VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Knížečku Krajinou Vyškovska (Drnovice 2021, 68 s.) sestavili dva autoři, pro něž je tento region domovem: Pavel Klvač (1974) a Libor Musil (1959). Dělí je od sebe necelá generace a spojuje sociologické vzdělání a enviromentální pohled na svět. Jde o dílo nevelké rozsahem, ale hluboké svým myšlenkovým obsahem. Pravda, nezaujatého pozorovatele, který projíždí Vyškovskou brázdou vlakem či jí prosviští dálnicí, krajina na pomezí Drahanské vrchoviny a karpatských Litenčických vrchů dnes na první pohled zaujme snad pouze kostelem sv. Martina na kopci mezi Lulčí a Nemojany. To ovšem skutečně jen na první pohled, neboť i tato krajina v sobě skrývá mnohá tajemství a dokáže vyprávět příběhy věky dávno zasuté. Její svět, její mikrostrukturu je ale nutno objevit „chůzí poutníka“, jak také zní podtitul recenzovaného dílka. Stačí se ztišit u drobné kapličky v poli, „posedět ve stínu koruny letitého stromu nebo se napít vody z polozapomenuté lesní studánky“ a naladit se tak na „odvěký rytmus života vytěsněný každodenním shonem“ (s. 7-8). Ano, jen tak je možno se ponořit do tajemství zdánlivě všední krajiny a vychutnat vše, čím oplývá.

V předkládané publikaci právě tímto způsobem autoři krajinu Vyškovska odhalují ve všech detailech počínaje cestami přes jejich věrné průvodce, kapličky či památné stromy a studánky až po lesy zdobící Vyškovsko z východní i západní strany. Nezapře se přitom jak jejich vzdělání a hluboká znalost krásné literatury, tak poctivý vhled do místopisu a regionální historie. V jednotlivých kapitolách knížečky nazvaných právě podle oněch vyjmenovaných krajinných detailů se mísí do hloubky vedená věcnost s básnivostí, věda s imaginací, poctivá historie s pověstmi, příběhy a vyprávěními. Čtenář je v nich i teoreticky velmi zevrubně poučen o krajinné struktuře a jejím vývoji. Takto vybaven pak může být do krajiny Vyškovska snáze vtažen a dokáže spolehlivěji rozpoznat její segmenty. Může dokonce zatoužit i po návštěvě těch míst, která jsou dnes již jen odleskem dávné krajinné harmonie.

Obě závěrečné „krajiny srdce“ tvoří vyznání extravilánům bydlišť pisatelů. Oba je mají dokonale prochozené a zmapované. „Krajina“ mladšího z obou autorů je napsána s podivuhodným vhledem do místní historie, kterou bychom očekávali spíše od letitého pamětníka: je v každém koutě či staré polní trati zalidněna dávnými předky a vyzařují z ní duchovní prožitky. „Krajina“ staršího z autorů je naopak pocitová: do detailů zmapovaná a prožitá každodenním stykem, doslova vyšlapaná. Obě se však vzájemně prolínají a doplňují. Jsou jakýmsi vyvrcholením celé publikace, kterou bychom mohli bez váhání nazvat jako sličnou, a to nejen co do obsahu, ale i co do bibliofilské podoby - šestnácterkovým formátem i žlutavým papírem počínaje a básnivými obrázky Josefa Kachlíka (1897-1978) představujícími jeho odkaz rodnému kraji konče.

Václav Štěpánek