oboru na fantazii nezbývá místo, jsem začala psát. Odjakživa se mi v hlavě odvíjely různé příběhy, prožívala jsem soukromá dobrodružství. Možná to tak mají všichni, to vlastně vůbec netuším.

S časem jsem však zatoužila dát své myšlenky na papír, ovšem zároveň jsem se docela soustředila na školu, studium biologie, a záhy přišly děti. Jednoho dne už to nesneslo odkladu a já jsem musela dát na papír svá vnitřní dobrodružství, jinak by mi ta hlava asi praskla.

Spisovatele si představuji v pracovně s velkým stolem, kde v naprostém klidu s výhledem do zahrady píše, taky u kavárenského stolku, kde si u sklenky vína nebo u šálku kávy zapisuje své nápady a pak se vrací k tomu stolu a počítači… Co spisovatelka, nebo spíše mladá pracující žena, která spojuje slova ve věty a v příběhy? Jak je to u vás, kde a kdy píšete?

Mám o spisovatelích stejnou představu: velká pracovna s masivní knihovnou přecpanou knihami a před ní spisovatel, kterak zcela ponořen do vlastních úvah tráví celé hodiny psaním. Ráda bych se té romantické představě alespoň trochu přiblížila. Nicméně zatím mé psaní vypadá tak, že píšu v podstatě všude po chvilkách podle toho, jak mě přepadají myšlenky, třeba uprostřed noci. To pak nastane nutkavá potřeba je okamžitě uložit na papír, jinak mě paralyzují, anebo se nevyspím. Proto taky všude nosím notes. Tohle období pak ale střídá období klidu, kdy jen upravuji to, co už jsem jednou napsala, až do té doby, než se mi v hlavě začne rodit nový příběh. Psaní je pro mě taky únikem od starostí, takže když v životě nastane těžší období, pociťuji úlevu, když se zanořím do svého světa a píšu. Odpočívám tak.

Symbolickou červenou nitkou příběhů Motýlí knihy je pomáhání. Pomáhat - co to pro vás znamená?

Mám pomáhání spíš uložené tak, že se netvářím, že se mě konkrétní situace netýká. Například neignoruji psa, který zmateně pobíhá křižovatkou. Možná je to o vnitřním nastavení. Člověk má pocit, že je malý pán na to, aby něco změnil, a tak před potížemi uhýbá. Mně se to také děje, mou první reakcí je únik. Vidím titulek varující před globálními změnami a raději ho přeskočím. Ale pak si řeknu: musím mít přehled, musím vědět, nejde před tím zavírat oči.

Každá drobnost se přece počítá. Co kdyby nastala situace, že by si všichni přestali objednávat zbytečnosti, o kterých ví, že putují z druhé strany planety? Pro jednotlivce by to přece byla maličkost. Každý máme sílu pomáhat a něco změnit. Stačí se jen přestat tvářit, že se nás problém netýká.

A o tom Motýlí kniha je. Aby děti pochopily, že mají větší sílu věci měnit, než si myslí, a že i drobná změna může vést k velikým věcem, že má stále smysl snažit se o záchranu každé drobné kytičky či motýla.

Skřítci Douška, Konrád a Konvička. Ti malí hrdinové nejsou nudní, mají chyby jako čtenáři jejich příhod, a protože se s nimi i jim můžeme smát, tak si je i snadno zamilujeme. Někdy v jejich příbězích i ve vážné chvíli cítím pousmání. Cítím to správně? Je humor důležitý pro překonávání překážek?

Je fajn, když si ze sebe umíme udělat legraci v situaci, kdy uděláme chybu. Chyby by měly být povoleny dětem i nám dospělým, pak se těch překážek možná tolik nebudeme bát. Nerada se beru příliš vážně a ráda se směji. Humor je rozhodně skvělým parťákem v těžkých časech. A skřítci v příběhu reprezentují tak trochu děti, jsou malí, zvídaví, upřímní a nezatížení lidskými starostmi. Navíc jsou nezávislí, není nad nimi žádný rodič, který by je omezoval v dobrodružstvích, a tak mohou rozvinout svou statečnost a někdy páchat i nějaké ty neplechy.

Ilustrátor je zejména u dětských knih spoluautorem, měl by s autorem textu souznít, proniknout do příběhu. Jak to bylo mezi vámi a ilustrátorkou Sofií Helfert?

Musím říct, že jsem neskonale vděčná, že jsem měla možnost se s ní seznámit. Její ilustrace jsou plné barev a života a zároveň jsou jako ze snu. Když jsme spolu vedly emailovou komunikaci, často vložila do těla mailu nějaký drobný obrázek čistě jen pro radost a skutečně mi tím prosvětlila kus dne. Bez žádného velkého vysvětlování uchopila text Motýlí knihy a namalovala mé představy, aniž bych jí je musela detailně popisovat. Když jsem pak měla možnost spatřit poprvé její návrhy, ani jsem tomu nemohla uvěřit. Takže souzněly jsme spolu z mého pohledu dokonale. Paní Sofie Helfert je rozhodně spoluautorem Motýlí knihy. Nejenže jí vdechla život, dala knize tvar a konečnou podobu, ale strávila velké množství času hledáním informací. Zkrátka postavila se k té práci nad rámec samotné malby a posunula celou knihu o pořádný kus cesty dopředu. Spolupráce byla jedna velká radost a pro Motýlí knihu i pro mě štěstí.

Stejnou otázku tedy pokládám i ilustrátorce. Jak to bylo mezi vámi a autorkou Martinou Macháčovou a jací byli skřítci a motýli parťáci?

Naše setkání nad knížkou bylo tak trochu jako příběh Doušky, Konráda a Beáty z knížky, takové malé dobrodružství. Jsem za sebe ráda, že jsem poznala paní Macháčovou nejen coby talentovanou vypravěčku příběhů, ale také velmi laskavého a spolehlivého člověka. S příběhem samotným se mi pracovalo skvěle, postavy tak nějak už samy žily, stačilo je jen zavolat. A také loňský závěr léta, kdy jsem obrázky kreslila, přinesl nevídanou záplavu motýlů. Nebyl to jen můj dojem, jak jsem si nejdřív myslela, potvrdili mi to i lidé o motýly se nezajímající. Bylo to opravdu jako nějaké kouzlo, jít zahradou v oblacích bělásků, nést na ruce důvěřivou babočku, kreslit s na penále usazeným motýlem, co se jen přiletěl podívat.

Tak takto se mnou po celou tvorbu šla spodní linka příběhu, ve které se ozývá naděje a nemalá touha po vzájemném přátelství a pomoci k dobru všech, i toho nejmenšího motýlka. Myslím, že knížka pěkně zachycuje atmosféru místa, kam by se každý rád vracel na prázdniny, i když je mu třeba 70. A s pořádnou kapkou dobrodružství je to ještě lepší. A dalo by se toho nakreslit ještě tolik… Ale někdy je snad i lépe, když je prostor snít a vymýšlet.

Martino, ve Veronice jsme v roce 2019 představili i vaši první dětskou knížku Sazínkové a Mračná země. Její děj také mezi řádky naléhavě upozorňuje na nejeden problém v přírodě, na louce, v lese, prostě v krajině, stejně jako Motýlí kniha. Jste naší čtenářkou, tak se ptám, zda vás texty v časopise Veronica nějak inspirovaly ke konkrétním příhodám skřítků z vašich knížek.

Časopis Veronica je mi velkou inspirací a hlavně zdrojem kvalitních informací. Odborníci v ní často znají lék na neduhy naší krajiny, nabízejí cestu k nápravě, jen je potřeba je poslouchat. Odebíráme Veroniku několik let a časopis čtou i mé děti. Neskonale mě to těší, protože to snad znamená, že mají opravdový zájem o přírodu a že problémům, které v ní lidé vytvořili, čelí, neuhýbají před nimi. Naplňuje mě to optimismem.

Děkuji za rozhovor.