Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Skalická Morávka


Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Shodou okolností je to letos 20 let, co mě oslovil František Mana (tehdy vedoucí ostravské AOPK) s nabídkou spolupráce na návrhu plánu péče pro chystané vyhlášení Skalické Morávky národní přírodní památkou. Neměl jsem tehdy ani tušení, o jaké místo se jedná, natož o tom, že se právě toto místo stane jednou z krajin mého srdce.

Morávka spolu se svými přítoky opouští u malé obce Pražmo hluboká beskydská údolí a rozlévá se do ploché krajiny předpolí Beskyd. Než se ve Frýdku-Místku spojí s Ostravicí, ukáže v krátkém úseku mezi Raškovicemi a Nižními Lhotami svou krajinotvornou sílu. Koryto řeky se zde divoce rozvětví v rozsáhlých štěrkových náplavech. Jeden z posledních podobných fenoménů divoké řeky u nás. Pamatuji si, jak jsem tehdy v červencovém vedru sestoupil z Nižních Lhot lužním lesem prodíraje se hradbou křídlatek a jak se mi otevřela krajina do té doby nevídaná. Především ty rozsáhlé oblázkové lavice sálající v poledním slunci a v nich koryto Morávky střídající bublající mělčiny a klidné, temně průzračné tůně. Na obzoru tu scenerii rámuje tmavý masiv Beskyd. Pamatuji si také to ticho. Vnímám jen tep kypící vegetace plné hmyzu a omamnou vůni letní řeky. Jsou prostě místa, kde vše do sebe najednou zapadá. Mám to štěstí a začínám zde svou pouť. Pravou pouť pronikající do hloubky srdce, plnou setkání, sdílení i rozjímání. Nejdříve se síťkou na bentos (pozn. red.: bentos jsou společenstva zahrnující všechny živočišné [zoobentos] a rostlinné [fytobentos] organismy obývající břeh a dno vod) přebírám štěrk a hledám drobný život ve dně, pak postupně potkávám spoustu dalších skvělých lidí, jako třeba Zdeňka Majkuse, arachnologa jásajícího nad zdejšími nálezy. A Boba Lojkáska, který zná v Beskydech snad každou šupinu a se kterým si povídáme o zdejších rybách a mihulích. Pak se s Petrem Chytilem ze Správy CHKO Beskydy prodíráme nízkými nálety vrb na poslední místa s výskytem u nás kriticky ohroženého židoviníku německého (Myricaria germanica). Tu se odkudsi vynoří Roman Barták a nemá pod paží nic menšího než u nás první LIFE projekt na záchranu lužních stanovišť Morávky, kterou čím dál víc dusí křídlatka. Na tom projektu pak spolu nějaký čas děláme. Roman mi asi nejvíce z těch lidí připomíná zdejší řeku - proudí, propojuje, přináší nové nápady i souvislosti. Máme to tak spolu dodnes. Když pak po velké povodni stojím nad krásně divokou řekou s koryty nově vykrojenými v čerstvě navršených štěrcích posetých mrtvým dřevem jako rozházenými sirkami, žasnu, kde se ve zdejší uklizené krajině vzalo tak nespoutané místo. Je ale jasné, že tomu tak nemusí být napořád. S Vláďou Burdou se potkávám na místě, kde se koryto řeky zahlubuje, mluvíme o erozi a hladové vodě. Až příliš mnoho překážek proti proudu kousek po kousku připravují řeku o její tvůrčí sílu. Řeka je tady s člověkem jednou pro vždy spjata a její osud je nejspíš zase jen v rukou lidí. A i zde je dost těch, kterým to není lhostejné. S Břetislavem Turečkem z Povodí Odry zkoušíme zásahy k posunu životodárných štěrků a probíráme možnosti revitalizace řeky. Pak je tu taky Honza Hradecký, trochu skeptik, ale vždy s přebytkem energie. Dává řece naději svými návrhy nového managementu štěrků. Jistě přijdou další a další…

No a pak jsou tu ty nekonečné objevitelské výpravy s dětmi. Bereme je sem s mou ženou Nikolou od malička. Jen co trochu povyrostou, brodíme se dál proti proudu. Cestou dáváme jména ostrovům, i když víme, že příště je již nejspíš nenajdeme tam, co byly. Na dlouho se Skalická stává tím NEJ místem našich letních výprav. Vidím to jako dnes: Eliška se Šimonem sedí na kořeni vyvráceného stromu a koupou si nohy v chladivé vodě. O chvíli později se zatajeným dechem sledují dramatický lov užovky v hejnu střevlí. Zatím co já ohřívám nad ohněm v kotlíku guláš. Takových střípků radosti těch dní je spousty a zůstanou už navždy.

Na Skalické jsem se učil poznávat, pozorovat, být potichu sám se sebou. Skalická se stala i místem mnoha pro mne důležitých setkání, místem nejhlubšího sdílení s blízkými. Při psaní těchto řádek přemýšlím, co mohu zdejší krajině ještě dát, abych vrátil aspoň část z toho, co mi dává. Co mohu ještě udělat, když už jsem od toho místa mnohem dál než dřív, a s vědomím, že pro tu řeku jsem jako to zrnko písku na dně. Možná už tu odpověď znám. Přišla docela nedávno. Můj sedmnáctiletý syn Šimon mi povídá: „Tati, v létě vezmu kamarády na Skalickou. Chci jim to tam ukázat…“

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu