VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na proklamace o ochraně přírody narazíme tak často, že klást otázku „proč chránit přírodu“ se může zdát zbytečné a ve Veronice, jejíž čtenáři si tuto otázku přece sami pro sebe zodpověděli, dokonce nemístné. Každý ví, že v praxi se tato otázka přesouvá z ochranářské teorie do sféry rozhodování. Pak vyvstává otázka, co znamená výskyt vzácných nebo chráněných organismů, různé formy územní ochrany přírody a ochrana krajinného rázu ve srovnání s těžbou nerostných surovin, regulací toku, s výstavbou rekreačního střediska nebo s náhradní rekultivací. Argumenty ochrany přírody přijímají partneři jen v případě, kdy proti nim nestojí silný zájem ekonomický, nebo v případě volby mezi jinak rovnocennými alternativami.

Rámcový výčet hlavních důvodů pro ochranu určitého přírodního jevu podává práce J. Čeřovského a P. Trpáka: Strategie ochrany genofondu v ČSR, část I. Viz: Památky a příroda 8/1986, strana 481. Prvořadé postavení ekologických argumentů vyúsťuje v požadavek prosazovat ekologické principy hospodaření ve všech způsobech využívání krajiny. Za poslední léta byla sice ekologická argumentace podstatně rozšířena a prohloubena, přesto však degradace přírodních hodnot nesporně pokračuje: Stále více druhů organismů je existenčně ohrožováno, území uznávaných jedinečných přírodních hodnot jsou vědomě devastována výstavbou a intenzifikací zemědělství. Jak je to možné? Proč jsou ochranářské argumenty zřídka brány v potaz? A co může udělat každý z nás pro to, aby se to změnilo k lepšímu? To jsou otázky, kterými se zde chceme zabývat.

Každé stanovisko se opírá o hodnotový soud a ten neodráží jen fakta, na nichž je založen, ale především to, co o těchto faktech soudí hodnotící osoba. Ochranář překračuje svým hodnotovým soudem - přísně vzato - oblast přírodních věd; je tomu tak i v případě, kdy je sám přesvědčen, že požadavky, které vznáší, jsou samozřejmým důsledkem přírodovědného poznání. Chtít však přímo z vědeckých faktů odvozovat hodnotové soudy znamená propadnout iluzi: Kdo očekává od vědy (např. ekologie), že mu stanoví, jaký způsob života nebo jaký stav přírody je žádoucí, ten má o možnostech přírodních věd falešné představy. Rozvité aplikace ekologie a ekonomie přinášejí řadu nebezpečí pro lidský vztah k přírodě a mohou přispět stejně k vyhlášení ohleduplné péče jako k stupňované likvidaci.

Uveďme příklad, jak lze ekologii použít z ochranářského hlediska pro dobré i špatné cíle: Když ekologický výzkum zdůvodní „tvorbu nových ekosystémů“ biotechnickými prostředky, může být velmi dobře použit jako argument pro další likvidaci dochovaných přirozených biotopů. Pak lze v jedinečném přírodním území postavit panelárnu a odborné organizaci uložit, aby chráněný ekosystém odtud „přenesla“ a „vybudovala“ ho jinde. I když bude přenos úspěšný, nestane se důkazem úspěšných aplikací ekologie, ale výrazem nevědomosti a nepochopení komplexní přírodní hodnoty ekosystému.

Každá přírodní i technická věda poznává, vysvětluje, zdůvodňuje a poskytuje oporu praktické činnosti. Nedává však praktické činnosti hodnotový rozměr a nestanoví jednoznačné cíle. Ekologie říká, jak má být určitého stavu přírody dosaženo nebo jak má být uchován; nestanoví však, jaký stav přírody je pro společnost žádoucí - jaký podíl přírodních prvků v ní má být uchován, kolik druhů volně žijících organismů v ní má žít, jak stabilní, produktivní a rozmanitou krajinu máme mít. Neexistuje ekologický zákon, který by zahrnoval lidskou povinnost udržovat podmínky pro trvalou existenci všech druhů organismů a není v kompetenci ekologie stanovit, proč by měl být kterýkoliv stav krajiny uchován…

Toto není polemika proti ekologii nebo dokonce proti vědě vůbec!

Samozřejmě ochrana přírody potřebuje racionální a co možná vědecky podložené argumenty. Ale i když naše argumenty budou věcně správné, zůstanou neúplné, dokud v nich bude chybět moment citové angažovanosti a estetické libosti.

Pokusme se sami rozpomenout na rozhodující základní faktor vzniku našich vlastních ochranářských postojů. Byly to snad úvahy nad ekosystémy, stabilitou, červenými listinami, ekonomickými užitky nebo genofondem? Nebo to spíše nebyly žádné úvahy, ale celostní vnímání děcka, nepopsatelný pocit zalíbení a pokorný obdiv, které pramení v hlubinách dětství a které se vracejí nám i obdobně psychicky vyladěným osobám při setkání s něčím původním, nezkroceným, člověkem nestvořeným, divokým a - připusťme - z hlediska triviální racionality neužitečným? Myslím, že nejen u sebe, ale i u největších postav ochrany přírody dokážeme snadno vysledovat takové zamlčené živné zdroje ochranářských postojů a činnosti, jako jsou intuitivní zážitky přírodní krásy.

A přece - když jednáme na profesionální úrovni jako plánovači, vědci nebo členové ochranářského aktivu vlastně ve prospěch toho, co vyvolalo naše emocionální zalíbení, necháváme onen nejvlastnější zdroj našeho emocionálního vztahu stranou, zamlčujeme jej a používáme výlučně racionální a pokud možno kvantitativní argumenty… Samozřejmě omezovat se na citové argumenty by bylo opačnou jednostranností, než jaká nám hrozí dnes. Jistě by bylo naivní, kdybychom se v ochranářské argumentaci omezovali na osobní pocity. Nemusíme však vlastní argumentaci omezovat ve sporu s technokraty na technokratickou úroveň a pokoušet se jim (rovněž naivně, protože amatérsky) čelit způsobem, který dokonale ovládají. Např. pro uchování většiny rozptýlené zeleně by měl stačit jak argument protierozního významu nebo funkce biotopu užitečných organismů, tak argument jejich pozitivního významu pro obraz krajiny, pro její krásu. Jako občané máme právo na krásné prostředí a nebojme se proto přiznat, že - přinejmenším pro některé z nás - je krása přírodního objektu dostatečným a plnohodnotným důvodem pro jeho ochranu. Obě skupiny argumentů je účelné střídat a akcentovat ty, na které by mohl partner „zabrat“ - ale to už jsou otázky taktiky, kterými se zde nezabýváme.

Z historických důvodů lze snadno pochopit, proč dnešní ochrana přírody „vytkla před závorku“ nejhlubší emocionální a estetické zdroje kladného lidského vztahu k přírodě a proč sází na racionální argumenty, zprostředkované ekologií a ekonomií. Avšak ekologie jako zdroj normativních výpovědí o tom, jaký stav přírody je společensky žádoucí, nemůže naplnit očekávání do ní vkládaná. Právě tak ekonomické vyjádření hodnoty přírodních jevů nemůže vést k vytvoření představy o společensky žádoucím stavu přírody, i když může být účelným nástrojem pro směřování k němu.

Omezovat ochranářskou argumentaci pouze na ekonomickou dimenzi by bylo pošetilé už proto, že tím bychom „přistoupili na pravidla hry“, která ovládají hlavní devastátoři přírody nedostižným způsobem. Přesto stále znovu slyšíme, že přírodní hodnoty nelze bohužel vyjádřit beze zbytku ekonomickou kvantifikací. Proč říkáme „bohužel“ a tváříme se, jako bychom nevěděli, že totéž platí o všech vskutku základních hodnotách života? Proč právě tuto okolnost nevyužíváme jako ochranáři ve své argumentaci jako něco vysoce pozitivního?

V každé společnosti jsou obecně preferovány některé hodnoty bez ekonomické dimenze, a proto se zdá účelné argumentovat tímto způsobem ve prospěch přírodních hodnot - i s vědomím, že vždy budou nekulturní jedinci, kteří takový způsob argumentace prostě „neberou“. Podstatná a nedoceněná část ochranářského působení na veřejnost proto tkví v emocionálním působení všech druhů umění, které zprostředkuje jednotlivcům i celé společnosti vědomí významu přírody daleko účinněji než jakýkoliv ceník.

Využívat působení umění v ochranářské osvětě je perspektivní i z toho důvodu, že lidské vztahy k přírodě tvoří jednotu se vztahy člověka k sobě samému i k ostatním lidem, a že tedy se mění ve vzájemné propojenosti a jednotě. Umění nám ukazuje nejpřesvědčivěji, že jako společnost musíme změnit vztahy k sobě samým, abychom mohli změnit svůj vztah k přírodě. Morálka, která připouští bezohlednost vůči přírodě, zahrnuje zcela nevyhnutelně bezohlednost mezi lidmi. Proto když nezměníme sebe samotné, pak nebudeme schopni změnit svůj dosavadní vztah k přírodě ani pod tlakem seberacionálnějších argumentů.

Při společenském hodnocení různých stavů přírody nemá expert vyšší kompetence než kterýkoliv občan. Společenské hodnocení neprobíhá v rovině odborných expertíz, ale v rovině společensko-politických procesů. Za všemi zdánlivě racionálními argumenty, uplatňovanými při názorové konfrontaci, lze odkrýt zamlčené motivace jednotlivých lidí a společenských skupin, o nichž se při konfrontaci zpravidla nediskutuje, které však předurčují přístup účastníků konfrontace. Kladné i záporné emoce stejně jako vztah lhostejnosti jsou jejich nepostradatelnou, často nejvýznamnější složkou. To platí zcela obecně, tudíž i v záležitostech ochrany přírody.

Proto snahy vyloučit jakoukoliv stopu emocionálního zaujetí v ochranářské osvětě vedou ke sterilizaci jejího působení. Kladné emocionální vztahy (v tom i kladný citový vztah k přírodě) vůbec nejsou něco překonaného, ale patří trvale a neodvolatelně k lidskému rozvoji. Není proto nejmenšího důvodu je zamlčovat, ale naopak je možné a správné počítat s tím, že jsou opěrným pilířem všech ostatních ochranářských argumentů.