VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

S Vítkem jsem se seznámila na táboře Natura semper viva ve Stráži nad Nežárkou těsně po maturitě (tábor účastníků celostátní biologické olympiády, samostatných juvenilních vědeckých prací středoškoláků). Sešli jsme se tam čtyři z našeho budoucího kruhu na odborné biologii brněnské přírodovědecké fakulty, další účastníci mířili na vysoké školy přírodovědného zaměření v různých místech Československa. Kromě skvělého odborného programu zajišťovaného mladými biology z Univerzity Karlovy vděčí mnozí z nás táboru za přátelství na celý život.

Vítek Grulich, rodák ze Staré Břeclavi (vždy se představoval: „Já su ze Starej…“), byl v té době ještě nadšeným broučkařem (k entomologii se dostal už jako dítě pod vedením svého otce, zoologa Ivo Grulicha) a tématem jeho soutěžní práce byl herbivorní (býložravý) hmyz. Už tehdy na Nežárce však měl široké botanické znalosti a o ty se s námi později dělil na vandru po Velké Fatře a Chočských vrších, který jsme si naplánovali s budoucími spolužáky při večerním povídání pod hvězdnou oblohou. Původně šestičlenná sestava se nakonec smrskla na tři lidi - Vítek, Ašek Merta a já. (A právě my tři jsme se dostali na brněnskou přírodovědeckou fakultu až na odvolání. Bylo to v polovině 70. let a vzhledem ke kádrovému profilu nikdo z nás neměl být v celkovém počtu patnácti přijatých, kromě úspěšných přijímaček nám nakonec pomohla právě raná vědecká aktivita v Natuře. Ašek Merta, změnil přihlášku na tehdy ještě nepřeplněný obor biochemie a stal se vědeckou kapacitou.) Na vandr jsme se pečlivě připravovali. Vítek koupil mamince dopředu k narozeninám fotografickou knihu Velká Fatra (Ján Halaša, Osveta Martin, 1975), já si ji po jeho vzoru zakoupila také a do září jsem ji měla tak prostudovanou, že jsem cestou poznávala jednotlivé kopce. Kromě jednoho stanu pro všechny (nakonec nebyl ani rozbalen) jsme vezli Dostálův botanický klíč o objemu i váze pořádné cihly a Vítek, který vandr absolvoval v koženém kabátě po dědečkovi, nesl i kytaru. Dny v krásném vápencovém masivu na sklonku léta plné botaniky, noclehy v opuštěných salaších nebo senících (například na Vlkolínských lúkách nad Ružomberokem, ty jsou dnes už památkově chráněné), po večerech recitování srdečních veršů (já Jana Skácela, Vítek Františka Gellnera a vlastní básničky), sestup do města a před zdoláním Chočských vrchů dotankování. Seděli jsme na obrubníku chodníku a pili mléko ze sáčků, dobrotu po týdnu na ovesných vločkách, marmeládě a pár konzervách.

Na fakultě jsme se pak všichni tři rozběhli po svých zájmech. Vítek se rozhodl pro katedru botaniky, já se ukotvila na hydrobiologii. Naše studijní skupina i tak držela partu (a doposud drží, scházíme se každoročně na podzimní víkendovce už přes čtyřicet let!), kromě fakultních akcí jsme zvládli i společné zimní prázdniny na běžkách a mnoho jiného. Od Vítka jsem si rozšířila kulinářské obzory. Báječné byly jeho koláče s okořeněnými povidly a mákem, inspiroval mě ke koupi mé nejoblíbenější kuchařky (Dagmar Lánská, Koření pro každé vaření, 1975) a naučil mě jíst mladé lipové listí, často ocukrované výměšky mšic nebo prostě obohacené o živočišnou složku v podobě maličkých píďalek.

Po absolutoriu nastoupil Vítek do Regionálního muzea v Mikulově a během desetiletého působení se stal jedním z nejlepších znalců jihomoravské flóry a všech chráněných území. Poté ho zavolala zpět alma mater s poměry změněnými ve prospěch vědy nad politikou. Znovu jsem se s ním začala pravidelně setkávat na floristických kurzech České botanické společnosti. Na exkurze jednotlivých lektorů jsme se zapisovali předchozí večer a o místo ve Vítkově skupině byl zájem největší, stejně jako o společné bujaré večerní posezení při kytaře. Vyzařování jeho osobnosti vzbudilo u nejednoho studenta nadšení a jistě ovlivnilo i nejednu budoucí profesionální dráhu. Na brněnské Přírodovědecké fakultě MU se stal jedním z nejoblíbenějších pedagogů. Pro nás badatele z jižní Moravy měl vždy konkrétní postřehy i z chráněných území včetně načasování, co tam kdy kvete. Ve prospěch ochrany přírody zúročil kromě univerzitní badatelské a pedagogické práce i muzejnická léta.

S otevřením hranic si splnil své cestovatelské sny. Potkávali jsme se na cestě vlakem mezi Brnem a Českými Budějovicemi, kam nás překvapivě oba život zavál, a celou více než čtyřhodinovou cestu nadšeně vyprávěl o nově poznaných cizích krajích. Poznatky z cest zahrnul do svých fytogeografických přednášek - na fakultě i na těch pro veřejnost.

Vědecké činnosti docenta botaniky Masarykovy univerzity Víta Grulicha jsou věnovány nekrology v řadě odborných periodik, osobní profil psaný jeho vlastní lehkou rukou básníka doporučuji k přečtení na botanických webových stránkách botany.cz/cs/vit-grulich. Pozemskou pouť Vítka Grulicha ukončil pozdní následek loňské dopravní nehody. Po obřadu se sešly desítky studentů, kolegů a přátel a dlouho do noci jsme vzpomínali při promítání fotek z akcí a při kytaře s jeho písničkami. Dnes Vítek běhá po nebeských loukách a my si jen stěží dokážeme připustit, že už v terénu nepotkáme tu zářící vousatou bytost v krtečkovských lacláčích a kloboučku.

Olga Lepšová Skácelová