VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vypadalo to jako mimořádně podařený žert, když mi zavolal kolega Petr Halas, vedoucí společného projektu zaměřeného na lacinovské vcházení do krajinomaleb, abych se pokusil vstoupit do kresby Josefa Jambora nazvané Mýtina. Proč žert? No, posuďte sami, oč bylo možné se při dohledávání lesního zákoutí opřít: pár stromů ve svahu, na něm několik roztroušených balvanů. Takových míst přece musí být tisíce! K tomu předloha s mizerným rozlišením o velikosti atakující rozměr poštovní známky. Po jejím vytištění výsledek připomínal otisk bramborového razítka vyrobeného dítětem předškolního věku. Ale abych nekřivdil. Bylo známo, že toto lesní zátiší Josef Jambor nakreslil v roce 1963 během svého pobytu v plicním sanatoriu u Babic nad Svitavou. Sám guru vcházení do obrazů Jan Lacina zkoušel místo dohledat a se svým dvorním fotografem Pepou Ptáčkem i nafotit. Přestože je jimi zachycená scenerie teplomilné doubravy výmladkového původu docela půvabná, předloze příliš neodpovídá. Přitom o dílech Josefa Jambora je známo, že zachycovala viděnou krajinu neobyčejně věrně. Cožpak by vážně nebylo možné „to pravé místo“ najít? Červík pokušitel už se usadil v hlavě a začal hlodat. Brzy jsem tak začal marnost celého podniku vnímat spíš jako výzvu a na dohledání místa vytvoření kresby neopatrně kývnul. To by bylo, abych to nezvládl!

Nějaké zkušenosti s hledáním míst, odkud byly krajinomalby anebo staré fotografie zaznamenány, jsem již měl. Doposud jsem se však téměř vždy mohl podle něčeho zorientovat, třeba i v neznámě krajině, ať už to byla nezaměnitelná silueta kostelíka či hradu na návrší, nebo jedinečně zvlněný reliéf. V případě Jamborovy Mýtiny jsem vsadil na charakteristicky vyklenutý tvar svahového hřbetu se skalkou a skupinou balvanů. Navíc jsem měl tušení, kde asi by se vysněné místo mohlo nacházet. A tak jsem jednoho podzimního rána vyrazil. Začátek byl slibný, protože předem vytipované místo skutečně kresbu připomínalo. Jako mladý kamzík, plný naděje a elánu, jsem na vytouženou skalku vyskočil. Obešel jsem ji v obou směrech, prohlédl ji zezdola i shora, zblízka i z odstupu, ale pořád to nebylo ono. Rozhlédl jsem se kolem a hle: pár desítek metrů ode mě vyčnívala další a vypadala ještě nadějněji! A pod ní dvojice kamenů! A tak jsem vyběhl vzhůru přímo do svahu, posléze seběhnul k balvanům ležícím níže. A odtud spatřil několik dalších výchozů. A překvapivě i ony se pod určitým úhlem mohly podobat předloze. Aniž by mi to došlo, začal jsem pobíhat svahem sem a tam, nahoru a dolů. Někdy kolem poledne všechny zbytky elánu odplavil pot a místo kamzíka se strmými svahy svitavského údolí ploužil jen utahaný kozel. A co hůř, kam až oko dohlédlo, další a další skalky! Bylo jasné, že takhle to dál nepůjde.

V době svého léčebného pobytu už přece malíř nebyl žádný mladík (posléze jsem si ověřil, že mu bylo 76 let) a jeho kondice zřejmě nebyla o moc lepší než ta moje. Zcela jistě kreslil místo, které bylo nedaleko ozdravovny a pravděpodobně také dobře dostupné po nějaké silnici, nebo stezce. Ale kde? Vždyť jediné dvě zdejší cesty nepřipadaly v úvahu. Ta hlavní, vedoucí po samém dně údolí kolem Svitavy, je sevřena mnohem prudšími svahy a také skály jsou zde mohutnější. Kolem té druhé, která směřuje svahem k Adamovu, jsem od rána pobíhal. Dostupné mapy žádnou jinou cestu, dokonce ani pěšinku neukazovaly, a ani já o žádné nevěděl. Vůbec je to celé divné, honilo se mi hlavou, vždyť ani jedna ze zmiňovaných tras k procházce příliš neláká. Rozhodl jsem se tedy pečlivěji prozkoumat nejbližší okolí dnes již zcela opuštěné a chátrající ozdravovny v zoufalé naději, že by se od ní mohla rozbíhat síť pěšin a stezek, tak jak je zvykem třeba u lázní.

Dnešní stav léčebny je žalostný a při pohledu na ni se svírá srdce. Rozmlácená okna, popraskané a rozpadající se zdi, z nich vytrhané trubky válející se a trčící okolo. Graffiti. Všudypřítomná suť a střepiny pohlcované porosty rumištních zlatobýlů a třtiny. Bylo nepředstavitelně těžké odolat fascinujícímu vábení ducha místa a pokračovat v hledání nenalezitelného. Snad právě ta disciplinovanost a vytrvalost byly vzápětí odměněny. Jako už poněkolikáté mě při mých toulkách sama krajina něžně a tiše oslovila, sama mě koketně, ale decentně vyzvala, abych poodhrnul závoj jejích skrytých tajemství. Tentokráte se přede mnou rozestoupil okolní les a pozval mě, abych vstoupil. Vstoupil po neznatelném, místy zcela mizejícím, přesto však stále přítomném chodníčku. Chodníčku, který se v širokých zákrutech klikatil svahem nad ozdravovnou. Chodníčku, který svou šířkou, sklonem, trasováním nezpochybnitelně dokazoval, k jakému účelu byl stvořen. Srdce se mi rozbušilo. Nohy opět získaly kamzičí sílu, chtěly se rozeběhnout vpřed. Dopolední zkušenost i touha neskončit zase jako ztrhaný kozel mi pomohly ovládnout příval nadšení. Rovnoměrný krok umožňoval lépe splynout s pěšinou, umožňoval lépe vnímat a objevovat zákoutí připomínající jiné Jamborovy kresby a akvarely, které zde vytvořil během svého léčení.

Díky náhlému přívalu energie, nebo snad díky dokonalému vedení stezky, nejspíš ale díky obojímu, jsem ani nezaznamenal, jak vysoko nad Svitavu mě chodníček vynesl. Jako natažený běhoun obepínal vystupující hřbety, překonával skalky a úpady mezi nimi. Neomylně nacházel místa s nejkrásnějšími výhledy na klikatící se Svitavu nebo babickou ozdravovnu. Lem bělozářek, kručinek a dobromyslí, nyní dávno odkvetlých, dával tušit, jak zdobný musel být o pár měsíců dříve. Nebylo pochyb! Nemohla existovat líbeznější stezka, která by dovedla poutníka k vysněnému cíli!

Jenže onen cíl pořád unikal. Chodníček se navíc čím dál tím více ztrácel a správný směr udržovala spíš intuice. Na hřbetě nad hlubokým Malužínským žlebem již zmizel zcela a s ním i naděje na kýžený objev. Nasycen předchozími dojmy jsem ani necítil zklamání. Věděl jsem, že někde tady „to“ místo muselo být, nějaké fotografie jsem také pořídil, vedoucí projektu nemohl být nespokojen. Opatrně jsem sestupoval strmým svahem dolů k potůčku. Posledních pár metrů již bylo tak prudkých, že jsem se musel přidržovat okolních stromů. Jeden z nich mě zvlášť zaujal svým boulovitým kmenem a množstvím dutin. Poklepal jsem na něj a on mi hlubokým hlasem odpověděl, že je uvnitř úplně vykotlaný. Obdivoval jsem množství pavučin, otvorů a otvůrků, domovních dveří tisíců obyvatel. Obdivoval jsem to vše tak nadšeně, až jsem nakonec na prudké stráni stejně uklouzl a poslední část cesty absolvoval po zadku.

Ohlédl jsem se, abych stromu poděkoval za poskytnutou oporu. Najednou jako by se zastavil čas, jako by prostě přestal existovat. V úžasu, s otevřenými ústy jsem se přenesl do úplně jiné doby, na úplně jiné místo. Stál jsem na milimetr přesně tam, kde před 57 lety stál i Josef Jambor. Stál jsem současně také přímo uprostřed jeho obrazu. Měl jsem pocit, že odtud malíř před chvilkou odešel. Scenerii na jeho kresbě dominuje mohutný, boulovitý kmen javoru mléče. Na dnes již odumřelém torzu je ještě patrné dřívější charakteristické větvení. Je to tentýž strom, který mě zastavil při sestupu svahem.

Fascinován tímto stromem, vracívám se k němu opakovaně. Nejčastěji proto, že je mi s ním dobře. Jedenkrát také proto, a dodnes ho prosím za odpuštění, abych z jeho kmene odebral přírůstovým nebozezem vývrt. Jen díky tomu jsem totiž mohl zjistit, že z šedesáticentimetrového průměru zůstalo u paty kmene jen asi 7 cm, v prsní výšce pak již pouze 4,5 cm jakž takž zachovalého dřeva. Přesto na něm kolegové dendrochronologové napočítali asi 80 letokruhů! Zcela jistě to tedy je stejný strom, který zvěčnil sám Josef Jambor. Tenoulinký podkápek habru nacházející se vlevo od mléče znatelně povyrostl a dnes se naklání dovnitř „obrazu“, snad ve snaze stát se jeho ještě zřetelnější součástí. Dendrolog by zřejmě méně poetickým jazykem konstatoval, že ve skutečnosti jen obsazuje uvolněný korunový zápoj po odumřelém javoru. Prohnutý strom v pravé části kresby je dvoják buku. Ten do dnešních dnů výrazně zmohutněl, dorostl do výšky asi 28 metrů a do průměru v prsní výšce téměř 60 cm. Bez problémů dokážeme objevit i vystupující skalky na široce vyklenutém svahovém hřbítku stejně jako skupinky balvanů vpravo dole. Ze skupinky stromů v popředí kresby již dva nenajdeme. Přímo uprostřed obrázku se jedná o pravděpodobně jehličnatou dřevinu, kterou v těchto podmínkách mohla být nejspíše jedle bělokorá, a pak také doleva nakloněný strom vyrůstající vpravo od dvojice balvanů. Popsané změny dřevinného patra na jedné straně, zároveň však i jistá zachovalost krajinné scenerie pěkně ilustrují samovolný vývoj, díky němuž se okolní lesy přibližují až pralesovitému charakteru. Roku 1976 zde totiž byla vyhlášena přírodní rezervace Malužín - jedna ze dvou desítek „přírodních laboratoří“, které na území Školního lesního podniku Masarykův les ve Křtinách již před dávnými lety vybral profesor brněnské lesnické fakulty Alois Zlatník.

Symbolicky mi sovím houknutím Malužínský prales připomněl, že se již stmívá a že ne všechna tajemství mají být odhalena ihned. Možná se chtěl jen obyvatel některé z mnoha dutin javoru vrátit domů a nestál o pozornost nezvaného návštěvníka. Protože vím, jak dobré je přírodu poslouchat, hodil jsem batoh na záda a obrátil se k domovu.

Díky Josefe Jambore, díky Jane Lacino!

Příspěvek vznikl v souvislosti s řešením projektu Technologické agentury ČR Podpora turistického ruchu vcházením do krajinomalby a fotografie (TL02000222, 2019-2022).